Dlouhé měsíce jsem slýchal a vídal zprávy z první i z dalších linií, až do úplného týlu – armády bojující s koronavirem o zdraví i životy spousty lidí, jejíž příslušníci v tomto boji nasazovali a nasazují zdraví a životy svoje. Má to opravdu podobu války.

Ačkoli nemám ducha válečného zpravodaje, i já jsem se zabýval myšlenkou, jak bych téma této moderní války uchopil. Měl jsem na to fůru času a i vyhlídky na zlepšení frontové situace byly natolik vzdálené, že jsem svůj pokus mohl lenivě odkládat s tím, že ho promýšlím. Velkou inspirací mi byl 24 let starý text sociálního ekologa Bohuslava Blažka s názvem Klamné závěry – brilantní, hluboký esej, v němž autor vychází z vlastní zkušenosti, která ho povážlivě přiblížila smrti: prodělal plicní embolii a přes týden pobyl na jednotce intenzivní péče.

Jen co se tato událost usadila v jeho čerstvých vzpomínkách, které ukotvovaly poznámky zapsané přímo v nemocnici, odrazil se z nich Bohuslav Blažek nikoli k dramatickému vyprávění příběhu, ale rekonstruoval jej spíše pronikavým popisem jednotlivých jevů, zákroků a chování v medicíně (jak na straně lékařů a personálu, tak na straně pacientů a „trpících“), které v eseji uvádí do zajímavých souvislostí. Ty – jak už to u promyšlených kritických textů bývá – vnímavého čtenáře místy znepokojují, aby mu na jiném místě zase připomněly naději.

Před pár týdny, po svém návratu z kladenské nemocnice, jsem zmíněný text, bohužel, dnes již zesnulého Bohuslava Blažka znovu pročítal a překvapilo mě, kolika postřehům i pocitům v něm se podobají mé vlastní. Je zajímavé, že i přes nezpochybnitelný vývoj v medicíně, respektive v oblasti zdravotnictví, zůstávají kritické otázky z textu z roku 1997 naléhavými. Avšak stejně zřetelným hlasem, který ne z reportáže, ale z hluboce promyšleného textu sociálního ekologa rovněž zní, je třeba i nyní říci, že medicína je krajinou a útočištěm té nejsilnější lidské naděje, soucitu a porozumění.

Dnes, snad víc než kdy jindy, se ukazuje, že Hippokratův stav stojí na lidech oddaných svému poslání zbavovat druhé utrpení, na lidech pracovitých a odhodlaných k obětem, na lidech soucitných a vnímavých vůči souvislostem života. Můj skromný a přece jen spíše „reportážní“ text chce tedy přispět především k tomuto svědectví.

Klamný závěr

Na koronavirovém bojišti se nerýsovalo žádné vánoční příměří a zprávy se přiostřovaly. Měl jsem za to, že jsem kovid lehce překonal spolu se svou ženou, která jej prodělala v říjnu, rovněž s lehkými příznaky. Na začátku naší společné karantény mi přitom test vyšel negativně. Ale pár dní před Vánoci, kdy jsem přemýšlel, zda tohle téma zmůžu vyprávěním, či právě popisem v kombinaci s úvahou, mě překvapila bolest břicha, která se stupňovala, polevovala jen na desítky minut a zase se vracela. Bylo mi nevolno, ztratil jsem chuť k jídlu a zeslábl.

V sobotu jsem si ještě chtěl zachovat tvář, a tak jsem upevnil vánoční jedli do stojanu a podílel se na zdobení. Plazil jsem se však jen u základny - ovšem zase jsem ověsil perníčky a ozdobami onu oblast, na kterou se obyčejně zapomíná. Večer jsem si šel lehnout s teplotou.

Napadlo mě, že se mi covid vrátil, nebo mě teprve teď dostihl, aby mi ve střevní verzi vynahradil, čemu mě dosud ušetřil. Břicho se nafouklo a jakoby naplnilo kamením, které zašili do útrob vlkovi z Karkulky, předtím, než ho milosrdně shodili do studny. V pondělí večer bylo hůře než o den dříve a v úterý břicho ještě více ztvrdlo, nevolnost zesílila a vlčí kamení se změnilo na nehybný beton. Žiji s trávicími potížemi desítky let, ale tohle bylo něco nového. Se sebezapřením jsem jel odpoledne nechat se otestovat na koronavirus do nemocnice v Kladně. Za nějakých deset hodin jsem tu byl zpátky, ale to už jsem si nelámal hlavu s parkováním.

Odvoz

Bolest mě paralyzovala a čím dál hůře se dala snést. Nechtěl jsem být úplný srab, ale nestačil jsem ženě navrhnout, aby mě do nemocnice odvezla, protože okamžitě zavolala záchranku. Pořád jsem ještě uvažoval o střevní infekci nebo pekelně zaražených větrech, které povolí, až sanitka nadskočí na dvou přejezdech cestou do špitálu. Nemám výsledek testu, došlo mi: přijedou kosmonauti ve skafandrech a budou si mě postrkovat chlorovanou tyčí od smetáku…

Sanitka přijela asi za deset minut, decentně, jen v jasně modrém nimbu. Lékařka i řidič měli ochranné obleky a roušky, ale přestože jsem byl v „podezření“, nestresovali mě přepjatým postupem. Můj odvoz probíhal velmi klidně, mladá lékařka i saniťák ke mně laskavě mluvili, což mě do jisté míry uklidnilo. Poprosil jsem o cestu vsedě. „Myslíte, že budete zvracet?“ I když jsem si to nemyslel, vtiskla mi lékařka do ruky „palubní pytlík“, který jsem pak, prázdný, svíral v dlani ještě v nemocnici.

Příjem

Na příjmu jsme byli čtyři orouškovaní pacienti – paní s rovněž břišními problémy, muž s nějakým úrazem ruky nebo nohy, další dáma – zřejmě s těžkou migrénou, a já, pohekávající pupkin. Na náš stav dohlíželi dva mladí zdravotníci, kteří podle prvotních informací a výsledků měření ovlivňovali pořadí, ve kterém se nám budou věnovat lékaři. Po prohmatání břicha, které jsem doprovázel sykáním a hekáním, logicky následoval rentgen, respektive CT, protože první snímky byly nedostatečné. I ve svém bědném stavu jsem se pokusil navrhnout, zda by nestačil ultrazvuk, protože poslední kontrolní CT jsem absolvoval koncem října, ale lékař namítl, že jsem příliš „zaplynovaný“ a ultrazvuk by nebyl spolehlivě čitelný. Smířil jsem se se zářením, jen jsem pomyslel na osudové okamžiky v životě, které člověk už naštěstí nikdy nemůže zpětně vystopovat. Obrázek ukázal pokročilý zánět slepého střeva, který se rozvinul v těžký zánět pobřišnice.

„Hm, vy ještě nemáte výsledek koronatestu… Nevadí, uděláme ho teď hned,“ řekl mi lékař. „Musíte okamžitě na operaci, není to žádná legrace.“ Bezděčně jsem polkl.

Test vyšel negativně: nebudou mě operovat ve skafandrech a helmách s mlžícím se hledím. Zaplaťpámbu. Byla jedna v noci, 23. prosince. Zavolal jsem své ženě, abych jí to řekl. Snažil jsem se mluvit vyrovnaně, ale bylo mi úzko. Přesto jsem stále sledoval, že se všechno odehrává v klidu, že všichni vědí, co mají dělat a postupují podle toho (včetně nás, pacientů). Všechno obestírala profesionalita, která zahrnuje i cosi jako „profesionální vcítění“, které je ovšem na nemocničním příjmu dostačující, ba dokonce nanejvýš vhodné a v přesné míře.

Přemíra různých návleků, rukavic, zástěr, dezinfekce - všech možných hygienických a sterilních pomůcek je v nemocnici běžná, ale jen všudypřítomné roušky a cedulky s výmluvným termínem „COVID-19“ člověku připomenou, že vše, co tu funguje, jak má fungovat, funguje v těžkých podmínkách, na pozadí neviditelné války všude kolem. Zatím se mi neulevilo, ale přesto jsem tohle vnímal a cítil vděčnost. Dokonce i ve chvíli, kdy mi sestra prostrkovala nosem sondu do žaludku. To byla veliká lahůdka. Vyvaloval jsem na ni oči, avšak myslím, že z toho nevyvodila žádný klamný závěr.

Už nahý, pod prostěradlem, možná už na operačním stole, to přesně nevím, jsem ještě podepsal nějaké papíry, kterým jsem porozuměl. Potom mě anestezioložka konejšivě zpravila o tom, že mi dá dýchnout trochu kyslíku a následně píchne injekci s narkózou. Dvakrát jsem se nadechl alpského vzduchu, malou chvilku ještě odevzdaně těkal očima po přátelských pohledech nade mnou, a pak nebylo nic.

Na pokoji

Probral jsem se asi v pět ráno na standardním pokoji. Můj podivný apendix prý nebyl případem „pro vrátného“, přidružený zánět byl rozsáhlý a ošklivý. Operace však proběhla bez komplikací a nemusel jsem na JIP. Břichu a celému tělu se ulevilo, bolela ale nemalá operační rána a v boji proti zánětu dál pokračovala antibiotika. Měl jsem strašnou žízeň.

K posteli mě první čtyři nebo pět dní víceméně poutala jedna přívodní a dvě odpadní hadičky. Ale můj stav se pomalu zlepšoval. Ze zcela odevzdaného pacienta, který se může v sebevnímání propadnout až k pocitům archetypální obětiny (jeden z pocitů popsaný B. Blažkem), jsem se vracel zpátky k sobě. Vedle sledovaných fyziologických hodnot se mi začaly vracet do mých normálních hladin i sebelítost, lítost, empatie, humor, obavy, chuť i nechuť komunikovat a snad i schopnost abstrahovat a trochu uvažovat.

Druhý den na lůžku jsem zapředl úsporný hovor se svým spolupacientem panem Č., jemuž kvůli cukrovce museli amputovat nohu pod kolenem. Mluvili jsme málo a s velkými pauzami (já i proto, že při delší promluvě hrozilo, že zakašlu, což bylo velmi útrpné). Přesto jsme si řekli to podstatné: kdo a odkud jsme, zda máme rodiny a jak se cítíme. Osmapadesátiletý pan Č., bývalý bachař z Ruzyně, s cukrovkou žije od svých čtyřiceti. Má dceru, invalidní důchod, ženatý je (kdoví jestli) snad jen formálně a asi přivykl osamělosti. Do nemocnice mu opakovaně volala jen zmatená a nedoslýchavá osmdesátiletá sousedka, která chtěla půjčit peníze na žrádlo pro psa a poradit s mobilem.

„Ahoj, Věruško, já jsem v nemocnici, uřízli mi nohu… No jó, nohu nemám… No asi dlouho… Kdepak, nemůžu přijít, Věruško, ležím v nemocnici, bez nohy… No, to nikdo neví, ale doktor říkal, že to je na měsíce… No tady, na Kladně v nemocnici, Věruško… Nemůžu nikam jít.“ Věruška, které pan Č. občas pomáhá, je nejspíš jeho nejbližším člověkem. Na Boží hod mu ještě zavolal bratr, aby mu řekl, že v domě seniorů v Unhošti zemřela jejich matka – k problémům s diabetem se přidal kovid. Z chodby do pokoje doléhal chraplavý smích sestry a já si připadal jako v černé komedii. Projevil jsem panu Č. soustrast, na což odpověděl, že se odchod matky čekal. Zdál se mi velmi odolný, až netečný. Nic nečetl, neposlouchal, ničím nelistoval, jen pospával nebo hleděl do stropu či z okna na oblohu. Jednou se sestry opatrně zeptal, zda mu do kalíšku s prášky které bere, dává i jeho antidepresiva. „To víte, že je tam máte, miláčku…“

Uzdravování

Stav můj i pana Č. se lepšil. Po dočasném odpojení napájecí hadičky jsem se svými odpadními pytlíky mohl vstát a dojít do sprchy. Pak mě zbavili kapačky, sondy a cévky docela. Pana Č, zatím alespoň jednou denně, zvedla z postele rehabilitační sestra, která s ním trénovala chůzi s chodítkem. Jakmile jsem se, jako Lazar, ocitl zase na nohou, překonal jsem „senzorickou deprivaci“, protože jsem se mohl alespoň chvíli dívat z okna na nemocniční nádvoří, lehce pocukrované sněhem.

Vyšoural jsem se i na zářící chodbu, abych se, skoro po týdnu, vůbec zorientoval. Sesterna byla vánočně vyzdobená, na stolku mističky s cukrovím. Oči sester nad rouškami se usmívaly – byly rády, že vidí pokrok a že dbám pokynů lékaře, abych se jen neválel a snažil se chodit. Vracela se mi lepší nálada, už přede dveřmi pokoje, pouhých pět metrů od postele, na mě začala povzbudivě působit perspektiva chodby, která vedla ven, směrem ke světu, odkud jsem přišel a kam se vrátím. Teď jsem se ale musel vrátit ke stolu do pokoje, protože se podávala večeře – po týdnu má první. „Dala jsem vám na židli polštářek, mladý pane,, aby vás nestudila prdel,“ zpravila mě vesele sestra s peprným témbrem. V žilách se mi rozhostilo teplo; bylo to milé – polštářek, prdel i „mladý pán“. Je mi osmačtyřicet.

Bohuslav Blažek ve svém eseji mimo jiné píše, že jeho stav po embolii prošel několika výkyvy, než bylo možné mluvit o skutečném zlepšení. Tohle mě naštěstí nepotkalo, přestože zánět byl masivní a i v den propuštění jsme měl pořád vysoké CRP (zjednodušeně: indikátor zánětu – pozn. aut.). Byl jsem rád, že osmý den po operaci půjdu domů, ale současně jsem tušil, že lékaři mě kvůli panující epidemii propouštějí v termínu, který, má-li být nazván ještě bezpečným, je hraniční. Jenže to ve mně nevzbudilo žádné obavy, naopak, spíš zesílil můj dojem, že strategie nemocnice i v čase epidemie funguje, že je systém nastavený správně a racionálně. Dostal jsem termíny ambulantních převazů v chirurgické poradně MUDr. P., který mě operoval.

Hojivý závan života

Ve dnech, kdy se mi ulevilo, popovídal jsem si po telefonu se svou ženou, maminkou a s pár kamarády, kdy jsem si přečetl krátké zprávy, něco z knížky a poslechl si trochu muziky, vyvstalo samozřejmě znovu i téma epidemie. Ptal jsem se sester, jak to zvládají, a dnes, kdy stále docházím do ambulance, ptám se někdy i MUDr. P.. Myslím, že sestry a lékaře těší, když člověk (nemusí to být nutně jen pacient) projeví upřímný zájem o jejich situaci, a je také sympatické, že váš zájem neopětují tím, že by na vás nalehli zoufalým stěžováním. Sestry s unavenýma očima přiznávaly, že bývají „opravdu utahané“, když mají navíc služby ještě na „kovidu“, pro který byl vyčleněn celý nový pavilon chirurgie. Hned ale dodají, skoro s hrdostí, že jsou zvyklé na leccos, že může být ještě hůř a že se to prostě zvládnout musí.

„Včera jsem si večer sotva udělala něco k jídlu, a pak jsem usnula vedle Bobiny (rozuměj: psa) jako špalek,“ svěřuje se sestřička z nedaleké Lhoty, zatímco vylévá bažanta. A vy cítíte, že vlastně nemluví jen o své těžké práci a povinnosti, ale mluví i o životě jako takovém, k němuž se umí postavit, a tím dává sílu a naději i vám. Útržky hovorů sester na chodbě, rozmluvy o obyčejných věcech, žertovné poznámky lékařů – to všechno vrací pacienta do života. A ještě v čase před úlevou, když se vás zmocní bolest a úzkost, jste překvapeni, jak zázračný účinek má, když vás sestra nebo lékař vezmou za ruku a vy tu jejich můžete stisknout. Když jsem den před silvestrem odcházel domů, podali jsme si ruce na rozloučenou i s panem Č.. Okolnosti nás svedly dohromady jen na pár dní, přesto jsem mu k upřímnému přání uzdravení chtěl říci ještě něco víc a zároveň ho povzbudit. Slova ale nepřišla, jako by zůstala zakletá jen v delším a silnějším stisku ruky.

Otevřený konec

Jsem skoro tři týdny doma, v pondělí a v pátek jezdím na kontrolní převazy do chirurgické poradny k doktoru P. a sestřičce M.. Ležím na lůžku a zatímco sestra čistí, ošetřuje a znovu překrývá hojící se ránu, vypráví mi, jak doma zvládají omezenou školu dětí, nebo jak jezdí do práce zledovatělou silnicí z Brandýska do Kladna. Když se zeptám na kovid v nemocnici, povzdychne, že uléhá personál a přibývá tak práce a stres. „Ale já už jsem očkovaná,“ řekne a oči nad rouškou se zase usmějí. Doktor P. mi zase říká, že se sice mluví o přetížení zdravotnického stavu, ale během kovidu zažívá i období, kdy se necítí ani vytížený: „Je mi osmašedesát, a tak mě do první linie zrovna nestrkají. Ale neakutní zákroky se teď odkládají, a tak moc neoperujeme.“

Přemýšlím, zda bych doktora P. a sestru M. poznal, kdyby neměli roušky. Až tenhle čas epidemie pomine, poznal bych vůbec někoho z těch, kdo o mě pečovali? Nebo se ty poloviny tváří vytratí z paměti o to rychleji a naše chuť zapomenout na tuhle dobu je strhne s sebou? Nevím. Chtěl bych si „své lidi“ z kladenské nemocnice pamatovat, protože si to podle mne zaslouží. Ale nevím. Silnou vlastností paměti je, že bledne. A tak nechci dělat klamné závěry.