Podle verdiktu trestního senátu Marie Markové by se měl přesunout do Brna – a tam dál pobývat v detenčním ústavu. Důvod? Zajištění ochrany společnosti! Podle vyjádření znalců je totiž velmi pravděpodobné, že po propuštění z vězení by mohl obdobný skutek zopakovat. Zabezpečovací detence v zařízení na pomezí věznice a psychiatrické léčebny nemá přesně stanovenou délku; v každém individuálním případě záleží na doporučení psychiatrů. Podle soudkyně Markové tedy detence neznamená doživotní internaci; v reakci na aktuální zdravotní stav je možné propuštění.

Kladivo nevydrželo

Mord, kterého se Sixta dopustil loni 22. prosince několik desítek minut po půlnoci, je děsivý hned z několika důvodů. Nejen kvůli načasování do předvánočního období, ale především děsivým způsobem provedení – a také naprostou „zbytečností" hrůzného činu.

Sixta, který se před osudnou nocí opil vínem, pivem a vodkou, vraždil na ubytovně pro námezdné síly na statku v lokalitě Hájek nedaleko Uhříněvsi, kde sám bydlel. Jeho obětí se stal jiný dělník, 49letý muž, který na statku už pracoval déle. Vrah vstoupil do buňky obývané obětí vyzbrojen kladivem přineseným z nedaleké dílny – a kolegu spícího v posteli napadl opakovanými údery do hlavy. Bušil do ní tak, až se kovová část smrtícího nástroje svezla z topůrka a uvízla v lebce.

Nezaspat udání!

Vrah se pak podle vlastního přiznání snažil chroptící oběť dusit svetrem přitisknutým k obličeji – nakonec se ale vrátil do dílny a přinesl si paličku, s jejíž pomocí vražedné běsnění dokonal. Dalšími údery do hlavy a krku, které ani nelze spočítat. Oběť podle pitevního protokolu utrpěla otevřené drtivé poranění lebky, přičemž příčinou smrti se stalo „rozhmoždění mozku téměř v celém rozsahu".

Vrah pak své oběti sebral karbanátek, který snědl na místě činu; o chuť ho nepřipravily ani stříkance krve dosahující až na strop. Vzal také mobil oběti. Ne však proto, aby se obohatil. Šel si lehnout do své buňky – a na telefonu si nařídil budík na pátou hodinu. Aby nezaspal, když se rozhodl, že v pět ráno přivolá policii. Tak to také udělal; opět využil mobil zavražděného. Policejní hlídce ještě vyrazil naproti, aby jí noční tmou ukazoval cestu k místu krvavého masakru.

Mord bez motivu

Proč? Proč tohle všechno? Zavražděného muže pachatel sotva znal – a neměli žádné rozpory. Pokud měl Sixta na někoho pifku, pak na zaměstnavatele. Prvotní předpoklady vyšetřovatelů, že snad musel vraždě předcházet nějaký pokus o homosexuální kontakt, nepotvrdila jedná indicie – a odmítal to i obviněný, jenž s policií spolupracoval. Na pohled se skutečně o vraždu provedenou „jen tak".

Až během vyšetřování za přispění znalců vyšlo najevo, co ke krvavému masakru vedlo: neschopnost Sixty, jenž podle znalců trpí dědičně získanou a neléčitelnou poruchou osobnosti, najít si místo ve společnosti. Nadprůměrně inteligentní a sečtělý muž, který měl problémy při kontaktu s lidmi (včetně příslušníků vlastní rodiny) se potloukal se po Evropě, příležitostně pracoval, ale také třikrát pobýval v bohnické léčebně a třikrát v různých terapeutických komunitách. Od myšlenek na bezvýchodnost pobytu na tomto světě ho však dokázalo odvést jediné: opíjení se a hraní automatů. „To jsem se cítil šťastný," vysvětlil Sixta s tím, že si nemohl pomoci, i když věděl, že takto se ze svrabu zpackaného života nevyhrabe. Jen promrhá peníze – a bude na tom ještě hůř.

Sociální sebevražda

Jak to souvisí s bezcitnou vraždou člověka, který pachateli ani v nejmenším neublížil a k němuž neměl důvod cítit jakoukoli zášť? Ne, Sixta ho nešel okrást. Zamordovat se ho neplánovaně, v náhlém hnutí mysli, rozhodl, aby se dostal do kriminálu. Psychiatr Petr Kubej má za to, že v opilosti a pod vlivem poruchy osobnosti uvažoval Sixta asi takto: Dál to takhle nemá cenu. Protože už ale z minulých pokusů o sebevraždu vím, že jsem velký srab na to, abych si sáhl na život, mohu to vyřešit jinak – zabiju někoho jiného. Jako vrah pak na dlouhou dobu skončím v kriminále. Za mřížemi, kde pít a hrát automaty prostě nebude možné. Ve světě jasných pravidel – a také v místě, kde nebudu mít hlad… „Sociální sebevražda," označil Kubej to, k čemu se Sixta rozhodl.

Zavražděný měl prostě jen smůlu, že v té chvíli byl první na ráně. To v jednací síni potvrdil i obžalovaný. „V podstatě to byla náhoda. Kdyby tam nebyl, tak se to nestalo. Kdyby tam byl někdo jiný, obětí by se stal on," řekl Sixta.

Masakr z milosti

Ani to, proč pachatel svou oběť opakovaně tloukl až do chvíle, kdy – bohužel řečeno bez nadsázky – rozmlátil hlavu zavražděného na kaši, ostatně nesouvisí se zuřivostí pachatele. Právě naopak: když Sixtu zaskočilo, že po první ráně napadený nezemřel, ale začal chroptět, bušil rychle dál, aby se zraněný netrápil! Trýznivá muka ale podle znalců nenastala. První ránu dostal napadený ve spánku – a je téměř jisté, že už tento úder vedl k bezvědomí. Bolest si tedy zavražděný ani nestačil uvědomit.

Zřejmě není konec

Verdikt není pravomocný a je pravděpodobné, že případem se ještě bude zabývat pražský vrchní soud. Obě strany, státní zástupkyně i obhájkyně, si ponechaly lhůty k podání odvolání. Sám Sixta v jednací síni konstatoval: „Přál bych si, aby mě nikdy nenapadlo zabít nevinného člověka, a štve mě, že jsem nebyl schopen zabít sám sebe. Lituji toho, co jsem udělal – a budu mít dost času toho litovat…"