Osmatřicetiletý Salami Olayida se ubytoval v českém hlavním městě v hotelu, jehož adresu dal policii. Po necelých dvou dnech se mu strážci zákona opravdu ozvali s tím, že jeho kufřík byl nalezen.

Vše probíhalo v pořádku, Salami ho identifikoval a před svědky dokonce i otevřel bezpečnostní zámek. Policistům ale přišlo zavazadlo podezřelé a rozhodli se požádat majitele, aby z něj vyndal všechny věci.

Příliš těžké zavazadlo

Malý kufřík byl i bez obsahu neobvykle těžký, a policie tak nechala provést sondáž jeho dna. Nikoho příliš nepřekvapilo, když se v něm našel plastikový sáček plný prvotřídního kokainu. Nejednalo se o nic neobvyklého, krátce po revoluci byla Praha vděčným odbytištěm drog všeho druhu.

Afričan se však najednou ke kufru přestal hlásit a všem tvrdil, že ten jeho byl plný peněz. I když proti němu hovořilo svědectví hned několika celníků a dokonce i znalecké posudky, že kufr nebyl otevřen násilím, choval se Olayida tak hystericky, že si ho do péče museli převzít hned dva psychiatři. Podle jejich posudků měl trpět duševní chorobou, konkrétně „paranoidně halucinatorním syndromem“.

Souboj akademiků

Kvůli tomu prý Olayida nemohl posoudit, zda mu kufr skutečně patří, protože nemoc ovlivňuje jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Druhý posudek na žádost policie zpracovali experti z 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Ti došli k závěru, že obchodník jen simuluje. Problém se dostal do patové situace a nebylo jasné, které experty poslechnout.

Mezitím byl Olayida, který skončil v ruzyňské vazební věznici, dále vyslýchán a dokonce i prověřován Interpolem. Ukázalo se, že v Československu ještě nikdy předtím nebyl a jeho trestní rejstřík je čistý. Zda mu kufřík opravdu patřil, se už nikdy nedozvíme.

Ačkoliv byl Olayida obžalován z nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, díky obratnosti jeho zastupitelského úřadu byl v létě 1992 poslán zpět do vlasti.