„Potkala jsem syna na schodech, nesl těžkou televizi. Povídám: ‚Prosím tě, vždyť ji máte rok novou, to už se to porouchalo?‘ On říká: ‚Ále, něco tam zlobí.‘ A přitom ji nesl prodat! Rozprodali majetek, aniž bych to věděla. Všechno proměnili na valuty a peníze zavařili do hasičského přístroje v autě.“ Tak vzpomíná Eva Tůmová na dny předcházející emigraci jejího syna. Ten se v roce 1979 nevrátil z dovolené v Jugoslávii a s manželkou a dvouletým synem odcestoval přes Rakousko do Kanady.

Lidé prchali z Československa často doslova bez rozloučení, proto emigrace nejbližších znamenala pro příbuzné naprosto nečekaný šok. Přesto to však tímto způsobem bylo bezpečnější.

close Paměť národa. info Zdroj: Post Bellum zoom_in Paměť národa.

„Neoprávněné“ opuštění republiky se totiž v době komunismu stalo trestným činem se sazbou až pět let těžkého žaláře. Ještě přísněji trestal režim napomáhání emigraci – stačilo o plánech na útěk vědět a nenahlásit je. Ocitnout se tak v blízkosti kohokoliv, kdo se „socialistický ráj“ rozhodl opustit, znamenalo po roce 1948 skutečně vážné nebezpečí. Odchod blízkých představoval nejen citovou ránu, ale také třeba šikanu v zaměstnání, obtíže při studiu nebo oplétačky s tajnou policií.

Eva Tůmová pro Paměť národa. | Video: Paměť národa

Eva Tůmová měla nakonec ještě poměrně štěstí. Úřady jí v roce 1983 umožnily, aby syna v Kanadě navštívila. Měla již krátce před odchodem do důchodu a komunističtí úředníci daleko ochotněji pouštěli na Západ penzisty – zřejmě s cynickou představou, že i kdyby emigrovali, byla by to pro Československo spíš výhoda. Eva Tůmová tak svého syna a jeho rodinu znovu uviděla čtyři roky po jejich odchodu. A při té příležitosti se v Kanadě setkala i se svým bratrem Zdeňkem, který z Československa odešel už v roce 1968. „Po patnácti letech,“ podotýká pamětnice. „A to jsme si byli tak blízcí!“

Jako bych dostala nožem do zad

Také Libuše Klimšová přibližuje své rozpoložení po emigraci dcery v polovině 70. let: „Na jednu stranu jsem si říkala, že je to pro jejich dobro a určitě se tam budou mít líp. Na druhou stranu: ‚Proč mi to udělali?‘ Takže někdy jsem byla ráda, někdy jsem z toho byla zas nešťastná. Přiznávám, že než jsem se s tou situací vyrovnala, měla jsem smíšené pocity.“

I ji prý „mladí“ postavili před hotovou věc. Že se dcera s manželem a dvěma malými dětmi nevrátí z lyžařského zájezdu do Jugoslávie, vůbec nečekala. „Najednou mi volá dcera a říká: ‚Sedíš?‘ To bylo před vánočními svátky. Já povídám: ‚Co se děje?‘ ‚Prosím tě, mami, já ti volám z Vídně.‘ Byla to hrůza.“

Hned následujícího dne zašla Libuše Klimšová oznámit emigraci dcery svému nadřízenému v práci. „To se muselo. Stejně by se to brzy dozvěděl,“ říká s tím, že pro řadu kolegů v ostravském podniku Vítkovické stavby se kvůli útěku své dcery stala „kapitalistickým vyděděncem“ a „rozkrádačem“. Vedoucí ji v rámci možností podržel, takže byla „jen“ přeřazena na hůře placené místo. Některým spolupracovníkům se to ale zdálo málo…

„Jeden kolega řekl, že kdyby to bylo na něm, umývala bych záchody na ubytovně. Moje spolupracovnice začala vykládat po podniku, že až mi dcera začne posílat valuty, budu se promenádovat v kožichu. To bylo, jako kdybych dostala nožem do zad.“ Nikdy prý nepochopila, proč se k ní kolegové tak zachovali. Možná ze závisti, možná ze strachu. Vyšetřovala ji totiž Státní bezpečnost a tajní za ní chodili i do podniku. Dvakrát si ji pozvali přímo na služebnu.

„Chovali se, jako bych měla v každé kapse bombu. Pořád se ptali, jestli si píšeme, s kým se stýkáme. Já jsem stále opakovala, že šlo o jejich rozhodnutí, že jsem o ničem nevěděla,“ vzpomíná Klimešová.

V určitých případech Státní bezpečnost vysílala příbuzné emigrantů na tzv. „přemlouvací“ návštěvu. Volba padla nejčastěji na rodiče – ti se měli pokusit přimět své uprchlé děti k návratu. Někteří, jako například Libuše Klimšová, tušili už předem, že se to nepodaří, a využili návštěvy alespoň k tomu, aby se s blízkými rozloučili. Jiní v citově složité situaci doufali, že si své děti skutečně přivezou zpátky.

Muže na svatbu pustili, protože byl ve straně

To byl také případ Zuzany Marešové, jejíž dcera Jana emigrovala v roce 1984 do západního Německa. Zuzana Marešová přitom měla s exilem své zkušenosti. Jako dítě z položidovské rodiny strávila za války téměř tři roky u pěstounů v Anglii a do ciziny natrvalo odešla řada jejích příbuzných včetně starší sestry, která po emigraci do USA „nebyla doma ani tam, ani tady“. Když se pak Jana Marešová nevrátila ze zájezdu s Čedokem, nabyla matka podezření, že dcera podlehla tlaku svého tehdejšího přítele, se kterým za hranice vycestovala.

Státní bezpečnost obtěžovala Zuzanu Marešovou kvůli znalosti jazyků a zahraničním kontaktům už dřív, ale po emigraci dcery si ji začali předvolávat častěji. Když estébákům naznačila, jak velkou ránu pro ni odchod dcery znamená, nabídli jí, že své dítě může zkusit přemluvit k návratu. Na tehdejší návštěvu na služebně prý nikdy nezapomene.

„Vzali si mě dozadu, tam bylo těch estébáků a esenbáků! A říkali – oni hned tykali: ‚Hele, my ti dáme injekci, ty jí to píchneš a ona o sobě sice bude vědět, ale neví, co dělá. Vezmeš si ji domů a přivezeš zpátky.‘,“ zavzpomínala pamětnice.

Nabídku Státní bezpečnosti podle svých slov rázně odmítla, píchat své dceři neznámé drogy rozhodně nechtěla. Přesto za dcerou odjela, byť bez injekce, a pokusila se jí vysvětlit, jak obtížné může být zůstat v cizí zemi bez možnosti návratu. Neúspěšně – zvítězila láska k příteli, který chtěl žít v Německu. „Měla jsem potom nepříjemnosti,“ podotýká ke své situaci po návratu z neúspěšné přemlouvací „mise“. „Já byla na výsleších v Bartolomějský snad víc než doma! A takový pitomý otázky!“

Další výjezd za dcerou už jí komunistické orgány neumožnily, i když o něj opakovaně žádala. „Čtyřikrát ‚výjezd nežádoucí‘,“ komentuje své marné úsilí. „Já jsem se odvolala až na ministerstvo. Ale mého muže pustili, protože byl ve straně. Čili on byl na její svatbě. Já ne.“

Vykoupit se a znovu vidět své blízké

Takzvané „přemlouvací návštěvy“ byly součástí nové strategie postupu vůči emigrantům, kterou Československo přijalo v roce 1977–v návaznosti na československý podpis Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě o dva roky dříve. Hlavní zásadou se ale ani v tomto případě nestalo úsilí o sloučení rozdělených rodin, šlo spíše o další „kádrování“ a snahu maximálně využít zranitelné situace emigrantů a jejich blízkých.

Část emigrantů tak dostala možnost legalizovat svůj pobyt v cizině a tzv. „upravit“ svůj vztah k původní vlasti – ovšem jen za podmínky, že byli ochotní deklarovat loajalitu ČSSR a v zahraničí se nijak politicky neprojevovali. Státu šlo mimo jiné také o přísun nedostatkových valut. Velvyslanectví si totiž za upravení vztahu účtovala vysoké částky v cizích měnách, jež měly být údajně náhradou za vzdělání, které Československo uprchlíkům poskytlo. Úřady připravily mnoha emigrantům těžké dilema: „obchodování“ s totalitní vlastí bylo z principu pokořující, na druhé misce vah však ležela vidina alespoň občasné návštěvy starého domova.

Nové směrnice umožnily po roce 1977 navázat na zpřetrhané rodinné vazby také Loučímovým. Sestra Jana Loučíma odešla v roce 1968 se svým manželem do Švédska a s rodiči a sourozenci se znovu setkala až po dvanácti letech. Komunikace přitom byla po celou dobu velmi omezená, pošta i telefonáty do zahraničí se kontrolovaly.

V roce 1971 se dokonce Jan Loučím a jeho bratr dostali do vážných problémů, když Státní bezpečnost zachytila dopis, v němž sestře popsali své rozčarování z normalizace. Poslat psaní poštou nepřicházelo v úvahu, předali ho tak po švédském kamarádovi, který je v Československu navštívil. Ani to ale nebylo bezpečné. Návštěvu prý nahlásila bdělá sousedka a pohraničníci pak Švéda na hranicích zastavili, rozebrali mu auto a nalezli inkriminovaný dopis.

close Rodinné setkání Loučímových při první návštěvě sestry-emigrantky v Československu v roce 1980. info Zdroj: archiv Jana Loučíma zoom_in Rodinné setkání Loučímových při první návštěvě sestry-emigrantky v Československu v roce 1980.

Bratři poté měli na krku obvinění z hanobení republiky v zahraničí, s nímž se dostali až před soud. Možnost legalizovat svou emigraci proto jejich sestra nakonec uvítala. „Ta situace, kdy rodiče dceru a švagra neviděli, byla těžká,“ vysvětluje Jan Loučím.

Jan Loučím pro Paměť národa. | Audio: Paměť národa

„Nakonec se písemně dohodli, že se vykoupí, a tím pádem nebudou trestně stíháni na základě rozsudku na dva roky vězení, který tady měli,“ říká Loučím.

Tak jako většina těch, kteří „neoprávněně“ opustili republiku, totiž byla Loučímova sestra odsouzena v nepřítomnosti k nepodmíněnému trestu za emigraci. Teprve když se „vyplatila“ a byla omilostněna, mohla v roce 1980 navštívit rodinu v Plzni bez obav z vězení. O rok později pak bratři Loučímové získali výjezdní doložku do Švédska.

Paměť národa je jednou z nejrozsáhlejších sbírek vzpomínek pamětníků v Evropě. Veřejnosti je přístupná online od roku 2008 jako databáze pamětníků, kteří byli přímými svědky událostí 20. století. Paměť národa můžete podpořit i vy.