Drahocennou látku prý lacino po Praze prodával vysoký černovlasý muž, oblečený do železničářské uniformy. Výpovědi zklamaných dámiček se ukázaly být klíčovou stopou pro tým vyšetřovatelů z nově zřízeného týmu železniční policie, v jehož čele stál Josef Vaňásek, předobraz legendárního rady Vacátka.

Zloději šli na jistotu

Loupeže v odstavených vlacích se v nové republice staly palčivým problémem. Na vině byly dobře organizované tlupy zlodějů, které se držely precizních postupů. Zapečetěné vagony naoko vypadaly jako netknuté, neboť si zloději osvojili techniku, při níž plombu opatrně otevřeli kleštěmi, vytáhli lanko a po dokonání činu lanko nasadili zpět a plombu zmáčkli do původní podoby.

Mimořádně podezřelý byl fakt, že se zloději vloupávali jen do vagonů s cenným zbožím, což poukazovalo na zaměstnance železnice. Kdo jiný by mohl jít takto na jistotu? Když do Prahy mířil ze Zlína nákladní vlak s dvěma vagony plnými bot firmy Baťa, zavětřili vyšetřovatelé příležitost. Tým se rozdělil na tři skupiny, z nichž jedna hlídala Wilsonovo nádraží, druhá si vzala na starost Libeň a třetí Kolín.

Zaútočili kameny

Právě na posledním jmenovaném nádraží odhalili příslušníci železniční policie zaměstnance drah Otakara Valucha, který se už ve Zlíně ukryl mezi nákladem. Zatčený měl ovšem množství kompliců, kteří na Vaňáska a jeho muže zaútočili kameny. „Postavilo se asi 150 zřízenců policistům na odpor a kamenováním je přinutili, že musili od prohlídek upustiti,“ referoval o situaci tisk.

Při další příležitosti bylo třeba přivolat na pomoc četníky. Mezitím se však železničáři začali bouřit a hrozili stávkou. Vedení drah přistoupilo k radikálnímu zásahu: začalo masivně propouštět. Otakar Valuch i Václav Quinkeréz, onen „vysoký černovlasý muž“ prodávající kradené látky, stanuli před soudem – stejně jako mnoho vedlejších figurek komplotu.