Bomba a střelba

Za cíl svého volání si děti, jimž skončilo školní vyučování, vybraly tísňové číslo záchranářů, Linku 155. Nejprve se ozval chlapecký hlásek s tím, že na Floře je bomba. Vzápětí z jiného telefonního čísla volal další chlapec. Upozorňoval na stejné místo. Prý se tam střílí. Záchranáři ihned kontaktovali policisty – a ti měli jasno během pár okamžiků: telefonáty přišly z veřejných telefonních automatů na křižovatce ulic Ohrada a Koněvova. Na místo vyjely policejní hlídky – a lokalitu sledoval operátor kamerového systému.

Dopadení v autobuse

Díky tomu policisté věděli, co a jak se odehrálo: v případu figurovaly tři děti; dva chlapci ve věku kolem devíti let a 11letá dívka. Zatímco oba hoši vběhli do nedalekého domu, slečna přeběhla frekventovanou silnici – podle kamerových záběrů docela riskantně – a čekala na autobus. Spojem na lince 133 pak odjela směrem k Florenci. Daleko se ale nedostala. Už pár desítek metrů za zastávkou autobus zastavila policejní hlídka.

Věc pro sociálku

Dívka se pak podle slov Jany Rösslerové z ředitelství pražské policie nedobrovolně vrátila na místo činu. „Policisté ji naložili do služebního auta a převezli zpět k místu, odkud před několika minutami telefonovala společně s dvěma hochy na tísňovou linku. K veřejným telefonním automatům přijeli dokonce i kriminalisté z vjezdové skupiny. Ti místo zadokumentovali, vyrozuměli rodiče dětí – a rovněž i pracovníky orgánu sociálně právní ochrany dětí," konstatovala policistka.

Sociálka se věcí bude zabývat i nadále – policisté ale své spisy uzavřou velmi rychle. Zahájili sice úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu šíření poplašné zprávy – případ ale budou muset odložit. Důvodem je nízký věk dopadených pachatelů.

Telefonátů od dětí postupně ubývá
Zneužívání tísňových linek dětmi není ojedinělé – podle slov vedoucího operačního střediska pražské policie Petra Matějčka nicméně během posledních let takových volání ubývá. Zřejmě je to výsledek působení policejních preventistů, kteří se školami dlouhodobě spolupracují a s žáky si povídají i na toto téma. Pokud dojde ke zneužití tísňové linky dětmi, bývá to prý častěji dílem menších školáků. Ti si – zjevně z nudy – většinou dělají legraci (nebo mají tendenci operátory urážet a nadávat jim). Dalšími případy jsou cílené telefonáty, většinou hlásící uložení bomby ve škole. Za těmi zase bývá snaha vyhnout se písemné práci nebo „pomsta" konkrétnímu učiteli. Také děti, stejně jako dospělí, někdy volají záchranáře ke smyšlenému případu; nejčastěji do ulice, kde bydlí. Příjezd složek záchranného systému pak vnímají jako kratochvíli sloužící k vyplnění volného času. Ačkoli děti nejsou trestně odpovědné, takže je nelze stíhat za šíření poplašné zprávy (s trestní sazbou do dvou let vězení, v případě opakování je ve hře i pět let), může se jejich počínání rodičům prodražit. Policie i další složky totiž vymáhají výdaje za plané výjezdy.