Kliknutím zvětšíteStudent třetího ročníku Gymnázia Jana Ámose Komenského v Novém Strašecí na Rakovnicku obstál v konkurenci 539 studentů ze 123 středních škol.
Na otázku, čím nejvíce porotu student Jakub Černý zaujal, odpověděla publicistka a také odborný garant soutěže za regionální Deníky, Lída Rakušanová: „Kromě suverénní stylistiky hlavně realistickým pohledem na dnešní stav Evropské unie a trefnými argumenty proti rozšířeným euroskeptickým dogmatům."
Chtěl byste se živit psaním?
No, tak úplně psaním ne, sice tvůrčí psaní a četba mě baví, na škole jsem šéfredaktorem studentského zpravodaje, ale raději bych trochu něco jiného.
A kam budou směřovat vaše kroky?
Čím bych se chtěl živit, to ještě přesně nevím. Možná nějaká sociologie, politologie nebo civilní ochrana. Uvidíme, kam mne vítr zavane.
Práce novináře vás neláká?
Určitě budu zkoušet podat si přihlášky na vysokou školu. Uvidíme, jak to dopadne.
Jak moc se zajímáte o domácí politiku, a jak o tu evropskou?
Celkově se zajímám o všeobecné dění. Sociální politiku se snažím sledovat v různých periodikách. Nevěřím všemu, co vidím, ověřuji si informace z více zdrojů a snažím se na vše si vytvářet svůj vlastní názor.
Co máte nejraději z periodik?
Přečtu si vše. Vůbec nejraději čtu fejetony, komentáře, glosy a podobně.
Proč?
Vím, že tyto články jsou už zaměřeny na danou problematiku s určitým pohledem a není to vydáváno za objektivní zprávu.
Svoji práci jste ukončil otázkou: A věříte, že jsem býval euroskeptikem? Byl jste jím opravdu?
Shodou okolností jsem teď potkal studenta z prvního ročníku, který má skoro stejné názory, jako jsem míval v prvním ročníku já. Bavil jsem se s ním o tom, říkal jsem mu, že to přejde, když se o to bude zajímat. Ano, byl jsem jím. Jen do té doby, než jsem si začal zjišťovat více informací a přestal podléhat všeobecnému mínění.
Kdy nastal ten zlom, vzpomenete si?
Díval jsem se na zprávy, pročítal různé články, a v nich byl vždy stejný proud myšlenek, stejné názory. Zajímalo mne ale to opačné. Mnoho lidí, aby si nemuselo vytvářet svůj názor, tak k tomuto proudu, většinou euroskepticismu, sklouzlo. Jak se člověk o fungování společné Evropy více zajímá, zjistí, že to není tak špatné. Spíše se to tak pouze jeví.
Jaký máte názor na Evropskou unii?
Podle mého názoru je to hodně dobrý nápad. Všeobecně jsem i pro to, aby se utužovala spolupráce mezi jednotlivými státy. Vše ale záleží na jednotlivých centrálních vládách.
Jak to myslíte?
Dlouhou dobu jsme byli mimo evropský proud, naši představitelé byli dlouho euroskeptičtí, což se samozřejmě podepsalo na celkovém názoru obyvatelstva.
Co by mohlo pomoci, aby lidé byli více proevropští?
Hlavně by to chtělo větší informovanost, a to i ve školách, kde by měla probíhat širší diskuze.
Máte na mysli, aby vznikly na školách nové předměty?
Nemyslím si, že by měl být specializovaný předmět k Evropské unii, ale spíše by se měl dát prostor k diskuzi, debatě v hodinách základů společenských věd, občanské výuky, nebo na základní škole v rámci vlastivědy. Jsme občané Evropské unie, a ačkoliv se k tomu moc nehlásíme, tak stejně využíváme výhody, které nám členství nabízí, a tak by se mělo vytvářet povědomí o Evropské unii a společné Evropě, stejně jako se získávají informace o historii České republiky. Právě znalost historie států pomůže podle mne vytvořit společnou Evropu a dostat se v Evropě zase do popředí.
Souhlasil byste se zavedením eura?
Myslím si, že takovýmto otázkám by měla předcházet širší debata. Nejsem příznivcem přímé demokracie a referend, nejsme na to zralí jako Švýcaři. Než bychom se přiměli k hlubší integraci, mělo by se mnohem zlepšit povědomí. Lidé by měli vědět, co jim Evropská unie přináší a měli by si toho být vědomi, stejně jako jsou si vědomi toho, že jsou Češi. Teprve potom můžeme přijímat euro a vzdát se naší koruny. Určitě by to bylo poté pro nás přínosem.
Co vás třeba mrzí vůči Evropské unii?
Jsme součástí Evropské unie, vstup do společenství jsme oslavovali jako o silvestra. Ve statistických průzkumech se ale velmi často objevuje otázka, jestli chceme být součástí Evropské unie. To je dost zavádějící a podle mne také nesmyslná otázka. Nikdo se nás také neptá, jestli jsme spokojeni, že jsme Češi. Proč se tedy ptát, jestli chceme být Evropané? My jsme Evropané, jsme součástí Unie. Spíše bychom se měli ptát, co chceme změnit, co je špatně. Na to bychom se měli ptát.
V čem bychom se tedy měli vůči Evropské unii zlepšit?
Zlepšit bychom se měli všeobecně v informovanosti veřejnosti. Protože pořád je to pouze okrajové. Měli bychom přestat řešit staré záležitosti, takové ty žabomyší spory na centrálních úrovních, a měli bychom se chopit možnosti, že můžeme být součástí světového proudu. Státy by se měly více sjednotit.
A jak změnit situaci u nás?
Především by naše centrální vláda měla změnit rétoriku vůči Bruselu. Vždy jsme nějakou svoji rétoriku měli, ale ta v posledních letech byla dost euroskeptická. Politici si tak řekli, že když je obyvatelstvo vůči Evropské unii skeptické, tak oni budou také. Nyní jsme rétoriku, i odchodem bývalého prezidenta Václava Klause, trochu sice změnili, ale stále jsme na rozcestí. Až budeme členství vnímat pozitivně, pak se někam můžeme posunout.
Vítězná práce: Český vlastenec hrdým občanem EU?
Víte, když se řekne Evropská unie, mnoha lidem se tady u nás v české kotlině vybaví vykutálení úředníčci v Bruselu, co nám zakázali pomazánkové máslo, zavedli normy nařizující správnou zelenost okurek a zakřivení banánů; zkrátka ti druzí, co nám furt kafrají do toho, jak tady máme žít. Dovolte mi nemístnou otázku: A není to krapítek jinak? Nahlédněme pod pokličku všeobecně panujícího euroskepticismu perspektivou prachobyčejného studenta. (Předpokládám znalost faktů, neboť právě neinformovanost vede k mylným závěrům, a nabízím nad nimi zamyšlení.)
Evropská unie… To je taková stará parta výletníků - mimochodem dost nesourodá skupinka - kteří se v padesátých letech dvacátého století vydali na společnou pouť vstříc lepším a bezpečnějším zítřkům. Postupně se tahle partička rozrůstala - cesta k zářnější budoucnosti zněla dobře - a zvyšovaly se její ambice posouvající cíl dál a dál. Avšak co hlava, to jiný směr a jiný cíl. Nyní stojíme na rozcestí a dohadujeme se, kam dál, jestli pokračovat, či zdali se raději nevrátit. (Vydat se cestou užší spolupráce k postupné federalizaci, nebo se vrátit k pouhopouhé obchodní spolupráci?) Jisté je jediné - rozcestí nebývá cílem.
Evropa! – Matka civilizace. Po milénia jsme to byli my, Evropané, kdo stál v čele pochodu historií, kdo určoval trasu a tempo. Nyní však Stará dáma ztrácí dech. Oslabená starými křivdami, spoléhající se na zašlou slávu upadá do šedi průměru, zatímco otěže světového spřežení přebírají jiní. Evropa se potácí v žabomyších sporech - ráda by se opět chopila dirigentské taktovky, jenže se jí rozpadá vlastní orchestr. Idea jednotné Evropy se drolí pod nánosem předsudků a oněch (dávno zapomenutých?) křivd.
Těsnější semknutí obyvatel evropského prostoru naráží na historické kostlivce v našich skříních a bezskrupulózní do sebe zahleděný boj o moc na vlastním kousku evropského pískoviště. (Hlavně si nahamounit co nejvíc pro sebe. Budoucnost není naše starost! Dohlédneme jen na okraj vlastního volebního období - víc nás nezajímá…) Zuřivě si rozšlapáváme bábovičky a žalujeme u Velkého bratra za oceánem v naději, že jeho pohár trpělivosti je bezedný a jeho ochota bdít nad mnohem starší, ale slabší sestrou, je nekonečná. (Naše snahy v geopolitickém měřítku vyznívají tragikomicky v kulisách vlastní nejednoty.)
Vraťme se ale k nám do teplé středoevropské kotlinky, do níž se z Bruselu kutálí hory zlaťáčků, bez kterých by nestála dětská hřiště, nestavěly by se (nekvalitní) silnice a věda se školstvím by živořily s ještě hubenějším rozpočtem… Bez kamarádíčkování se s ostatními Evropany by nám do Chorvatska nestačila občanka a o nějakém fušování do záležitostí přesahující naše hornaté hranice bychom si mohli nechat tak maximálně zdát. Naši představitelé se v Bruselu naparují, tu udělají pukrle před tímhle, tu poklonu před tamtím, pak přijedou domů, zvolají „Národ sobě!" a zuřivě hrozí pěstičkou směrem k tomu proklatému mocichtivému Bruselu, jako bychom nebyli jeho součástí, jako bychom se nedrali do jeho spárů, a jako bychom neměli mnohem více než zasloužený podíl na jeho chodu…
(Možnosti našich zástupců v Bruselu přesahují náš význam nevýznamného srdce Evropy, jen posunout naše sebestředné chápání udatného národa českého do (aspoň) evropského kontextu a vytvořit další pěkně hlubokou lví stopu v cestě evropskými dějinami. Záleží jen na nás, jestli se vydáme na cestu. Někteří už vyšli. A pozor (!) nejsme nepostradatelní, čekat nebudou.)
Rád bych se jednou dočkal dne, kdy ve světě s hrdostí prohlásím: „Jsem občanem (ano, Té) Evropské unie," ale v jádru budu stále Čechem… A ještě hrdějším Čechem, protože budu vědět, že je ta naše kotlinka součástí něčeho velkého. Protože tyhle velké věci pomůžou právě těm nejmenším.
Věřili byste, že jsem býval euroskeptikem?
Jakub Černý, student Gymnázia J. A. Komenského v Novém Strašecí
9
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
