Při plánování Pražského povstání ještě během války bylo vojenskou odbojovou skupinou Bartoš  toto místo vybráno jako sídlo jednoho ze štábů, které budou přímo podřízené nejvyššímu velitelství v Bartolomějské ulici v čele s generálem Karlem Kutlvašrem. Jako velitel byl vybrán plukovník František Vejmelka, bývalý legionář, vlastenec a odbojář. 

Po strmém schodišti do historie 

Po starých a příkrých schodech opatrně scházíme s ředitelem policejního muzea Radkem Galašem a historikem Jindřichem Markem z Vojenského historického ústavu do podzemí jedné z budov areálu. To je pro veřejnost z bezpečnostních důvodů uzavřeno, ale my máme to štěstí, že můžeme po poměrně náročném sestupu proniknout do míst, kde se před několika desetiletími psala historie Pražského povstání. 

Procházíme potemnělými prostorami pod klenutými stropy. Vypadá to tady, jako by ta místa někdo opustil teprve nedávno, i když zub času, vysoká míra vlhkosti a asi i určitá neúcta k tak významnému místu v dobách budování světlých zítřků, kdy bylo Pražské povstání doslova ukradeno původním hrdinům a nahrazeno vymyšlenou legendou o vedoucí úloze komunistů v něm, určitě udělaly své. Původní dřevěné přepážky v místnostech, příslušenství i nábytek jsou většinou v troskách, ale na zdech můžeme ještě po desítkách let objevit dochované barevné kresby bombardérů, vybombardovaných továren a také různé poznámky příslušníků německé protivzdušné obrany. 

Původní pomník.
20 let pro Syrového a Berana. Spravedlnost pro bývalé premiéry se hledá dodnes

„Jsme v jedné z nejhlubších částí Muzea Policie České republiky a někdejšího augustiniánského kláštera. Zachovaly se tu původní krytové dveře, nouzové východy pro případ zavalení a také původní výmalba,“ popisuje nám prostor krytu ředitel muzea Radek Galaš. S rozsvícenými baterkami a mobilními telefony pokračujeme dál do prostoru, kde na zdi objevujeme letopočet 1944 a zbytky služebních kójí s nápisem Dienst, služba. „Tady v těch prostorách byla odposlechová služba Luftschutzu, která odposlouchávala přilétající letadla. Také Němci v Praze za války samozřejmě potřebovali  hlásnou službu ohledně možných náletů spojenců,“ dodává Radek Galaš. 

Dochovaly se tu i zbytky telekomunikačních prostředků, které v květnu 1945 sehrály významnou roli při spojení zdejšího velitelského štábu s ostatními povstaleckými velitelstvími při koordinaci bojů na různých místech Prahy.

Povstalci odstřihli nacisty od spojení

Velkým úspěchem na počátku povstání bylo obsazení hlavního krytu německé protivzdušné obrany v Bartolomějské ulici. Z něj pak generál Karel Kutlvašr řídil se svým štábem celé Pražské povstání. Odtud vedly přímé linky na všechny pražské policejní revíry, kde vznikla velitelství jednotlivých povstaleckých obvodů, tedy i sem na Karlov,“ říká historik Jindřich Marek. Povstalcům se podle něj povedl husarský kousek. Podařilo se jim totiž odpojit a přerušit šest tisíc telefonních linek, které začínaly na čísla 0 a 9 a které patřily gestapu, německé armádě a civilistům. 

„Pro povstalce tak nebyl problém zatelefonovat třeba na Žižkov nebo do Strašnic a vydávat rozkazy. Velení povstání se mohlo opírat i o policejní komunikační systém, který mělo rovněž pod kontrolou, ať už to byly dálnopisy, telegraf nebo policejní telefonní linky,“ dodává Jindřich Marek. 

Počáteční chaos zakrátko vystřídalo aktivní velení

Už cestou z Jezerky, kde s rodinou bydlel, na velitelské stanoviště na Karlově byl 5. května v poledne František Vejmelka svědkem prvních spontánních akcí povstalců u nuselské sokolovny. Když dorazil na Karlov, začal okamžitě velet a organizovat povstalecké skupiny do větších bojových celků, což bylo podle historika Jindřicha Marka základem jeho budoucího úspěchu. Maximálně tak využil času a momentu překvapení, když spontánní vypuknutí povstání okupační síly zaskočilo. 

Marta Jurková při natáčení.
Školství za komunismu: Váš syn má samé jedničky. Měl by se stát kotlářem

Skupina frontou vyzkoušených vojáků Waffen SS, která od 5. května postupovala na Pankrác od Týnce nad Sázavou, tak narazila na celou řadu barikád a ani po třech dnech úporných bojů se jim díky odporu povstalců nepodařilo dostat do centra Prahy. Významnou a aktivní těžkou zbraní povstalců v oblasti Praha-východ bylo i osm improvizovaných obrněných vlaků, které vyjížděly z vršovického nádraží. Na některých místech povstalcům, alespoň na přechodnou dobu, pomohli vlasovci s tanky a dělostřelectvem.  

 Velkou zásluhu na tom, že obrana v těchto místech Prahy probíhala koordinovaně a účelně, měl podle historika Jindřicha Marka právě plukovník František Vejmelka:  „Dokonce když bylo nejhůř, osobně urgoval dodávku pancéřových pěstí v Bartolomějské ulici a v noci ze sedmého na osmého května jich sám třicet dva kusů pro ty bojovníky na Pankráci přivezl.“ 

Povýšení do hodnosti brigádního generála

Měsíc po skončení války byl plukovník František Vejmelka jmenován velitelem týlu 1. oblasti a v srpnu se stal operačním zástupcem velitele Vysoké školy válečné. Působil na generálním štábu i v dalších velitelských funkcích a v roce 1947 byl povýšen do hodnosti brigádního generála.

Podle historika Jindřicha Marka si František Vejmelka stihl v tomto období znepřátelit dva později neblaze proslulé komunisty, přednostu Hlavní správy obranného zpravodajství Bedřicha Reicina a tehdejšího předsedu MNV v Kroměříži Alexeje Čepičku, pozdějšího ministra národní obrany a především zetě Klementa Gottwalda. Vejmelka v prvním případě u přijímacích zkoušek na Vysokou školu válečnou odhalil zfalšované výsledky zkoušek u některých studentů, které chtěl na školu protlačit právě Reicin. V druhém případě šlo o uraženou ješitnost tehdejšího papaláše regionálního formátu Čepičky, který se domníval, že se u něj nový velitel divize ohlásí s přehnanými projevy úcty a pokory. 

Z brigádního generála vojínem v záloze 

Po únoru 1948 na sebe pomsta dotčených komunistů nenechala dlouho čekat. Napomohlo tomu i udání, že se generál František Vejmelka osudného 25. února 1948 v Kroměříži neradoval z „vítězství pracujícího lidu“, ale byl naopak zamlklý a dokonce i plakal. Generál Vejmelka v ten den ale vzpomínal na syna Iva, který zemřel jako patnáctiletý právě před čtyřmi roky. Smutné výročí generál každoročně velmi těžce prožíval. To ale udavač nebral v úvahu.

Už 29. února 1948 se František Vejmelka ocitl na seznamu třiceti generálů, kteří měli podle Ústředního akčního výboru Národní fronty pod Čepičkovým vedením odejít z činné služby. O necelý měsíc později byl generál Vejmelka bez udání důvodu odeslán na „zdravotní dovolenou” a k 1. červnu poslán do výslužby, protože „nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky“.

Šárka Prokopiusová, covid 19 -  bradový štít pro neslyšící.
Neziskovky se bouří. Pomáháme Ukrajincům ve dne v noci, bereme minimální mzdu

Komunisté se hrdinům Pražského povstání začali mstít i jinak. Provokací Reicinova vojenského obranného zpravodajství došlo v prosinci 1948 k zatčení generála Karla Kutlvašra. Františka Vejmelku, který i po válce se svým velitelem udržoval přátelské styky, o měsíc později vyslýchali s cílem odhalit Kutlvašrovu údajnou protistátní činnost. Když se StB nic nedozvěděla, Vejmelku propustila, ale v březnu 1949 ho na základě provokace v souvislosti s jinou skupinou důstojníků opět zatkla a uvěznila. Obvinili ho, že neoznámil, že jej vyzývali k účasti na protikomunistickém odboji. Naštěstí ho spolu s některými dalšími soud zprostil obžaloby a propustil na svobodu.

Tím ale komunistická perzekuce zdaleka neskončila. Největší ranou pro něho byl 13. červenec 1950, kdy ho pomstychtivý ministr národní obrany Alexej Čepička degradoval na vojína v záloze. Začali se mu vyhýbat i známí, degradovaného generála, který měl za sebou i čtyři měsíce ve vězení, nechtěli přijmout do žádného zaměstnání. František Vejmelka se propadl do hluboké psychické krize.

V Ondřejově našel opět smysl života

Začátkem roku 1951 se navíc musel s rodinou vystěhovat z pražského bytu. Odešel do krajiny svého dětství, do Ondřejova. A tady se začal z nešťastného osudu pozvolna vzpamatovávat a začal žít aktivním životem. Stal se archivářem místního národního výboru, jednatelem místní organizace Svazu protifašistických bojovníků a instruktorem civilní obrany. 

„Pracoval i v ondřejovské kampeličce, do školy chodíval vyprávět o různých výročích. Byl to ten nejhodnější dědeček, který existoval. Všechno nás naučil, třeba plavat, lyžovat i jezdit na kole,“ vzpomíná na Františka Vejmelku jeho vnučka Blanka Ečerová. 

„Největšími svátky v roce byly pro dědečka 28. říjen a potom Pražské povstání. Celá rodina to tak nějak dodržovala a ctila. Zapálila se svíčka, děda si vždycky na tyto svátky oblékl uniformu.“

Ilustrační foto.
V Motole léčí ukrajinské děti (nejen) s rakovinou. Některé už byly na operaci

„Bylo to přesně tak, jak je vidět na této fotografii z 28. října 1952, kde jsem s ním já s bratrem a babičkou,“ popisuje paní Ečerová rodinnou fotografii a říká, že měla štěstí, že dědečka zažila od dětských let až do začátku dospělosti a bere do rukou další fotografii. 

Tohle je jedna z úplně posledních fotografií s ním, aniž bychom to tenkrát tušili. Je z podzimu 1967 a kromě mě, dědečka a babičky jsou na ní ještě dědečkův bratranec s manželkou a můj bratr.”

František Vejmelka zemřel 1. března 1968 ve věku 73 let a je pohřbený v milovaném Ondřejově. 

V březnu 1992 dostala jeho rodina od ministerstva obrany osvědčení, že degradace i perzekuce jeho osoby v letech 1948 - 1951 byly protiprávní.

Miroslav Petráček