Naopak v Praze po sametové revoluci pár kostelů postavili. V červnu například slavil své dvacetileté výročí kostel Panny Marie ve Strašnicích.

Podle mluvčího Arcibiskupství pražského Aleše Pištora není potřeba nových kostelů ve vesnicích a menších městech kolem Prahy, protože v průběhu druhé poloviny 20. století se lidé stěhovali do Prahy na okrajová sídliště a potřeba vznikala především tam.

„Naopak ve středočeských vesnicích jsou kostely, které hledají své pastorační využití. Farnosti v některých případech nevědí, jak opravené kostely využívat, a církev neočekává do budoucna mnoho nových staveb,“ sdělil Aleš Pištora.

Podle architekta Jindřicha Synka, který vyučuje architekturu na ČVUT, se dnes staví kostely rovnou s komunitním centrem. Takové samostatné komunitní centrum například vzniklo v roce 2012 v kolínském vikariátu římskokatolické církve v Českém Brodě formou přístavby k faře.

„V Českém Brodě dlouhá léta chyběl sál pro aktivity farnosti, veškeré akce se mohly odehrávat v místnosti pětkrát šest metrů. V roce 2012 farnost využila prostředků z prodeje svých dvou venkovských far a na zahradě za farou vystavěla multifunkční sál, nazvaný Oranžová zahrada,“ uvedl stavební technik vikariátu Kolín Miloš Herzog.

Víceúčelová komunitní centra

Náklady na stavbu se pohybovaly kolem šesti milionů korun. Sál podle něj není využíván jen pro potřeby církve, ale také celou místní komunitou, například šachisty, městským úřadem, provozuje se tam filmový klub, pořádají přednášky nebo tam působí pěvecký sbor.

Novou faru s komunitním centrem za 16 milionů korun nechala církev postavit také v roce 2008 v Uhlířských Janovicích na Kutnohorsku. „Stavba sama byla navržena architektem Burdou jako funkcionalistická budova, společenská část budovy je barevně odlišena od obytné a administrativní části budovy,“ dodal Miloš Herzog.

V budově je prostor pro konání akcí, setkávání zájmových skupin ve dvou sálech, možnost ubytování pro kněze či správce a zázemí pro provoz farnosti.

Kritický stav českých kostelů

Některým církevním památkám ve středních Čechách naopak hrozí zánik. Například v Žehuni na Kolínsku je stav památkově chráněného kostela svatého Gotharda natolik kritický, že se může zhroutit. Celý areál včetně kostnice, ohradní zdi a pilířové brány je od roku 1958 zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek ČR.

Havarijní stav těchto památek, který je zdokumentován v několika odborných posudcích, už delší dobu zneklidňuje místní aktivisty, kteří se je snaží svépomocí opravovat, vyhlašují sbírky a žádají o dotaci.

Po roce 1989 bylo v celé ČR nově postaveno několik desítek kostelů. Zdaleka nejvíce, přes 50, je jich římskokatolických. Vyrůstaly zejména na Moravě a ve Slezsku, a to nejvíce do roku 2000. Naproti tomu evangelická církev otevřela po roce 1989 pouze jeden nově postavený kostel v Letohradě, církev bratrská dokonce tři.

Architekt Jindřich Synek: U nových kostelů je potřeba spojit intimitu s posvátností

O tématu nových kostelů často diskutuje také architekt Jindřich Synek, který také vyučuje na Katedře architektury Českého vysokého učení technického v Praze. Aktuálně se se studenty věnuje projektu kostela s komunitním centrem pro sídliště Černý most. Po prázdninách chtějí návrhy vystavit pro veřejnost, protože se jedná o konkrétní zadání.

close Architekt Jindřich Synek. zoom_in Umíme vůbec v 21. století stavět kostely?

K navržení kostela nestačí znát jenom typologii. Je třeba také vnímat jeho duchovní rozměr a být člověkem, který sám je otevřený a hledající. Sám chrám je vlastně příbytkem božím, tedy někoho, kdo je věčný a nekonečný. Tak to chápali už naši předkové od pravěku. A sakrální, neboli posvátné, stavby jsou svědkem tohoto hledání.

Jakým směrem se má jejich architektura ubírat?

Způsob chápání kostela v dnešní době dostal však ještě jeden rozměr. Rozměr společenství. Vrací se k původnímu chápání prvotní církve, kdy se scházela kolem stolu a lámala chléb. Tato změna nastala v katolické církvi v 60. letech po 2. Vatikánském koncilu.

Co ten změnil?

Na rozdíl od předchozí doby už není Bůh vnímán jen jako někdo kdesi na nebesích, ale je přítomný i v lásce bratří a sester, kteří se setkávají nejen s ním, ale také se sebou navzájem. A to je podstatný prvek, který zcela mění architekturu chrámu. Novodobý kostel už tedy není katedrála vzpínající se k nebi, ale domov, otevřený pro každého, kdo přichází s otevřeným srdcem. Tedy je třeba spojit určitou posvátnost s intimitou. A to není úplně snadné.

Znáte nějaké kostely, které vznikly v kraji po roce 1989?

Prvním kostelem v Praze po šedesáti letech obou totalit byl postaven kostel Panny Marie ve Strašnicích, který společně s původním objektem fary s kaplí, kde je nyní divadlo, vytváří komunitní centrum. Dále kostel sv. Prokopa na sídlišti Butovice, kostel Matky Terezy na sídlišti Jižní město. Připravují se kostely na sídlišti Barrandov, Černý most a určitě i další.

Jsou tyto kostely něčím zvláštní?

Všechny tyto kostely mají i komunitní centrum. Řada historických chrámů byla také upravena podle nové liturgie, protože oltář není už na konci kostela, ale v těžišti. A kněz není zády k lidem, ale čelem a oltář je uprostřed. To jen za katolickou církev. Vyrostla i řada kostelů a modliteben i dalších křesťanských církví jako např. v Kobylisích, Černošicích a další.

Je vůbec třeba stavět nové kostely a nenahrazují je dnes spíše komunitní centra?

Na tuto otázku myslím odpovídá lidská potřeba. Stále jsou lidé, a myslím, že jich přibývá, kteří hledají smysl života, odpověď na smysl lidského utrpení, společenství, kde mě bude mít někdo rád. Tyto kostely totiž jsou, stejně jako naše Národní divadlo hrazeny ze sbírek obyčejných lidí. Pravda v Praze je řada kostelů, které ale stojí na místech, kde už dnes tolik lidé nežijí, jako je historické centrum. Proto se nyní staví zejména na sídlištích, kde přispívají k nacházení jejich těžiště a identity.

Co pro lidi dnes znamená kostel?

Kostel sám je pouze bohoslužebný prostor, který nemůže být využíván víceúčelově, přestože se o to řada lidí snažila. Jde totiž přeci jenom o určitou posvátnost, která je vtištěna do samotných zdí. A funkce komunitního centra umožňuje, aby se lidé mohli potkávat také jinak. Při slavnostech, přednáškách, hře, výuce, poradě s nějakým odborníkem a dále. Prostě aby spolu mohli jako komunita strávit delší čas. Tedy nyní se staví kostely vždy s komunitním centrem.