Zdeňka Fišerová: Bylo mi třicet a nedokázala jsem ani otočit klíčem

Dnes jednasedmdesátileté bývalé učitelce Zdeňce Fišerové bylo třicet let. Bolely ji klouby, nedokázala otočit klíčem, z rukou jí padaly věci.

„Několik let jsem běhala po doktorech a nevěděla, co mi je. Až na revmatologii mi řekli, že mám revmatoidní artritidu,“ vzpomíná Editina maminka Zdeňka.

S vyřčením diagnózy přišla úleva. Myslela si, že si vezme prášky a bude zdravá. „Do dneška však tomu není konec. A moc dobře si vybavuji slova mé první lékařky revmatoložky: „Vítejte v rodině revmatiků. Nás už se nezbavíte,“ vrací se zpátky v čase bývalá učitelka.

Luboš Pavlíček: Dceři se z bulky na břiše vyklubal sarkom jater

Přestože se diagnostika této nemoci zlepšuje, podle její dcery Edity Müllerové, která je zároveň předsedkyní neziskové organizace Revma liga Česká republika, stále pacientům trvá v průměru tři až šest měsíců, než se dostanou na to správné pracoviště – revmatologii.

„Hodně pacientů se dlouho točí v kruhu praktický lékař – neurolog – ortoped. Přitom právě praktičtí lékaři jsou většinou první volbou, kam pacienti zajdou. Je proto důležité, aby právě oni dokázali příznaky rozpoznat,“ vysvětluje Edita Müllerová, která dodává, že dlouhodobým problémem je také nedostatek revmatologů.

Revmatoidní artritida je autoimunitním onemocněním. A podle předsedkyně Müllerové zatím není zcela jasné, co ji spouští.

„Dnes už ale víme, že na onemocnění má velký podíl stres, hormonální změny – například těhotenství, nebo kouření.“

Právě stres hraje velkou roli i u její maminky Zdeňky. „Když například odjíždím na konferenci a maminka ví, že budu pryč delší dobu, je z toho nervózní. V tu chvíli se jí symptomy zhorší, má bolesti, nemůže se hýbat, je velmi unavená. Složí se do postele a je mimo třeba dva dny,“ popisuje Edita.

Zdůrazňuje však, že je její maminka velmi soběstačná. „O pomoc si může kdykoli říci, ale dělá to nerada. Je pro ni ale důležité, že ví, že tu pro ni jsem, že kdyby se něco dělo, mohu jí pomoci. Když jsem tedy mimo domov, je pryč i ta její jistota,“ vysvětluje Edita, která s maminkou sdílí domácnost.

Zapomenutý hřbitov u Stromovky se dočká opravy. Má se změnit v „zahradu ticha“

Kortikoidy, vitamin D a kyselina listová. To vše pomáhá Zdeňce Fišerové spolu se zdravou stravou. Ale nejen to.

„Jestli mě má nemoc něco naučila, tak to, že nespoléhám jen na lékaře. Musím se starat hlavně sama o sebe, předcházet bolestem, zánětům a otokům. Nejen stravou, ale celkově zdravým způsobem života. A naučit se žít s tím, že vám všechno padá, bolestí nespíte, občas se neobujete. A v neposlední řadě si zvyknout, že nemoc má dvě fáze. Bolí to a bolí to ještě víc…“