Rozhodnutím, které obžalovaného očekávajícího zprošťující verdikt očividně zaskočilo, udělal odvolací senát Hany Pecové pravomocnou tečku za trestním řízením o souvislosti s jeho obchodní transakcí se společností Unipetrol s konce roku 2005. Ze strany obhajoby lze nicméně očekávat ještě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně. Pokud na jeho uplatnění dojde, bude tento mimořádný opravný prostředek použit již podruhé.

Stomilionové kšefty

Malina, který byl pro velkododavatele pohonných hmot tradičním odběratelem a jako záruku svých závazků poskytoval dva skladové areály – u Hořovic a ve Vysokém Mýtě – na konci roku 2005 změnil zaběhnutý režim vzájemných obchodů. Počátkem listopadu požádal o navýšení odběrového kreditu a o prodloužení lhůt splatnosti faktur: a pak to začalo: od 25. listopadu do konce prosince odebral palivo za 101 812 341,22 Kč. Cenu ale podle soudu neuhradil ani ve lhůtách splatnosti faktur, ani kdykoli později, třebaže pohonné hmoty obratem ruky prodal dvěma pražským společnostem; podle soudu s téměř osmimilionovým ziskem: utržil 109 680 681 Kč. Peníze ale nepoužil na hrazení faktur. Ještě něco přihodil – a za 113,6 milionu nakupil akcie v ruském Tatarstánu.

Soudkyně Pecová rázně odmítla dřívější Malinovu obhajobu, že transakce s akciemi se odehrávala s vědomím, či snad dokonce na vyžádání dodavatele paliva. Nic takového se neprokázalo. Naopak má soud zmapované, jak se petrolejářská firma domáhala svých peněz. V insolvenčním řízení poté, co byl majetek Malinovy společnosti rozprodán v konkurzu, nakonec získala necelých 17 milionů; další miliony jí obžalovaný poslel ještě dodatečně. I tak ale pohledávka stále převyšuje závratných 69 milionů.

Obhajoba neuspěla

Obžaloba v podnikatelově počínání spatřovala zpronevěru, Městský soud v Praze ho ale předloni v červnu odsoudil na šest let za podvod. Verdikt pak v prosinci roku 2011 změnil vrchní soud, který skutek opět kvalifikoval jako zpronevěru – a Malinovi vyměřil pět let vězení. Stejný senát nyní v novém rozsudku trest na samé spodní hranici zákonné sazby potvrdil. „Jsme vázáni právním názorem Nejvyššího soudu ČR v Brně, jemuž oponovat nesmíme a nehodláme," připomněla soudkyně Pecová verdikt z loňského října, jímž vyšší instance na základě Malinova dovolání původní verdikt zrušila a nařídila nové jednání s doplněním dokazování.

Ani poté ale soud názor nezměnil, byť advokát Daniel Tetzeli mimo jiné předložil dokumenty o tom, že současný vlastník hořovického areálu má tento komplex u České spořitelny zastavený jako protihodnotu 79 milionů korun – což je ještě o 10 milionů více než dnes činí Malinův dluh. Sám obžalovaný pak odmítl, že v roce 2005 jednal o prodeji tohoto areálu za 55 milionů. Takovou nabídku sice o rok dříve skutečně dostal – částka se mu ale zdála příliš nízká, a tak ze zamýšleného prodeje sešlo. To, že hodnota nemovitosti byla ve skutečnosti vyšší, pak potvrdil i znalec Václav Myslík.

„Případ má charakter obchodního sporu; musí být řešen prostředky práva obchodního a ne trestního," zdůraznil v jednací síni advokát Tetzeli, podle jehož slov hodnota zástavy jednoznačně přesahovala výši závazku. A byla-li vyšší, nemohla vzniknout škoda – a tím pádem ani být spáchán jakýkoli zločin; ať už zpronevěra, nebo podvod. „Obžalovaný nekladl překážky, aby poškozený mohl začít s realizací zástav už v březnu 2006. To, že zástavy byly zpeněženy s odstupem mnoha roků po nastalé realitní a finanční krizi za čásku nižší, nelze klást k tíži obžalovanému," konstatoval advokát, jenž už dříve uvedl, že hodnota zástavy za 100milionový obchod dosahovala 120 milionů.

Mrtvý brouk

Na tyto argumenty ale vrchní soud nekývl. „Obžalovaný by si jistě počínal jinak, kdyby věděl, že hodnota areálů je dostatečná," zdůraznila předsedkyně senátu Pecová. Malina podle ní jednoznačně chtěl získat peníze na nákup akcií; stůj co stůj. A s dostatečným zajištěním závazku nemohl počítat, o čemž svědčí jeho odezva na snahy věřitele přimět ho k úhradě dluhu. Nereagoval. Na pokus o smír ze strany Unipetrolu zaujal pozici mrtvého brouka. Poškozená společnost mu prý nabízela, aby areály použité jako záruka do 60 dnů prodal a závazky uhradil – ze strany obžalovaného ale nenásledovala žádná reakce. Soud nepochybuje o tom, že obžalovaný musel dobře vědět, že sto milionů, které dluží, za ně dostat nemůže… A odvolací senát má za to, že si musel být také vědom, že nebude-li spolupracovat, dojde ke škodě, protože výnos z prodeje majetku při konkurzu nabývá takový, jakého by bylo možno dosáhnout jinak. To se v roce 2010, kdy byl konkurz dokončen, potvrdilo.