Abdikace Edvarda Beneše: V únoru KSČ ustoupil, ohledně ústavy se ale vzepřel

Únorový puč, v němž se moci v Československu chopila i za pomoci hrozby použití ozbrojené moci Komunistická strana Československa (KSČ), vyvrcholil ve skutečnosti až 9. května 1948, a to přijetím nové ústavy. Formálně naplňovala znaky pluralitní demokracie, ale skutečné ústavní poměry v zemi se jejího znění vůbec nedržely.

Plzeňské povstání 1953: Měnová reforma rozčílila dělníky, v ulicích to vřelo

Tento fakt pochopil také československý prezident Edvard Beneš. Ačkoli v únoru 1948 komunistům ustoupil, v otázce ústavy se proti upevňování jejich moci vzbouřil a odmítl tento dokument podepsat. „Nepodepsání poúnorové ústavy, kterou si přizpůsobili komunisté již k obrazu svému, bylo jeho úplně posledním vzdorem,“ uvedl před časem pro Deník historik Tomáš Řepa.

Začátkem června 1948 Beneš rezignoval na funkci prezidenta. Veřejnosti byla jeho abdikace oznámena právě před 75 lety, 7. června 1948.

Zvolení Edvarda Beneše prezidentem:

Tvrdý puč

Komunisté začali svou moc upevňovat nad rámec ústavy už při únorovém puči, kdy začali zřizovat tzv. akční výbory Národní fronty. Ty v řadě státních nebo znárodněných podniků i v místech veřejné a státní správy de facto převzaly moc a okamžitě spustily čistky. V ulicích se objevily ozbrojené samozvané Dělnické milice, vzniklé původně z komunistických strážních oddílů, které KSČ začala zřizovat v důležitějších závodech a podnicích a jež měly na její případný povel daný podnik obsadit. 

Případ jménem Skomarovský: Podvodník a sériový vrah, kterého vyznamenal Beneš

Existenci všech těchto samozvaných mocenských nástrojů pak předseda vlády Klement Gottwald využil k nátlaku na Beneše, aby se podvolil, přijal demisi odstoupivších ministrů a jmenoval Gottwaldem navrženou „doplněnou a rekonstruovanou“ vládu. Ta byla sice zdánlivě složena ze zástupců všech dosavadních parlamentních stran, ale ve skutečnosti v ní zasedli jen komunističtí podporovatelé.

Pro případ, že by to Beneš odmítl, vyhrožoval Gottwald i tehdejší šéf odborů Antonín Zápotocký velkými a rozsáhlými nepokoji po celé zemi, hrozícími přerůst v občanskou válku. Tu Beneš připustit nechtěl a 25. února všechny Gottwaldovy návrhy, „tak, jak byly podány“ (citace Gottwaldových slov z projevu na Václavském náměstí) přijal.

Jak vypadal takzvaný Vítězný únor? Jako v komunistických seriálech to nebylo

Svůj vliv na Benešovo rozhodnutí mohl mít i jeho předchozí záchvat mrtvice, který ho postihl v červenci 1947. V jeho důsledku silně zeslábl a zápolil s podlomeným zdravím. V takovém stavu nebyl schopen rozjetému Gottwaldovi čelit. 

Prezident Edvard BenešZdroj: Wikimedia Commons, Prints and Photographs division americké Knihovny Kongresu, volné dílo

„Přinutil jsem se dívat na každou událost s odstupem, naučil jsem se v tvrdé škole života odmyslit od každé události své osobní zaujetí … Vím a cítím stále svou odpovědnost za osudy milionů lidí a jsem si vědom toho, že musím do vrchovaté míry vykonat všechno, čeho je moje osoba schopna,“ napsal sám o sobě jednou Beneš. V únoru 1948 mu však už jeho síly nestačily.

Cesta k absolutní moci

Krátce po podpisu pod nové složení Gottwaldovy vlády opustil Beneš s manželkou Hanou Pražský hrad a uchýlil se na své venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Je pravděpodobné, že se tím chtěl viditelně osobně distancovat od cesty, kterou komunisté nastoupili. Stále však zůstával hlavou státu, čímž poskytoval novému režimu jistou legitimitu.

Komunistická strana mezitím začala dělat všechno proto, aby do parlamentních voleb, tedy voleb do Národního shromáždění, které se měly konat v květnu, upevnila všechny své pozice a přiměla lidi v maximální možné míře volit jednotnou kandidátku Národní fronty, nad kterou převzala kontrolu.

Sto tisíc lidí na Staroměstském náměstí? Chvíle, jež postrčila komunisty k moci

„V období od 11. března až do voleb v květnu 1948 byly během několika málo měsíců intenzivní zákonodárné činnosti schváleny zákony jako například série zemědělských zákonů (mimo jiné omezení vlastnictví půdy nad 50 hektarů) nebo znárodňovací zákony (vyvlastnění průmyslových a výrobních podniků nebo  podniků s více než 50 zaměstnanci, zestátnění Československého rozhlasu atd.),“ popisují tento postup Parlamentní knihovna a Archiv Poslanecké sněmovny. 

Komunisté pamatovali i na ostatní sféry. V sociálním zákonodárství byl schválen zákon o národním pojištění, vzdělávací systém nově reprezentoval zákon o jednotné škole, který mimo jiné ukončoval existenci církevních škol, kulturní oblast „ujařmil“ nový divadelní zákon a současně byly přijaty volební zákony. „Celkem šlo o 75 legislativních norem. Tyto zákony dobře charakterizovaly cíle nového režimu,“ podotýká text na stránkách Parlamentní knihovny a Archivu Poslanecké sněmovny.

Heydrichova temná hra s Benešem:

Ústava 9. května

Novou ústavu připravoval už od roku 1946 ústavní výbor Ústavodárného Národního shromáždění se 36 členy, který vycházel z doporučení své subkomise, složené ze sboru expertů. Až do února 1948 probíhaly o její podobu spory, komunistický převrat však znamenal, že ústavní výbor se stal především schvalovatelem návrhů odhlasovaných předsednictvem ÚV KSČ.

Při projednávání ústavy na poslanecké schůzi v pátek 7. května 1948 nenechal generální zpravodaj ústavního výboru Vladimír Procházka ve svém úvodním slově nikoho na pochybách, že nová ústava bude vycházet ze dvou základních premis. Z podřízenosti Sovětskému svazu a z budování „socialismu“ podle sovětského vzoru.

Kněží na kandidátce Národní fronty? Ne, řekl jasně Čepičkovi arcibiskup Beran

„Bez ruské revoluce roku 1917 by nebylo bývalo naší samostatnosti; teprve ona přiměla západní mocnosti, aby upustily od myšlenky udržet nebo snad nějak reformovat Rakousko-Uhersko. V druhé světové válce je to ještě výraznější. Stačí uvést fakt, že naše osvobození stejně jako osvobození ostatních menších slovanských národů bylo přímým důsledkem vítězného pochodu slavné Rudé armády od Stalingradu až do Berlína, vítězného pochodu pod vedením generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina,“ prohlásil za opakovaného potlesku sněmovny Procházka.

„To je jedna ze dvou základních skutečností důležitých pro oba národy: národní nezávislost a státní samostatnost znovu utvrzená. Druhou skutečností je veliké hnutí, které v 19. století vzniklo z odporu dělnictva proti kapitalistickému vykořisťování a ve spojení s výsledky vědeckého bádání několika velkých mužů o zákonech společenského vývoje se proměnilo v mohutnou sílu, kterou označujeme slovem socialismus. Toto hnutí působilo co nejmocněji na oba naše národy … A opět je pro nás nejdůležitější úloha, kterou v tomto směru sehrál ve vývoj lidstva velký ruský národ. Neboť ruská revoluce a vše, co se dále v Rusku dělo, ty velké pětileté plány a budování socialismu, bylo pro oba naše národy nejen velkou inspirací ve snahách o lepší společenské pořádky, ale je pro nás i dnes největší podporou a nejvyšší nadějí do budoucnosti,“ pokračoval.

Edvard Beneš na soukromých záběrech:

Dodal, že podobný vztah k ruské revoluci i podobný problém národní nezávislosti určuje osudy i dalších především slovanských národů. „Polsko, Jugoslavie, Bulharsko, ale také další národy jako Rumunsko a Maďarsko, které na tomto podkladě dospěly nebo dospívají ke státnímu a společenskému zřízení, které označujeme slovy lidová demokracie. Toto státní zřízení považujeme za nový, vyšší typ demokracie, blízký ovšem nebo blížící se nejvyššímu typu demokracie, jaký dosud v dějinách lidstva známe, demokracii sovětské,“ konstatoval Procházka.

Poslední vzdor

Národní shromáždění v pondělí 9. května 1948 novou ústavu přijalo (odtud se vžilo její lidové označení Ústava 9. května), ale Beneš se naposledy postavil komunistům na odpor a odmítl ji podepsat.

„Pro nás demokracie není nic nového, demokracie je v naší historii, nejslavnější epochy našich dějin jsou ty, v nichž jsme bojovali o demokracii … Jsme národ malého člověka, z jeho bolesti vzešla naše samostatnost a zase jen bolestí malého člověka bude náš stát udržován a malých lidí bude vždy nejvíc na jeho obranu. Tak to bylo a tak to také bude,“ uvedl už dříve Beneš.

Masová vražda. Tak skončil pokus o svržení komunistického režimu před 70 lety

Je otázka, zda v té chvíli doufal, že jeho postoj poskytne veřejnosti signál, že nemá v nadcházejících volbách volit jednotnou kandidátku sestavenou podle komunistického diktátu – a protože opoziční kandidátky již nebylo povoleno sestavit, hlasovat použitím tzv. bílého lístku, nebo volby prostě ignorovat.

Ale i kdyby tomu tak bylo, veřejnost už jeho apel nevyslyšela. Jednotná kandidátka získala bezmála 6,5 milionu hlasů (cca 87 procent), bílých lístků byl odevzdán jen necelý milion (kolem 13 procent hlasů). Volby se konaly 30. května 1948.

Po tomto výsledku Beneš odstoupil z prezidentské funkce. Uchýlil se do soukromí a záhy zemřel. Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k projevům nesouhlasu širokých vrstev s komunistickým režimem.