Lékaři určili diagnózu krátce po Ivanině narození. Mě i manžela to zdrtilo. Zejména jeho, jaderného fyzika, který očekával, že dva vědečtí pracovníci (jsem botanička) budou mít dítě nadprůměrně inteligentní.

Dítě bylo plánované, byli jsme oba zdraví a ani v našich rodinách se tento syndrom nevyskytoval.

Na genetickém vyšetření jsme v době mého těhotenství nebyli. Všechno probíhalo normálně, včetně porodu. Pozdější vyšetření ukázalo, že nositeli vadného chromozomu jsme překvapivě oba.

Manžel naléhal, abychom dali dceru do ústavu. To jsem ovšem nechtěla připustit. Ne proto, že bych ji od první chvíle milovala. Naopak, byla jsem zklamaná, nešťastná, vztah k Ivaně jsem hledala dlouho a těžko, ale odložit vlastní dítě do ústavu pro mě bylo nepřijatelné, nemorální.

A tak jsme zůstaly s Ivanou samy. Starala jsem se o ni, jak nejlépe jsem uměla, ale láska se nedostavovala. Nevnímala jsem svoje postižené dítě jako dar, který mě má někam morálně a duchovně posunout, jako výzvu, abych se stala lepším člověkem. Ano, někteří rodiče dokážou narození a výchovu postiženého dítěte brát jako poslání.

S několika matkami jsem se sešla, protože jsem hledala pomoc, cestu, jak situaci zvládnout. Ale jakmile jsem se jim svěřila se svými skutečnými pocity, tedy strachem, odmítáním a neschopností své dítě milovat, vnímaly mě téměř jako nelidskou obludu.

Na pokraji beznaděje 

Styděla jsem se za své dítě! Nechodila jsem s Ivanou na pískoviště, abych se vyhnula soucitným pohledům matek zdravých a skotačících dětí. Vozila jsem ji na procházku za soumraku, abych potkala co nejméně lidí. Nesnášela jsem sousedky s jejich pokryteckými úsměvy a otázkami. A nesnášela jsem své dítě! Párkrát jsem si dokonce přála, aby Ivana umřela, ale vzápětí jsem se za ten pocit styděla.

Jednou, na pokraji zoufalé beznaděje, jsem nechala své batole cupitat po okraji zahradního bazénu – jen krůček, a všechno by se vyřešilo – a pak jsem se k smrti vyděsila. Co jsem to za zrůdu?! Běžela jsem na zahradu, vzala dceru do náruče a odnesla domů.

Snažím se být dobrá matka. Od té události s bazénem mám o Ivanu strach. Aby mě osud nepotrestal a nevzal mi ji. Je to láska, co k ní začínám cítit, nebo jen výčitky svědomí sobecké a sebestředné matky? Jsou jí čtyři roky. A usmívá se na mě. Pokaždé ji obejmu a neubráním se pláči.

Co na to psycholog Petr Šmolka?

Milá Mirko, proč byste zrovna vy měla být ta špatná!? Jen proto, že jste na sebe vzala nelehký úděl té, která se o dcerku postará? Zřejmě z ní nebude zrovna vědecká pracovnice; může z ní však být milovaná a milující bytost. Otec tu situaci nezvládl. To nejmenší, co pro vás dvě může udělat, je dávat vám přiměřené výživné.

Dítě s Downovým syndromem je s to navazovat intenzivní emoční vazby. Ono vás má doopravdy rádo a strádá, když mu vztah neopětujete. Napadne-li vás náhodou, že jeho nebytí by pro vás představovalo úlevu, pak jen kvůli tomu nejste špatná matka. Stejný pocit může mít tu a tam i matka zdravého, leč poněkud zvlčilého synka či dcerky, případně manželka přemoudřelého muže.

Plzákův výrok „Kdyby myšlenka zabíjela, víte, kolikrát já bych už byl vdovcem?!“ je na rozdíl od jiných autentický.

Připravila Tereza Lokajíčková