Co se vám vybaví, když slyšíte názvy tří knížek – Žabákova dobrodružství, Robinson Crusoe a Chaloupka strýčka Toma?
To jsou knížky, které jsem měla s sebou, když jsem v létě roku 1939 odjížděla vlakem z Prahy do Anglie. Dnes se těmto vlakům říká Wintonovy, ale tehdy jsme o tom neměli vůbec tušení. Kromě knížek jsem měla i památníček od dědečka.
Pamatujete si tu cestu nebo na to, co jí předcházelo?
Je to už pětaosmdesát let, tak si toho opravdu moc nepamatuji. Hlavně tedy tu cestu. A jak jsem se do vlaku dostala? O tom jsem neměla tušení až do roku 1988, kdy se celý svět dozvěděl, že za záchranou 669 dětí stál právě Nicholas Winton. Do té doby jsem neměla vůbec ponětí, jaké to mělo pozadí. Rodiče se s námi o tom nikdy nebavili a my se neptali.
Ale určitě v tom hrál roli německý spisovatel Thomas Mann, respektive váš tatínek Rudolf Fleischmann…
Svým způsobem ano. Tatínek měl u Němců vroubek nejen za svůj židovský původ, ale také za to, že se vypravil právě za Thomasem Mannem, aby mu nabídl udělení domovského práva u nás v Proseči na Chrudimsku. Tak měl možnost získat československé občanství a nemohl být vydán do Německa. To se nakonec povedlo. A i kvůli tomu byl otec na začátku okupace v březnu roku 1939 varován, že se na něj chystá gestapo. Proto emigroval do Anglie. V květnu nám pak maminka řekla, že pojedeme do Anglie také. Jednatřicátého července mě a moji mladší sestru Evu posadila na vlak, který nás dovezl do Anglie, kde se nás ujala jedna rodina z Manchesteru.
Ještě se vrátím k těm knihám, které jste vezla s sebou. Máte je ještě?
Mám už jen ta Žabákova dobrodružství. Robinsona Crusoe jsem dala na charitu, kdy za ni někdo zaplatil 20 tisíc korun. A přiznám se, že vůbec nevím, kam se poděla Chaloupka strýčka Toma.
U knih svým způsobem ještě zůstaneme. Po válce jste se provdala za britského architekta Sira George Grenfell-Bainese. V jeho ateliéru pracovali i čeští architekti Eva Jiřičná a Jan Kaplický. Právě jméno Kaplického v nedávné době v Česku dosti rezonovalo, když Praha odmítla postavit Národní knihovnu podle jeho návrhu. Jak se vám návrh Kaplického líbil?
Asi jsem trošku staromódní, ale moc se mi nelíbí. Moderní architektura pro mě moc není, mě se ani nelíbí Tančící dům. Co však vnímám pozitivně, je místo, kde bude mít ulici Nicholas Winton. Je to vlastně začátek nové čtvrti, která se v Praze začne stavět.
Tím jsme se oklikou dostali zpět k Siru Nicholasi Wintonovi. Jak vzpomínáte na vaše první setkání s ním?
Určitě jste viděl záznam pořadu BBC That's Life, kde vpředu v sále sedí Nicholas Winton a v jednu chvíli se moderátorka pořadu Esther Rantzenová zeptá, zda je tu někdo, kdo jej zná a komu zachránil život. Mnoho lidí mi říká, že když jsme všichni povstali, měli husí kůži a bylo v nich spoustu emocí. A takové to bylo i přímo na místě.
Sira Wintona jste tedy poznala osobně. Stýkali jste se i dál? Jaký byl?
Vždy říkal, že nerad vzpomíná na minulost, ale myslí na budoucnost. Byl velmi milý, skromný a stále hledal dobrodružství. Když mu bylo 90 let, tak jej zastavila policie za příliš rychlou jízdu. A když mu bylo 104, tak jsem s ním letěla letadlem a on mně na chvíli dovolil převzít řízení. Taky měl rád operu a karty, hlavně bridž.
Nejde se také nezeptat na jedno vaše přízvisko, tedy Lady Remoska, kdy i díky vám tento český vynález prorazil do světa, hlavně tedy do Anglie. Remosce v roce 2001 značka Good Housekeeping udělila cenu za nejlepší výrobek roku. Jak k tomu došlo?
Začalo to v roce 2000, kdy mi moje sestřenice řekla, že by chtěla k Vánocům novou remosku. Ale v Anglii žádná nebyla k sehnání. Koupila jsem ji tedy v Česku. A v návodu na ni jsem viděla, že se vyrábí ve Frenštátu (v současnosti se Remoska vyrábí v Kopřivnici, pozn. autora). Tak jsem tam zavolala a zeptala se, proč se remoska v Anglii neprodává? Odpovědí bylo, že je v Anglii nikdo nezná. Přes moji kamarádku, která prodávala věci do kuchyně, jsme tak udělali objednávku a pak se toho chytli i další prodejci v Anglii.
Pokud se nepletu, tak remosku má ve své kuchyni i současný britský král Karel III.
Ano, to má. A byla to velká náhoda. Setkali jsme se spolu na jedné akci spojené právě s Wintonovým vlakem. A já věděla, že má narozeniny, tak jsem mu remosku dala jako dárek. Později mi od něj přišel dopis, že za ni moc děkuje a že se stala nedílnou součástí jeho kuchyně.
