Základy loretánského pokladu pocházejí z roku 1626, od té doby byl však rozmnožován dary různých dobrodinců. Dnes se jedná o jeden z nejcennějších chrámových pokladů v Česku. Asi pětadvacetiletý muž, který k němu zavítal 5. září 1925, ho však nepřišel jen nevinně okukovat…

Zaseknutá přezka jako záminka

Pro Václava Šindlera, pražského taxikáře, to byl den jako každý jiný. Na stanovišti u Národního divadla si ho asi po desáté hodině dopolední najal neznámý muž, který chtěl zavézt k Loretě. Protože byl deštivý den, na místě Šindlerovi řekl, aby na něj počkal.

Tady veškerý stereotyp končí. Už o chvilku později muž opět vychází z chrámu a prosí taxikáře o kladivo. Prý si chtěl vyfotografovat poklad, ale zasekla se mu přezka u brašny. Kladivo od naivního taxikáře dostane, rány však místo brašny schytá osmasedmdesátiletý kostelník Josef Tyle.

I přes svůj věk byl Tyle odolný muž a rány ho neomráčily. Svým křikem zburcoval ostatní zaměstnance a lupič, který stihl ukrást několik vzácných monstrancí, se tak dostal jen pár set metrů k Jelení ulici, než byl polapen.

Podvody s kabáty

Při výslechu se František Lauermann, jak znělo jméno pachatele, přiznal, že se kolem loretánského pokladu potloukal už víckrát.

Prý s sebou vždy potají nosil železnou tyč i látku k zabalení lupu, nikdy předtím se ale neodvážil akci uskutečnit. Přitom již byl nějakou dobu domluvený s pražským klenotníkem Karlem Černým, kterému měl prodat diamanty z ukradených monstrancí.

Hlavní vyšetřovatel, policejní rada Vaňásek, předobraz legendárního rady Vacátka, dále zjistil, že pachatel nemá čistý trestní rejstřík. Už několikrát byl v minulosti trestán za podvody a loupeže, hlavně s obrazy, ale i s drahými kabáty a kabelkami.

Statečný kostelník Tyle poklad sice ubránil, zaplatil však vysokou daň. Pět tržných ran na hlavě a poraněná noha i ruka ho málem stály život.