13. února 2014 našli cestující v tramvaji číslo 17 mrtvou ženu. "Sedm minut před jedenáctou hodinou jsme byli přivoláni k mrtvé ženě v tramvaji linky 17 v ulici Generála Šišky," řekl tehdy policejní mluvčí Jan Daněk.

Začalo zjišťování, jakým způsobem 64letá žena zemřela. Brzy bylo jasno, někdo ji zastřelil. A výstřel vyšel ze zbraně malé ráže. V tu chvíli kriminalisté zpozorněli. Malá ráže totiž hrála úlohu i v dosud neobjasněné lednové vraždě taxikáře. Navíc v dubnu 2014 byli zastřelení další dva řidiči taxíků.

Kromě této podobnosti se ale policisté neměli čeho chytit, odpověď nepřineslo sociální ani rodinné zázemí oběti, stop bylo málo a ani kontrola legálních držitelů zbraní s malou ráží nedalo odpověď ani v jednom z případů. Nakonec vyloučili i spojitost mezi oběma případy.

Průlom vraždy v tramvaji přišel v roce 2016, více než dva roky po vraždě. 24. května přišel na policejní služebnu dvaašedesátiletý Jan Holman z Poříčí nad Sázavou a přiznal se k vraždě v tramvaji. Bez toho by se kriminalisté na stopu střelce dostali jen stěží.

S obětí ho totiž nespojovalo vůbec nic. „Potřeboval jsem peníze na cestu domů," vysvětloval, proč osudného 13. února střelil zezadu do krku ženu, kterou zřejmě viděl poprvé v životě. Použil zbraň, kterou si prý brával na cesty do Prahy „kvůli pocitu bezpečí".

Tenhle nápad údajně dostal, když přemýšlel o tom, že doprošovat se pomoci u příbuzných už nechce. Ženu (která mimochodem přijela na pravidelnou návštěvu nemocné matky) zezadu střelil do krku proto, aby se mohl zmocnit její kabelky. Podle obžaloby tak získal osobní věci v celkové hodnotě 6545 Kč. Nejhodnotnější z kořisti byly dioptrické brýle – nechyběla ale ani peněženka obsahující sedmnáct stovek. Přesně to v té chvíli Holman potřeboval.

Pasažérka dopoledne nastoupila na zastávce Palackého náměstí do druhého vozu tramvajové soupravy mířící z centra Prahy do Modřan. Posadila se na sedačku – a poslední, co z okénka viděla, byla zastávka Nádraží Braník. Na další zastávce Černý kůň už podle všeho nebyla mezi živými. Z loupežných pohnutek ji zabil člověk, kterého si předtím možná ani nevšimla. A pokud ano, nevěnovala mu pozornost.

"Stačilo, aby se otočila"

Od Černého koně, kde z vozu se svým lupem utekl i střelec, absolvovalo její tělo smutnou cestu. Nikdo si nevšiml, co se stalo, ani bezprostředně po činu, ani na následujících zastávkách: Belárie, Modřanská škola, Nádraží Modřany, Čechova čtvrť, Poliklinika Modřany, U Libušského potoka, Modřanská rokle, Sídliště Modřany – a ani na konečné Levského.

Teprve když se tramvajová souprava obrátila zpět k centru, pasažéři zpozorovali, že žena není v pořádku. Pomoc přivolali do zastávky U Libušského potoka. Záchranáři už však zastřelené ženě pomoci nemohli. Oživovací pokusy byly marné.

„Pomatení mysli," vysvětloval Holman, proč v tramvaji nabil nelegálně drženou pistoli opatřenou tlumičem vlastní výroby a vystřelil. Naznačil přitom, že kdyby předtím, o čtyři dny dříve, neměl vybitý mobil, tahle situace by vůbec nenastala. Prý by také nevystřelil, kdyby ho někdo vyrušil. Prohlásil, že by stačilo, aby se žena otočila…

K tomu, aby si všimla jeho počínání, však své oběti nedopřál čas. Ve chvíli, kdy u branického nádraží všichni ostatní pasažéři vystoupili a on se svou obětí ve voze osaměl, mu blesklo hlavou, že by si k penězům mohl pomoci střelbou. Okamžitě nabil nelegálně drženou zbraň – a vypálil.

V Praze se přitom podle svých slov ocitl vlastně náhodou; tak trochu omylem. Z chaty u Poříčí nad Sázavou se do metropole nechal odvézt sousedem proto, že mu syn slíbil výdělek při společné práci. Z toho ale sešlo, protože syn kvůli nemoci plány změnil. Že se vše ruší, sice napsal do zprávy poslané tátovi na mobil – ten ji ale nečetl. Nepřijal ji; prý kvůli vybité baterii.

Ocitl se tak v Praze, jak alespoň tvrdil, bez peněz a bez zázemí. Syn ho prý odbyl, na dvě noci nalezl útočiště u jeho přítelkyně, pak zavítal do nemocnice kvůli bolavým zádům – ošetřit si nechal vyhřezlé ploténky – načež strávil noc bezdomoveckým způsobem: ježděním v tramvaji. Při tom prý přemýšlel, jak se dostat domů. Až k vraždě ho údajně dohnala beznaděj plynoucí z nedostatku peněz, umocněná bolestí zad. „Přestal jsem uvažovat normálně," prohlásil Holman.

Muž s poruchou osobnosti

Třebaže někteří svědci spekulovali o tom, že by se svým přiznáním mohl chtít krýt syna, podle znalců nebyla tato varianta pravděpodobná. Třebaže lidé z jeho sousedství hovořili nejen o agresivitě a alkoholismu opakovaně trestaného muže, ale zmiňovali i podezření na psychické problémy, duševním onemocněním Holman netrpěl. Jen poruchou osobnosti, kterou nelze léčit. Naděje, že se napraví, byla spíše malá.

Trestní senát soudce Tomáše Durdíka mu proto 1. listopadu 2016 vyměřil 17 let odnětí svobody. 2. prosince toho roku pak bylo jasné, že trest je pravomocný, neodvolal se ani Holman, ani státní zástupkyně Jitka Wurstová.

Mimochodem, za vraždy tří taxikářů je v tu chvíli souzen David Virgulák, doživotí dostal v prosinci 2016, pravomocně byl rozsudek potvrzen Vrchním soudem v Praze v červnu 2017.