Co se vlastně stalo? Vzácné dílo představitele kubismu, které mířilo do švýcarského Curychu, celníci na ruzyňském letišti nepropustili ze země. Nezdály se jim nesrovnalosti v dokumentech. A Národní galerie poté potvrdila, že podezření bylo oprávněné. Skutečně šlo o nezákonný vývoz díla, které je kulturní památkou. Republiku měl opustit obraz, jehož majitel nedlouho předtím nabídl státu využití předkupního práva, avšak ministerstvo kultury nenašlo potřebné peníze. Původně se hovořilo o prodeji, což však Třeštík a nyní i Drahoš Lustig, jednatel společnosti Interpoint, jíž dílo patří, odmítají. Pak zaznělo cosi o znaleckém zkoumání. A nyní se nejčastěji opakuje, že dílo mělo být vystaveno za účelem jeho propagace.

Šlo prý o nedorozumění

Třeštík odmítá, že by zákon přestoupil úmyslně. „Šlo jen o nedorozumění, které vyvolalo zvýšený mediální zájem vzhledem k tomu, že šlo o obraz za sto milionů korun,“ míní. „Kdyby šlo o případ stejných parametrů, ale byl to třeba nějaký obyčejný Špála, nikdo by se o to ani nezajímal,“ nastínil galerista, který nyní připravuje výstavu na Hradě, své přesvědčení o tom, že se nedopustil ničeho strašného. Z jeho pohledu nešlo o lumpárnu, ale o administrativní pochybení.

Po domluvě s vlastníkem díla nechal obžalovaný připravit formulář představující podklad k cestě obrazu do Švýcarska. Ten v pražské kanceláři ústředí GASKu osobně podepsal a nechal opatřit razítkem středočeské galerie, ačkoli instituce, v jejímž čele stál, nebyla oprávněna vývozní povolení udělovat. Tím spíš, že se jedná o kulturní památku – což však Třeštík podle vlastních slov netušil. Prý se na to ptal jak jednatele Lustiga, tak jejího právního zástupce – a odpověď zněla negativně (představitel Interpiontu nicméně u soudu popřel, že by o tomhle byla kdy řeč). A nic se Třeštík nedozvěděl ani od pracovnice Národního památkového ústavu, kam zatelefonoval. Nemyslí si proto, že by postupoval nedbale a něco vědomě zanedbal. Galerista míní, že se stala jediná chyba. Vývoz díla měla potvrdit Národní galerie, která k tomu má oprávnění – přičemž nebyl žádný důvod, aby s krátkodobým vystavením v zahraničí nesouhlasila.

Vinu obžalovaný zcela neodmítá – připouští ale pouze dílčí pochybení, kterého se dopustil ve snaze dostat Picassův obraz na výstavu ve Švýcarsku a tím přispět k jeho propagaci. Zásadně odmítá, že v cizině mělo dojít k prodeji díla, jak se v minulosti spekulovalo. „Nedbalosti si jsem vědom. Přiznávám, že jsem osvědčení neměl vyplňovat, ale stalo se,“ prohlásil Třeštík, který trvá na tom, že „jeho jednání nebylo vedeno tím, aby něco porušoval“. Připomněl, že on sám sice podobný dokument vypisoval poprvé, jeho předchůdce jich prý ale vydal celou řadu. Třeštík má sice titul magistra získaný na právech, přiznává ale, že jeho znalosti problematiky kolem vývozu výtvarných děl do zahraničí byly slabší. „Nevím, jak popsat pocit, že si myslíte, že něco víte – a pak se ukáže, že to nevíte přesně,“ vysvětloval v jednací síni, jak to bylo s jeho orientací v paragrafech.

Dva roky vězení

Pokud by soud galeristu uznal vinným z porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou, jsou ve hře až dva roky vězení. Tak přísný trest ale nepadle. I státní zástupkyně navrhuje pouze uložení podmínky. Třeštík, který trvá na tom, že se nedopustil ničeho hanebného, očekává zproštění obžaloby. Připomněl, že ať už bude výrok soudu jakýkoli, ten nejhorší trest už dostal. „Byla tu masivní mediální pozornost a různé drby,“ konstatoval.

Podtrhl také, že vývoz obrazu nebyl nijak utajován a podílela se na něm řada lidí. Nejen vlastník a jeho právní zástupce, ale o všem věděli kolegové z GASKu, celníci, spediční firma i pojišťovna. Přesto před soudem stanul jen on sám. „A proč nešel podnět k prošetření od celnice nebo od policie, ale od ředitele Národní galerie Milana Knížáka?“ položil Třeštík řečnickou otázku. Naznačil tak, že lví podíl na pořádném rozmáznutí kauzy by mohla mít i nevraživost v osobní rovině.