Bytaři, kteří měli činy na svědomí, se zřejmě nějak dostali ke klíčům od těchto nedobytných skříněk. Okradených rodin bylo šest, v posledním případě se zloději netrefili. Majiteli se nedařily obchody, a tak jeho sejf v době krádeže zel prázdnotou, à propos: všechny trezory byly vyrobeny firmou Securia.

Další stopu nabízely dveře od vykradených bytů. Vždy byly otevřeny násilím, ale tak pečlivě, jak to uměl jen jediný tehdy policii známý bytař: Josef Maixner. Ten však neměl s firmou Securia nic společného a navíc už deset let sekal dobrotu. Když byl Maixner předveden obětem, nikdo ho nepoznával. Bylo tak třeba se zaměřit na Securii.

Malá továrnička už tou dobou nestála, zbourali ji sedmnáct let před událostmi. Majitel pan Kokoška spáchal v roce 1945 sebevraždu. Jeho manželka, se kterou žili odloučeně, se ani nezúčastnila pohřbu, jen si pobrala svoje věci a odjela zpět k rodičům ke Kolínu. Vyšetřovatelům se zdálo, že snad Kokoška loupí ze záhrobí.

Klíčovou stopou však byla právě jeho manželka. Podařilo se zjistit, že se paní znovu vdala a pod jménem Řihošková žije v Kolíně. Výpis z trestního rejstříku ukázal, že mezi lety 1952 a 1954 si Stanislav Řihošek odpykával trest za „rozkrádání národního majetku“. Ve stejné věznici a ve stejnou dobu přitom seděli i vyhlášený bytař Josef Maixner a jeho slovenský „kolega“ Štefan Tóth.

Po sebevraždě Kokošky si s sebou jeho žena odnesla i dokumenty týkající se manželovy živnosti a nechyběly mezi nimi ani nákresy klíčů. Když na to přišel její muž, vzpomněl si na své známé z vězení Tótha a Maixnera. Společně upekli zdánlivě dokonalý plán. Nechali si vyrobit klíče od trezorů a za použití Maixnerova umění se dostávali do pečlivě vytipovaných bytů.

Nakonec se všichni tři dostali za mříže znovu, tentokrát však už odděleně. Postrádané šperky, nalezené u Řihoška v bytě, byly vráceny majitelům.