Rozpůlenou lebku oddělenou od zbytku těla objevili vědci v roce 1950 v jeskynním systému nedaleko Prahy. Nejdříve si mysleli, že kosterní pozůstatky patří dvěma jedincům. Pomocí sekvenování genomu nakonec přišli na to, že patřily jedné ženě.

Další analýza DNA podle webu LiveScience odhalila, že její genom nese tři procenta buněk neandrtálských předků. Z práce mezinárodního týmu expertů z Brazílie, Austrálie a Itálie také vyplývá, že byla součástí populace raných moderních lidí, kteří se s neandertálci pářili.

Portál New York Post doplnil, že s realistickou rekonstrukcí obličeje přišli vědci až po více než 70 letech, a to proto, že k lebce do této chvíle neměli přístup. Uchovávalo ji oddělení antropologie Národního muzea v Praze.

Část chyběla

K vytvoření její podobizny vědci použili údaje shromážděné z několika existujících snímků lebky z počítačové tomografie (CT). Problémem bylo, že velké části lebky, včetně levé očnice, část čelní a nosní kosti chyběly. „Zajímavou informací o lebce je, že ji po smrti ženy ohlodalo nějaké zvíře, asi vlk nebo hyena,“ uvedl spoluautor studie a grafický odborník Cicero Moraes.

Jak probíhalo vytváření podoby Zlatého koně?

| Video: Youtube

K nahrazení chybějících částí použili experti statistické údaje od svých kolegů. Ti před pěti lety podobu lebky, která byla rozdělena na devět částí, zrekonstruovali. Nejvíce je podle jejich slov zaujala robustnost ženiny dolní čelisti. Kvůli tomu si dokonce někteří vědci, kteří lebku našli, mysleli, že se jedná o muže. Další zajímavostí bylo, že žena měla větší mozkovou dutinu než ostatní moderní jedinci v databázi.

Spekulativní vzhled

Po získání základní podoby obličeje nejdříve vědci vytvořili šedé snímky se zavřenýma očima a bez vlasů. Následně se jim podařilo přidat verzi s barevnou kůží, otevřenýma hnědýma očima a tmavými kudrnatými vlasy.

„Cílem druhé z nich je poskytnout srozumitelnější tvář pro širokou populaci,“ vysvětlil Moraes.

Její nynější realistická podoba je přesto jen spekulativní, vědci neměli žádné informace o tom, jakou by mohla mít barvu kůže či očí. Přesnější charakteristiky jejího obličeje tak stále zůstávají záhadou.

Podobnou technologií použitou při rekonstrukci obličeje české ženy vytvořili vědci před dvěma měsíci tvář egyptského faraona Tutanchamona. Jeho 3D aproximaci obličeje dali dohromady pomocí existujících CT skenů, obrázků a rentgenových snímků jeho lebky. Vědci si údajně všimli, že měl jedinečně tvarovanou lebku a extrémně velký mozek.

„Při pohledu na něj vidíme spíše mladého studenta než zodpovědného politika, což dělá historickou postavu ještě zajímavější,“ uvedl podle serveru Interesting Engineering Cicero Moraes.

Většina Čechů je slovanského původu

Jsou Češi potomky dávných přistěhovalců, nebo jsme všichni tak trochu spříznění? Odpověď na tyto otázky dají genetické testy, které dokáží určit původprapředků. „Většina Čechů je slovanského původu, ať jsou to Západoslované nebo Jihoslované,“ uvedl před časem v rozhovoru pro Deník Marek Minárik, tehdejší ředitel společnosti Genomac. Ta testy nejen provádí, ale z tisíců dat začala sestavovat Českou národní genografickou DNA databázi.

Při své práci genetici využívají toho, že DNA se dědí z generace na generaci a některé její úseky se mění jen minimálně. To umožňuje porovnat je s typickými znaky DNA obyvatel různých částí světa. Pokud se znaky shodují, znamená to, že předkové pocházeli právě z těchto míst.

Praha plná úžasných objevů. Byli v hrobech upíři?

Česko místem celé řady archeologických objevů. Výjimkou není ani Praha, kde byla nalezena celá řada celosvětově významných archeologických artefaktů. Příkladem může být Šárecké údolí. „Zdejší nálezy daly jméno keramice středního neolitu (okolo 5500 před Kristem) takzvaného šáreckého typu, kterou je možno počítat k nejkrásnější pravěké produkci ve střední Evropě a zároveň k ikonám pražské archeologie," připomíná specializovaný web Praha Archeologická.

Hodně vzrušení nejen u odborné archeologické veřejnosti přinesly i nálezy u současné Fakultní nemocnice Motol. Nachází se zde jedno ze dvou zatím nejvýznamnějších raně středověkých vesnických kostrových pohřebišť na území Prahy. „Dislokace částí koster a zatížení těl kameny zjištěné asi ve 14 hrobech mohou být stopami protivampyrických zásahů, které měly zabránit, aby se zemřelí nemohli vracet do světa živých a škodit jim," připomíná web Praha Archeologická.