Seriál, na jehož vzniku se jako scenárista podílel někdejší kolega kriminalista Josef Mareš, sleduje – a vlastně se dívá okem znalce. V devadesátých letech minulého století, jejichž zločiny seriál představuje, působil jako vyšetřovatel – a pracoval i na místech činu, která se již objevila v seriálu. Skutečně to bylo tak, jak filmaři ukazují, říká; jen připomíná, že tenkrát přišel do té doby nebývalý nápad kriminality nejen násilné, ale i majetkové. Zmiňuje i tehdejší propojení zločinu v Praze a ve středočeském okolí, kdy se u některých vražd hned na počátku objevovalo podezření, že byly spáchány jinde a těla pak vyvezena z města; to se pak potvrdilo třeba v případě takzvaných orlických vrahů.

„Vidím i spoustu pozitivních věcí: demokratické změny – a v naší branži se také objevily nové metody i technika,“ doplnil Deníku své ohlédnutí o tři desetiletí zpět. Zmínil třeba první počítače (sám si první půjčil z domu pionýrů, když děti měly prázdniny; dalším pak byl TNS od JZD Slušovice, na němž už vytvářel kartotéku v tehdejším textovém editoru T602 a pak kamarádi, kteří uměli programovat, pomohli v práci s databázemi) nebo video VHS. „S ním sem dorazily i různé pochybné filmy, kdy lze o umění pochybovat, my ale začali využívat záznamy výslechů, ohledání místa činu nebo rekonstrukcí,“ vzpomíná.

Připomíná i nový způsob zpracování zajištěných stop. To se později zúročilo třeba v podobě nalezení pachatele, který 30. dubna 1990 ubodal ženu a její dvě dcery v Klučově na Kolínsku. Jako vrah byl až v roce 2003 odhalen (a následně dostal 25letý trest) recidivista Jaroslav Gančarčík, jenž čtvrt roku před řáděním v Klučově opustil vězení na základě prezidentské amnestie. K jeho dopadení pomohly vzorky DNA, když se později jeho profil dostal do registru v souvislosti s jinou trestnou činností: sérií znásilnění v Brně.

Už v devadesátých letech jste působil u policie. Co jste tehdy dělal?
Začínal jsem v Praze, kde jsem působil až do roku 1999; pak jsem šel na střední Čechy. Původně dokonce policie měla jednu společnou správu pro hlavní město a jeho okolí. Do roku 1993 jsem byl na Praze 1, od roku 1993 jsem působil v odboru vyšetřování 1. oddělení – tedy vražd – mimo jiné společně s Josefem Marešem; po roce 1995 jsem pak nastoupil na Prahu 5 a šel cestou řídicích funkcí. Od roku 1997 jsem se stal náměstkem krajského úřadu vyšetřování, stále v Praze – a v roce 1999 jsem přišel do vedení středních Čech.

Jak se seriálové dění shoduje s vašimi vzpomínkami?
Hodně připomíná, jak to skutečně bylo; i díky tomu, že jsou použita skutečná jména pachatelů i obětí. Vybavuji si spoustu věcí, které jsem už pozapomněl. Na vyšetřování některých z těch známých případů jsem se v letech 1993 a 1994 přímo podílel, ať už při výjezdu, nebo v rámci spolupráce na oddělení. Byl jsem třeba na místě střelby na podnikatele Ivana Jonáka před Discolandem Sylvie, což připomněl druhý díl seriálu. Určitě ale ne všechny skutky tehdy souvisely s pseudopodnikatelským prostředím. Řešily se i vraždy vzešlé z osobních sporů – podobně jako dnes.

Víte, zda se jako postava objevíte i v seriálu i vy sám?
Myslím, že ne. Jde o umělecké ztvárnění a určitě se tam nemůže objevit celá vyšetřovačka. Byl to poměrně velký kolektiv a každý se v rámci fungování oddělení nějak zapojoval. Stěžejní osoby, které na případech dělaly, se ale poznat dají. Rozhodně to však nebylo o dvou nebo třech policistech: s hlavním vyšetřovatelem spolupracovala řada lidí. Je ale jasné, že seriál všechny připomenout nemůže a tvůrci potřebují sledovat nějakou linku.

Který z případů, jež jste v devadesátých letech řešil, se vám vybaví jako největší kauza?
Byla to nájemná vražda v roce 1993. Čin se podařilo objasnit a muž, který si ho objednal, dostal 25letý trest. Vykonavatel kolem 18 let a dva spolupracovníci, myslím, 15. Za vším stála snaha rychle zbohatnout. Šlo o muže, který chtěl podnikat ve stáčení LTO neboli lehkých topných olejů a vyhlédl si objekt, k němuž vedla železniční vlečka. Ten byl v restituci vrácen starším manželům, s nimiž jednal o koupi. Jenže nedostal úvěr, a tak se snažil vytvořit fikci, že tento majetek koupil. Dvěma mladíkům, kteří pro něj pracovali jako bodyguardi, zaplatil 200 tisíc za to, že skutečné majitele zastřelí. Ti zjistili, že věc „dotáhnout“ nedokážou, a tak v hospodě na Praze 6 sehnali člověka, o němž věděli, že má zbraň. Ten na ulici v Karlíně střelil paní zezadu do hlavy. Vzápětí střílel na jejího manžela, ale tomu jen prostřelil tváře. Tento muž přežil, když se po prvním výstřelu otočil.

Stáli jste tedy proti lidem, pro něž lidský život neměl cenu, pokud byl překážkou v jejich plánech. Báli jste se?
Strach má každý a čas od času se stalo, že někomu přišla zlomená tužka. Dokázali jsme se ale navzájem podpořit. Od stresu pomáhal lidský přístup i žargon, jímž jsme komunikovali; to je ale nepublikovatelné. Já osobně obavy nepociťoval a jasně jsem vnímal, že stojíme na správné straně. Stalo se ale, že kdo tlak neunesl, odešel.

Dostávají policisté zlomené tužky ještě dnes?
Ne. Alespoň já o tom nevím.

Vídáte se ještě s tehdejšími kolegy?
Bohužel se už potkáváme i na pohřbech. Čas od času se ale sejdeme, když se vždy najde někdo, kdo to zorganizuje. Zavzpomínáme na staré časy a připomeneme si i konkrétní případy, když třeba někdo přinese staré výkazy práce. Spíš ale vzpomínáme na příjemnější věci. Ale i na to, že to byla doba, kdy jsme si znění nových zákonů vystřihovali z běžných novin a zakládali, protože sbírka zákonů vycházela se zpožděním, takzvaná ÚZka (neboli úplné znění) neexistovala a kopírku jsme měli jednu na oddělení. Vždycky jsme si ale dokázali poradit a pracovní nápor zvládnout. Dařilo se věci objasňovat a pachatele, jichž po amnestii spousta vyšla z vězení, zase posílat tam, kam patří. Policie tehdy obstála a se situací se vypořádala.

Vnímali jste, kdy po divokých devadesátkách přicházelo zklidnění?
Takový moment nepřišel ze dne na den, doba se zklidňovala postupně. Časem bylo hodně pachatelů znovu pozavíráno, bylo po divoké privatizaci, restituce byly většinou rozděleny… Společnost se také v novém prostředí začala orientovat a naučila žít, vytvářely se kontrolní procesy. Řekl bych, že ke konci devadesátek tahle doba kulminovala – a někdy kolem roku 2002 to opadlo.

Lze zkušenost z tehdejší éry zúročit i dnes?
Jedno se ukázalo: každá krize se dá překonat a i když ve společnosti i u každého člověka přicházejí slabé chvíle, dá se s nimi vypořádat. Život jde dál a přicházejí nové výzvy, změny a zkušenosti; i nové technologie. A je třeba umět klást důraz na rozlišení, co je podstatné a co méně podstatné.

Václav Kučera, ředitel středočeské policie
- U policie působí od roku 1979; zkušenosti má v oblasti vyšetřování i z působení na různých úrovních řízení
- Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy- Ředitelem středočeské policie se stal v roce 2008
- V roce 2012 ho tehdejší nový policejní prezident Martin Červíček povolal na post svého náměstka pro kriminální službu; funkci vykonával s tím, že půjde o dočasné působení, po němž se vrátí do vedení středočeské policie
- Celostátně vešel ve známost především jako šéf policejního týmu Metyl, řešícího metanolovou kauzu
- Má hodnost brigádního generála
- V rámci policie má celorepublikově pověst inovátora a propagátora využívání moderní techniky a nových postupů (v minulosti prosazoval například výslechy vězněných osob pomocí videokonferencí, nyní přitahuje pozornost projekt Pol Pointů – kontaktních míst, odkud lze s policií komunikovat prostřednictvím videokonferenčního systému, či využívání dronů a satelitního zaměřování polohy při mapování dopravních nehod; úplnou novinkou je experimentální projekt kontroly dodržování bezpečné vzdálenosti)

Tento text vydává Deník v souvislosti s vysíláním seriálu České televize Devadesátky. Je součástí série článků, které vydáváme vždy v neděli odpoledne. Na webech denik.cz se můžete těšit na souhrn nejvýznamnějších kauz devadesátých let v regionech, rozhovory s vyšetřovateli i investigativními novináři, ale také herci či tvůrci seriálu.