Závodníci se na start postavili v jednu hodinu odpoledne. Jako první přišli na řadu motorkáři, poté následovala auta. Řidiči nezávodili mezi sebou, nýbrž se svým vlastním časem.

„Každá posádka jede trasu dvakrát, přičemž podruhé se musí přiblížit svému původnímu času. Když to někdo ujede za tři minuty, musí tento čas ujet i podruhé. Pokud má o vteřinu více nebo méně než při prvním pokusu, dostává trestné body," vysvětlil pravidla jízdy organizátor závodu Václav Bečvář z Orion klubu Slaný.

Pořadatelé rozdělili řidiče do deseti skupin podle kubatury jejich vozidla. Na trať je pak pouštěli po dvou nebo po třech. „Oficiálně máme v pravidlech, že by neměli jet rychleji, než padesát kilometrů v hodině. Úplně striktně to tedy nedodržujeme, ale v této jízdě skutečně nejde o rychlost," dodal Bečvář.

Pouští na start i mladší vozidla

Dosáhnout nulového počtu trestných bodů se letos podařilo pěti účastníkům. Nejstarší přítomná vozidla byla automobil Ford T a motocykl Orion 500 OHV, obě s rokem výroby 1924. Za veterány organizátoři považují auta a motocykly s rokem výroby nejméně před třiceti lety, podle Václava Bečváře to však neznamená, že se majitelé novějších aut nemohou účastnit.

„Samozřejmě vím, že ne každý si může dovolit takhle starého veterána, tak sem pouštíme i trochu mladší vozidla. Příští rok sem ale už nechci pouštět vojenská a nákladní auta. Letos sem třeba přijel pán s autobusem a to prostě nejde," zkonstatoval Bečvář, který se jízdy sám zúčastnil na svém speciálně upraveném motocyklu BSA.

Závod má v Knovízi dlouholetou tradici. „Poprvé ho zde v roce 1924 uspořádal továrník Vilém Michl. Tehdy se ho účastnily jen motocykly značky Orion, které vyráběl. Chtěl tím dokázat jejich kvalitu. A skutečně tehdy všechny dojely bez poruchy," prozradil Bečvář, který v sedmdesátých letech ve Slaném založil klub Orion a teď je jeho předsedou. „Rozhodli jsme se proto v roce 1989 závod vzkřísit," dodal.

Majitel nejhezčího motocyklu je Ladislav Lefler

Jízdy se účastnil také Ladislav Lefler ze Dřínova. Přijel na své motorce Rudge Ulster z roku 1937. Podobné akce s ní prý navštěvuje často. „K motorkám Rudge mám hodně blízký vztah už od dětství, jelikož jednu vlastnil i můj táta, když jsem byl malý. Za komunismu jsme přišli o statek a ta motorka se sajdkárou byla v podstatě to jediné, co nám zbylo," sdělil Lefler.

Sám se rozhodl pořídit si motocykl v pětatřiceti letech: „Nejdřív jsem se samozřejmě musel vyučit, jít na vojnu a přestavět dům. Teprve pak mě napadlo, že bych se docela rád ke značce Rudge vrátil."

Pomohl táta

První motorku koupil sice kompletní, ale rozebranou. Musel ji tedy nejdřív dát dohromady. „Velkým pomocníkem mi v tom byl táta," prozradil Lefler, který je sám vyučeným automechanikem. Od té doby už zrestauroval tři další motocykly značky Rudge.

Jednotlivé díly si shání sám, přičemž některé dováží ze zahraničí s pomocí internetových aukcí. Práce na motorce, se kterou přijel, mu prý zabraly pět let.

„Mám dílnu, takže jsem na tom ve volnu pracoval skoro neustále. Samozřejmě se rád svezu, ale nejvíc mě baví právě ta práce. Taky už sháním další motocykl, do kterého bych se mohl pustit," zkonstatoval Lefler, kterého organizátoři letos ocenili jako majitele nejhezčího motocyklu.

Tadeáš Burger