V ČLÁNKU NAJDETE:
Lidstvo žije na planetě Zemi již tisíce let. Za tu dobu se dokázalo neuvěřitelně vyvinout. Co jsme se však stále dobře nenaučili, je vyrovnání se s nevyhnutelností smrti. Čas, který máme, je omezený. Je to potřeba přijmout a přizpůsobit tomu svou životní cestu. Abychom ale tento čas dokázali využít naplno a žít podle svých představ, musíme se přestat trápit tím, co se v minulosti nepovedlo.
Australská zdravotní sestra Bronnie Ware ve své knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme zaznamenala výpovědi umírajících lidí, se kterými se v životě setkala. Nabyté vědomosti sdílí dál a šíří povědomí o tom, jak žít naplněný život.
„Byla jsem opakovaně svědkem bolestivých pocitů a úzkosti umírajících lidí, kteří litovali toho, co v životě zameškali. Nikomu bych to nepřála. Ale ano, všichni jednou zemřeme. A je snadné předpokládat, že to bude v pětadevadesáti letech v naší posteli. Ovšem pro případ, že to bude dříve, stojí za to zvážit váš zbývající čas a přijmout ho jako požehnání. Najděte odvahu a udělejte vše, co si vaše srdce přeje; dokud je čas,“ říká na svém webu Bronnie Ware, která několik let působila v paliativní péči.
V životě jde mnoho změnit
Předem je důležité podotknout, že bez ohledu na to, v jaké fázi života se zrovna nacházíte, není potřeba se litovat. Lítost totiž vede k utrpení, které sice vychází z minulosti, ale přímo ovlivňuje naše současné prožitky. Proto je podle Bronnie Ware dobré se naučit sebelásce a osvobodit od pocitů viny za to, že se nám něco nepodařilo.
„Naučila jsem se žít bez výčitek. Cítím soucit s mým starým já a s chybami, které jsem udělala. A že jich bylo hodně. Díky umírajícím lidem, které jsem v životě poznala, jsem se naučila chápat, jak nepodstatné jsou názory druhých. A jak je naopak podstatné to, co chci v životě prožít já,“ sdílí svůj životní postoj australská zdravotní sestra.
Nahrává se anketa ...
Právě to, jak přistupujeme sami k sobě i ke kritice ze strany druhých, je podle ní základním rozdílem mezi pocitem spokojeného či promarněného života. Lidé, se kterými trávila poslední okamžiky jejich životů, ale už neměli možnost nic změnit. Věci, kterých litovali, ji jen utvrdily v tom, že je potřeba z těchto setkání čerpat a šířity jejich životní poznatky mezi ostatní lidy - ty, kteří ještě mají čas své životy změnit.
Zajímavé je, že lidé spíš litují věcí, které ze strachu ani nezkusili, než věcí, které udělali a něco se nepodařilo.
Nedbat na očekávání druhých
Nejčastěji si lidé v posledních chvílích stěžovali na to, že nežili život podle svých představ a neustále se snažili někomu zavděčit. Často tak plnili hlavně sny a touhy druhých lidí, kteří za to třeba ani nestáli. Když si pak na smrtelné posteli přehráli celý svůj život, najednou jim došlo, že mnoho jejich vlastních snů zůstalo nesplněných. Někteří si prý nesplnili ani polovinu z nich.
Často si na smrtelné posteli přáli: „Kéž bych měl odvahu žít podle sebe, nikoliv podle toho, co se ode mě očekávalo.“
Věnovat méně času práci
Další z věcí, které litoval téměř každý uírající, kterého Bronnie Ware potkala, byla přemíra práce a neustálá honba za penězi. Vydělání si na živobytí se během několika let přesunulo v žebříčku hodnot na první místo. A přestal být čas na všechno ostatní.
Na sklonku života pak stesky umírajících lidí zněly následovně, jak uvádí ze svých zkušeností i poradna paliativní péče Pečuji s láskou:
„Přál bych si, abych nepracoval tak tvrdě.“
„Měl jsem moc, slávu, peníze. Neměl jsem lásku, čas na děti a vlastně díky tomu všemu jsem ty děti prakticky ani neměl. Vyrostly a já to vše propásl.“
„Furt jsem šetřila a nikdy si nic nedopřála. Neustále ve stresu, zanedbaná, nespokojená a těch pár tisíc, co mi nakonec zbylo, si do hrobu stejně nevezmu.“
Pět věcí, kterých umírající nejčastěji litují:
Odvážit se vyjádřit své city
Lidé na sklonku života často přemítali i nad tím, koho v životě potkali a jaké emoce tato setkání provázely. Nejvíce pak litovali toho, když celý život nosili v srdci cit, který danému člověku nikdy nedali najevo.
Typicky pak jejich výčitky vypadaly takto:
„Kéž bych našel odvahu vyjádřit své city.“
„Nikdy jsem mu neřekla, jak moc pro mě znamenal. Jeho přítomnost mě vždy zahřála na duši. Tolik jsem ho milovala a on se to nikdy nedozvěděl.“
„Vždy jsem potlačoval své city, abych vypadal silnější a nikoho nezatěžoval. Nakonec si o mě všichni myslí, že nemám srdce.“
Zůstat v kontaktu s přáteli
Život někdy letí tak rychle, že si lidé zaujatí vlastními starostmi ani neuvědomí, jak jejich dlouholetá přátelství kvůli nedostatku času a péče vyhasla. A právě to je další z věcí, které lidé na sklonku života nejčastěji litovali.
„Umírající si často až v posledních dnech uvědomí, jak bylo důležité mít kolem sebe přátele. Na konci lidského života ale není vždy možné stará přátelství obnovit nebo staré přátele kontaktovat. Častá lítost plynula z toho, že lidé neposkytli přátelství tolik času a úsilí, které by zasloužilo,“ hovoří o dalším stesku umírajících nejen Bronnie Ware, ale i web věnující se smrti Umírání.
Být v životě šťastnější
Také obecná věta: „Přál bych si být v životě šťastnější,“ padla překvapivě častokrát. Mnoho lidí si myslí, že štěstí je něco, co jedni mají a druzí ne. Naopak si ale neuvědomují, že i štěstí může být volbou každého z nás.
„Mnoho lidí žije stereotypním životem a má strach zkusit něco nového. Vyhýbají se výzvám a někteří pak jen tiše závidí druhým, co se toho nebojí. Stereotyp dělá postupně lidi nešťastné, přitom cesta ke štěstí se každému naskytne nesčetněkrát. Jen kdyby…,“ podotýká web Pečuji s láskou.
Své poznatky shrnula Bronnie Ware v knize:
Typický stesk pak může vypadat třeba takto: „Měla jsem tenkrát kývnout na nabídku kamarádů odjet na rok do Ameriky. Měla jsem na to čas, mohla jsem si to dovolit. Jenže jsem se bála, že neumím dost dobře jazyk a že nezvládnu dlouhý let. Kamarádka se tam vdala, kamarád si tam našel skvělou práci a moje sestra si tam našla nejlepší kamarádku, se kterou dlouhá léta bydlela přímo v New Yorku. Stačilo málo, ale já se o to dobrovolně kvůli zbytečným a nepodloženým obavám připravila.“
Není však nic jednoduššího, než se poučit z chyb druhých a pamatovat na jejich lítosti během svého vlastního života. Každý prožitý den se tak může stát mnohem naplněnějším a šťastnějším.
