Nejde ovšem o jedinou při, kdy soudy posuzují dodání dokumentace pro stavbu, její zaplacení – a následné naplňování záměrů přímo na staveništi.

Znovu projednat

Deylův autorský spor se nyní nicméně ocitl znovu na začátku. Aktuální rozhodnutí odvolacího senátu Vrchního soudu v Praze ukládá pražskému městskému soudu, který Deylův požadavek v minulosti zamítl, aby se sporem začal znovu zabývat. Soudkyně Romana Vostrejšová vrátila případ k novému projednání, když její senát nekývl na argumenty městského soudu, že architekt Deyl přišel se svým požadavkem až v době, kdy už byl jeho nárok promlčen.

Změny a úpravy

Architekt, s nímž objednavatel během přípravy stavby ukončil spolupráci, se dodnes rozčiluje nad změnami v technické dokumentaci, které podle něj vážně poškodily jeho původní záměr z estetického a vlastně i funkčního hlediska, stavbu zásadně prodražily – a dokonce ho profesně znemožnily. „Kolegové třeba nemohou pochopit použití panelákového okna. Musím jim vysvětlovat, že já ho do štítové zdi nenavrhl," podotkl Deyl. Zdůrazňuje, že o úpravách a změnách projektu nebyl informován, dění na stavbě mohl pozorovat pouze zpovzdálí – a mnohé z provedených změn (ve kterých spatřuje svévolné zásahy a přehnané ustupování investora dodavateli stavby) mohl obhlédnout až po zprovoznění skleníku: jako řádně platící návštěvník. V tom mu soudkyně Vostrejšová dala za pravdu.

Řada výhrad

Nyní Deyl vede se zahradou se zahradou spor, v němž jde o to, zda autorským zákonem jsou chráněny nejen dílo jako celek, ale i jeho jednotlivé části. Zmiňované okno přitom zdaleka není jediným prvkem, proti jehož užití má zásadní výhrady. Kritizuje masivní odtěžení původní břidlice a její nahrazení železobetonem, další využití betonu tam, kde mohl posloužit kámen (zmiňoval vodopád či materiál pro cestičky), nelíbí se mu „zasklení" částí stavby plechem i celkové úpravy, které místo zamýšleného zasazení stavby do terénu budí spíš dojem „obrovské přehradní hráze". Výhrad má architekt ale podstatně víc. Kritizuje „zbytečné omítky", jejichž malování podle něj zbytečně prodražuje provoz, u dělicích stěn postrádá efekt zrcadlení… „Šokovalo mě hodně věcí," řekl Deyl novinářům na chodbě soudu.

Netají se také tím, že být v pozici jednotlivce stojícího proti instituci vůbec není jednoduché. „Spory trvají už třináctý rok – to je likvidační," posteskl si.

Spolupráci vystřídaly soudní tahanice

Unikátní skleník Fata Morgana, který návštěvníkům botanické zahrady umožňuje přenést se do prostředí tropů i polárních oblastí, navrhl právě architekt Zdeněk Deyl. Uspěl se svým autorským projektem, který posloužil v rámci schvalovacího řízení – posléze s ním ale někdejší vedení zahrady ukončilo spolupráci. To bylo v době přípravy prováděcí dokumentace, tedy detailně rozpracovaných plánů, podle nichž se pak staví. S argumentem, že Deyl dodal materiály pozdě a nekompletní, odstoupila zahrada od smlouvy a začala soudně vymáhat vyplacené zálohy. Naopak architekt se rovněž u soudu ohrazuje proti tomu, že objednavatel jeho dokumentaci na stavební část a interiér skleníku „bez souhlasu autora zpřístupňoval třetím osobám, které do tohoto projektu činily svévolné zásahy a změny". Stavět se začalo v roce 1999, kdy také došlo k roztržce mezi architektem a tehdejším vedením zahrady; zkušební provoz se pak rozjel na podzim roku 2003. Celkové náklady se během stavby vyšplhaly na desetinásobek původně odhadovaných výdajů, což ve své sobě vzbudilo silně negativní ohlas.