Ze zákulisí festivalu: když hudebníci hrají o čas

Především pak pro účinkující hudebníky, kteří tu zažívají něco jako hudební maraton. „Festival v Kutné Hoře je naprostým unikátem. Druhý takový v České republice nenajdete. Cítíte to především z atmosféry, která tu po celý týden panuje," říká o mezinárodním festivalu jeho zakladatelka Alena Turková.

Co si pod tím představit? Čím je nálada v Kutné Hoře po dobu festivalu tolik výjimečná?

Vstupuji do historické Základní umělecké školy v Kutné Hoře, kde mají hudebníci své zázemí. Festival je již několik dní v plném proudu a někteří umělci mají za sebou již pět náročných festivalových dní. Je deset hodin dopoledne. V sále školy právě zkouší kvartet ve složení Roman Patočka, Jakub Fišer, Karel Untermüller a umělecký ředitel, violoncellista Jiří Bárta. Zkouší skladbu modernisty Vladimíra Sommera, kterou večer přednesou před publikem v kapli Božího těla.

Výtku si zaslouží každý, i ředitel

Usadím se do hlediště a snažím se nasávat atmosféru zkoušky. „Byl jsi tam pozdě, jsi moc pomalý, zkus trochu přitlačit!" ozývá se sálem. Tóny smyčců přerušují hlasy neustále vzájemně se opravujících muzikantů. Výtek není ušetřen ani umělecký ředitel, který souhlasně přikývne, pokud jsou výhrady na místě.

„Tak znova," ozve se něčí pokyn. Přesto zde panuje dobrá nálada, těžko uvěřit, že za sebou hudebníci mají už několik večerních koncertů. „Na ponorku ani nervozitu není čas ani prostor," vysvětluje o pár hodin později houslista Roman Patočka, který se účastnil zatím každého ročníku.

Mezitím v druhém patře zkouší osamotě zcela novou skladbu mladá klavíristka Tereza Fialová. Na festivalu působí druhým rokem, před tím sem tři roky dojížděla coby divačka. Fialová prošla výběrem uměleckého ředitele a spoluzakladatele festivalu Jiřího Bárty, který ji k účinkování na festivalu vyzval až poté, co si s ní osobně zahrál.

„Je to pro mne čest tu hrát. Vím, že Bárta si vybírá jen lidi, kterým věří a které dobře zná," říká členka souboru Eben trio. Na únavu si nestěžuje „Jsme zvyklí na náročný režim. Občas se mi stane, že jeden den večer hraji koncert ve Zlíně a druhý den už musím být ve španělské Ávile," dodává s úsměvem.

V Kutné Hoře musí s ostatními kolikrát zkoušet až do rána, aby byli na koncert před publikem plně připraveni. Soubor, složený hlavně ze sólistů, kteří vystupují po celém světě, se totiž potkává poprvé až tady. Jedině tady mají možnost společně zkoušet a sehrát se.

Na vtípky se čas vždycky najde

Čas ale jakoby tu utíkal mnohem rychleji. Každý večer musí být schopni hudebníci odehrát jeden koncert složený ze tří skladeb, a to v jedinečném podání.

Každá minuta je drahá. Na oběd se jde až kolem druhé hodiny. U dvou stolů se sejdou všichni členové „týmu", včetně těch, kteří dnes večer nehrají. Všichni jsou v dobrém rozmaru, nešetří vtipy a veselými historkami z minulých ročníků. Překvapivě se ale větší část hovoru netočí kolem hudby. „Paní servírko, chcete s tím píchnout?" směje se Bárta na obsluhující slečnu, která očividně nemá dnes svůj den. Většina muzikantů si před další zkouškou dopřeje smažený sýr a hranolky.

Vracíme se do školy. Na odpolední siestu to nevypadá. Další zkouška probíhá pro tentokrát v angličtině, součástí skupiny je totiž Francouz Michel Raison, který bez vyčerpání hraje na klarinet. Zkouší se klarinetový kvintet od Antonína Rejcha. O půl páté ho vystřídá smyčcový sextet z opery Carpriccio od Richarda Strausse, který by měl večerní koncert zahajovat. Na místě se sejdou opět Bárta, Patočka, Untermüller, které doplní ještě houslista Jakub Fišer a Jakub Tylman.

Nálada však houstne a po vtipkování najednou není ani stopy. Únava? Nervozita? Čas jakoby nabral rychlé obrátky. Následuje znova zkoušení skladby od Vladimíra Sommera. Teď už to musí být na první dobrou. Jenže není. Oprav je čím dál víc. „Nějak nám to před tím šlo lépe," namítne Bárta. Patočka se podívá na hodinky. „Cože, to už je šest? Potřebuji si to ještě zkusit zahrát sám," vykřikne. Bárta si vyjde ven, aby si zapálil cigaretu. Za hodinu a půl začíná koncert.

Převléct, naleštit boty a rychle se přesunout do kaple. Na místě je ještě čas vychytat poslední mouchy. Hudebníci vytrvale hrají a zaznamenávají si do not, na jaké části si dát pozor. Jejich výrazy jsou vážné, hrají téměř mlčky.

Nervozita by se dala krájet

Hodiny na kostelní věži odbíjí půl osmé. Sál je nabitý lidmi ve slavnostním oblečení. Přesto tu převládá spíše odlehčená atmosféra, pár lidí se usadí na kamenné schody. Po kapli jsou rozmístěny zapálené svíčky, které přidávají kapli Božího těla na magičnosti. V rohu nelze přehlédnout skupinu mužů v oblecích.

Přešlapují z místa na místo. Že by naši hudebníci, kteří na obědě tak vtipkovali? Ano, jsou to oni. Zdá se ale, že do smíchu příliš není. Za deset minut nastupují před publikum, které už netrpělivě sleduje hodinky. Dav se utiší a sálem zazní první tóny skladby, kterou před sedmdesáti lety složil Richard Strauss.

Pomalá, spíše těžká expozice, složena z krátkých frází podobného charakteru. Následuje tremol smyčců a Bártovo cello. Závěrečná repríza opakuje hudbu úvodní části a celé dílko uzavírá. Umělci odkládají smyčce a publikum jásavě zatleská. Odchází Jakub Fišer a Jakub Tylman, na řadě je Sommerův smyčcový kvartet. Začíná nejsilnější skladba večera.

Dramaticky vyhrocená a výrazově působivá skladba usadí všechny v sále ještě hlouběji do židlí. Nikdo se neodváží ani pohnout. Sommerova kompozice končí, a v tu chvíli sál vybuchne v nadšený aplaus. Někteří jedinci se odváží i k pochvalným pokřikům. Následuje přestávka.

Čas nadýchat se čerstvého vzduchu a povědět si své dojmy. „Bylo to úžasné!" vypráví nadšeně dáma, která usedla vedle mne. „Zatím jsem nevynechala žádný ročník a pokaždé si kupuji permanentku na všechny koncerty." Na jiné koncerty vážné hudby prý nechodí. „V Kutné Hoře je to jiné a pokaždé úžasné," dodává horlivě.

Ve tváři hudebníků lze opět spatřit známý úsměv. Že by 
z úlevy nad dobře zahranou skladbou? „My vždycky budeme v něčem nespokojení," shrnuje první část koncertu Jiří Bárta. „Sommer se lidem líbí. Strauss je trochu těžší," míní Roman Patočka, kteří se snaží zdůvodnit, proč český skladatel sklidil od publika větší potlesk. To už je ale sál opět zaplněn lidmi, kteří zvědavě vyčkávají, zda dechová skladba Antonína Rejchy předčí smyčcový kvartet od Vladimíra Sommera.

Bárta se posadí mezi publikum a jeho oči, stejně jako všech ostatních v hledišti, se upnou na zahraniční hvězdu Michela Raisona se smyčcovým doprovodem. Na klarinet hraje výtečně a téměř nepřetržitě. Diváci zadržují dech. Melodická skladba zaboduje. Ozve se opět nadšený potlesk, který přiměje umělce se natřikrát vrátit a nakonec přidají ještě kousek z poslední skladby.

Koncert skončil, lidé pomalu odcházejí a z jejich tváří lze vyčíst spokojenost. Hudebníci se usmívají také, podávají si ruce, někteří se objímají. K radosti mají důvod. Povedlo se! Jiří Bárta všem členům děkuje, někteří dnes hráli na letošním festivalu naposled. Pro jiné noc teprve začíná - musí se zkoušet. 
„V sobotu hraji nečekaně Dvořáka. Zaskakuji. To bude teprve oříšek," dodává 
s úsměvem Patočka.

Jiří Bárta: Drží nás adrenalin. Nazval bych to týdenním bojem o přežití

Spoluzakladatel a umělecký ředitel festivalu Jiří Bárta podobu svého „dítěte" dotáhl ke své plné spokojenosti. „Nic bych neměnil," řekl v rozhovoru pro Deník.

Co stálo na počátku festivalu?

Na počátku byl nápad dělat festival, který v Čechách není. Znal jsem podobný typy festivalů z Ameriky a chtěl jsem to přivést sem. Alena Turková byla první osoba, která zbystřila, když jsem o tom mluvil. Už měla zkušenosti s pořádáním festivalu Josefa Suka v Praze. Ona také vymyslela místo Kutnou Horu, protože odtud pochází.

Vy pocházíte z Prahy. Jaký vztah jste si utvořil ke Kutné Hoře během sedmi let, co tu pořádáte festival?

Pro mě už je to téměř druhý domov. Bez Kutné Hory by festival nefungoval tak, jak funguje. To město má na tom výrazný podíl.

Je to i komornější a rodinnější atmosférou, která tu lze po dobu festivalu cítit?

Ano, já jsem si na začátku dokonce představoval ještě menší město, třeba na nějakém zámku. Dneska už vím, že Kutná Hora je ideální. Není zaplněná turisty a přitom se nachází blízko Prahy.

Jak se ročníky časem proměňují?

Základ zůstává stejný. Někteří lidé, kteří tu vystupují dnes, tu byli i před šesti lety na prvním ročníku. Postupně ale ročníky rozšiřujeme. Letos tu zahrál například dětský sbor nebo symfonický orchestr.

A co se týče dramaturgie?

Snažím se o kontrasty. Střídám známé kousky s těmi neznámými tak aby si každý přišel na své. Doufám, že lidem festival také rozšiřuje obzory. Letos jsem se zaměřil především na české skladatele, protože slavíme několik významných jubileí. Program ale musí působit zajímavě jako celek.

Je to ta podoba, kterou jste si představoval na začátku?

Ano, já jsem nadšený. A jsem spokojený i proto, že to lidé dokáží ocenit. Už poslední ročníky byly prakticky všechny vyprodané. Nic bych neměnil.

Co únava? Pociťujete ji?

Únava se dostaví potom. Tady nás drží takový adrenalin, nazval bych to týdenním bojem o přežití, aby se vše povedlo. Pro mě to obnáší i práci jako spoluorganizátora festivalu.

Jak byste popsal vztahy na place?

Jsou kamarádské. Tohle není festival postavený na hvězdách, ale na hvězdných hráčích bez hvězdných manýr. Jádro týmu tu zůstává stejné, i to je unikátní. Většina festivalů se bojí pozvat podruhé stejné lidi, aby se neokoukali. V Kutné Hoře je schopno publikum přijmout stejné tváře i pošesté.