Josef Pálka
– narodil se 29. července 1938 v Hradčovicích u Uherského Brodu
– v roce 1953 přišel do Mladé Boleslavi do školy
– pracoval 46 let v mladoboleslavské Škodovce
– předsedou Autoklubu Škoda je téměř třicet let

Prý jste řídil auto už v pěti letech?

Ano, poprvé jsem seděl za volantem, když mi bylo tak těch pět šest roků. V muzeu máme fotku, když mi bylo deset.

To jste vezl vaši sousedku do porodnice?

V srpnu se jí mělo narodit dítě a ona dostala porodní bolesti. U nás na vsi bylo 182 popisných čísel a byla tam prakticky dvě auta. Náš tatíček jedno měl jako řemeslník a další měl jeden obchodník. Táta všem ostatním sloužil, když měli maléry nebo potřebovali k doktorům. Sanitky tenkrát tolik nejezdily, takže zavolali tátovi.

Nebyla to tedy žádná náhoda?

Co by soused neudělal. Když ta paní potřebovala, tak mi táta řekl, že jedeme, a sedl si vedle mě. Ale ovládal jsem to já. Odvezli jsme ji do porodnice a narodila se jí dcera.

Dosáhl jste vůbec na pedály?

Jojo, protože jsem byl velký, takže jsem dosáhl.

Váš tatínek měl rád auta?

Můj táta byl soukromý klempíř a opravoval je. Třeba svářel karoserie, když někdo někam naboural. Pomáhal jsem mu a dělal u něj. Můj otec měl motocykl ČZ, něco jako Jawa Robot. To se muselo rozšlapat, pak to teprve chytlo a jelo. Koupil si potom tenkrát typ 125 a tuhle „99" mi daroval.

Předělal jste si ji?

Udělal jsem jí výfuk, na světlo jsem dal číslo, oddělal jsem sedlo a s tím jsem jezdil po dědině. Tenkrát policajti takhle nechytali, ale jednou mě chytnul saniťák, který vyhrožoval, že mě předá v té době SNB. Tak mě postrašil, že jsem šel pěšky s motocyklem až domů. Byl jsem takový „závodník".

Jaké jste měli doma vlastně první auto?

Můj tatíček si koupil v roce 1939 vozidlo Škoda Popular 995, takzvanou Lidušku. Bylo to kryté auto. Mělo to jen dvoje dveře a vzadu to nemělo kufr. Na zadním čele mělo dva šrouby a na nich mělo nasazenou rezervu.

Kutili jste spolu na tom autě?

Protože táta byl klempíř a potřeboval auto, aby na něm mohl vozit okapy a nářadí, tak si vyřezal v zadním víku pilkou metr na metr díru. Dal tam těsnění, udělal kliku a kolo muselo přijít pryč, protože by to bylo těžké. No a už měl auto s kufrem. S tím jezdil po stavbách po okrese, v dědinách montoval okapy a střechy.

Tenkrát nebyl problém si auta předělávat a rozumět jim?

Motory jsme si rozdělávali sami. Třeba potřeboval zabrousit ventily – ale to už se teď doma nedělá. Tak jsem mu z motoru odšrouboval hlavu, ventily jsem uvolnil, brousil jsem a zabrušoval. Až jsem poznal, že už je to v pořádku, tak jsem to smontoval a hotovo. Ale je to už dávno.

Na průmyslovku do Mladé Boleslavi

Když jste byl malý, chtěl jste se stát automechanikem?

V té době byly umístěnky. Dali vám papír a ukázali, kde je místo. Přednost měly děti dělníků a komunistů, ale já jsem dítě živnostníka, který byl vydělený ze společnosti. Sebrali mu živnost, stroje a zařízení a udělali z toho okresní podnik. Dal jsem si jako malý kluk požadavek, že bych chtěl opravovat auta. Jedna umístěnka byla na průmyslovku do Zábřehu na Moravě a druhá byla do Mladé Boleslavi.

Co jste si zvolil?

Protože jsem Moravák, tak jsem si vybral Zábřeh – díky mamince. Ale můj kamarád byl syn komunisty a taky chtěl do Zábřehu. Měl přednost a mně řekli, jestli chci dělat něco s auty, tak jedině do Boleslavi. A maminka mi tenkrát říkala: Ne, k Čechům nepůjdeš. Jak já brečel!

Jak to dopadlo?

Maminka nakonec rozhodla, že se tam zajede podívat. Tam narazila na jednoho dobrého profesora v průmyslovce. Jmenoval se Charvát, ale říkalo se mu Blafoun, protože hodně povídal. Ona měla kliku, že na něj narazila, protože on ji tak upovídal, až mu uvěřila. A dokonce mne do Boleslavi odvezla.

Nakonec jste v Boleslavi zůstal.

Zůstal jsem tady, měl jsem tu lásky, vojnu jsem tu dělal. Pak, když jsem udělal průmyslovku, tak přišly zase umístěnky. Škodovka na mě nevyšla, tak mě dali do Prahy na Žižkov do centrálního skladu Mototechny. Protože jsem měl před sebou vojnu, tak jsem se odstěhoval do Prahy a na sobotu a neděli jsem jezdil za přítelkyní do Boleslavi.

Kam jste šel na vojnu?

Odvezli mě k letcům do Hradce Králové, kde bylo zřízené nové letiště. Byl jsem mechanik a měl jsem zkoušky na náklaďáky a traktory. Velitelem letiště byl tenkrát podplukovník z Košic, který přišel tehdy do Československa se Svobodovou armádou a měl výbornou ženu a děti. Nakonec si mě vybral jako osobního šoféra. Staral jsem se mu o Wartburga. Jezdil jsem s ním všude, vozil politruky a jeho podřízené, zkrátka celou garnituru důstojníků.

Po vojně jste už zamířil do Škodovky?

Po vojně jsem přišel zpátky do Boleslavi a Škodovka mě vzala. A od té doby jsem tam sloužil. Všechny modely od roku 1959 jsem dělal v útvarech, které zaváděly výrobu nových modelů. To jsem měl na starosti jako zástupce šéfíka. Jezdil jsem po Čechách, s každým jsem si povídal a měl jsem je rád.

Co jste dělal potom?

Když k nám do Škodovky přišli Němci, v roce 1991, tak si mě k sobě vzal pan Kunst a vytvořili jsme nové oddělení Náběh nových výrob – rozložené vozy. Třeba jsme jeli zahajovat výrobu do Poznaně.

Proč tam?

Volkswagen tam totiž koupil továrnu, ve které se dělaly dodávky a terénní autíčka pro zemědělce. A v roce 1993 se rozhodli, že místo dovážení hotových auťáků do Poznaně, kde sídlila centrální Škoda, by se tam mohla dělat montáž – to kvůli clu.

Byl jste i jinde než v Polsku?

Pak jsem spolupracoval na zavádění výroby na Ukrajině, bylo to asi padesát kilometrů od hranic před Užhorodem. Tam jsem narazil na lidi, kteří ještě skoro uměli česky. Ještě než jsem šel do penze, tak jsem jel do Sarajeva. Protože jsme začali vyrábět a dovážet do bývalé Jugoslávie.

Jaký je rozdíl vyrábět auta dnes a v roce 1959?

Myslím si, že se zvýšilo tempo. Dřív se dělalo detailněji a lidé se zaměřili na určitou část práce. Tím to dostalo větší technickou úroveň. Zásadně se změnil pohled kvality, výroba je pod kontrolou. Když jsme začali dělat tisícovky nebo Spartaka, to byla jiná doba.

Kterou škodovku máte nejradši?

Já se přiznám, že jsem fanda škodovky. Vždycky jsem měl jenom škodovky a jiné auto jsem nekoupil. Všechny typy jsem prožil a ustálil jsem se na oktávii. Vyhovuje mi z hlediska kufru.

Doma jste měli také další škodovky?

Můj tatíček měl ještě starou oktávii, byla čtyřdveřová se zadělanou karoserií. A když jsem se definitivně oženil v Čechách, tak mi svou zelenou oktávku půjčil. S manželkou, švagrovou a tchýní jsme vyrazili na měsíční turné po Francii. Bylo to v době komunismu, tak to bylo něco strašného.

Škodovkou 
po Evropě

Proč do Francie?

Rodina mé manželky byla přes válku nasazená do Persie a tam dělali na montáži pod Škoda Plzeň, takže měli známé, kteří se po válce odstěhovali do Evropy. Někdo do Paříže, někdo do Prahy. V době, kdy jsem se oženil, tak nám její maminka vyjednala, že se za nimi vydáme. Na střechu jsme dali kufr, kde byly stany, lehátka a další věci a vyrazili jsme směr Paříž.

Jak dlouho jste jeli?

Tenkrát to trvalo asi dva dny. Někde jsme zastavili u nějakého statku a maminka uměla dobře německy a francouzsky, tak je ukecala, jestli se tam můžeme do rána vyspat. Tak jsme si udělali u auta stan, vyspali jsme se a ráno jsme to zabalili.

Viděli jste toho hodně?

Jezdili jsme po Paříži a pak jsme to vzali na Monako, odtud jsme vyrazili na Švýcarsko k Ženevskému jezeru. Pak do Mnichova a zpátky. Stanovali jsme tak, že tři ženy jsem dal do stanu. Já jsem byl u vchodu, pásku od stanu jsem si dal na ruku, do druhé jsem vzal sekyru. Takhle jsme spali, protože jsme se báli.

Bylo to nebezpečné?

Pak jsme spali někde poblíž Ženevského jezera. Byla tam skála a kousek kemp. Ale protože jsme neměli peníze, protože za komunistů to bylo mizerné, rozhodli jsme se, že zaparkujeme pod mostem, který vedl nad řekou. V noci nás potom přišel strašit majitel kempu, že máme zaplatit, protože ho šidíme. Prostě takové srandičky.

Jak jste se cítili jako Češi v zahraničí?

Nám se třeba stalo v Nancy, že jsme nechali auto s kufrem na střeše a šli jsme na procházku. Když jsme přišli zpátky, tak jsme auto neviděli, ale byla tam fůra lidí a dívali se, co to je. Mysleli jsme si, že máme malér, ale lidé ukazovali na auto a vůbec nevěděli, kdo je Československo, protože jsme tam měli značku CS. To se dneska už nemůže stát.

Popište blíže Autoklub Škoda?

Klub navazuje na první republiku, takže i po roce 1945 pokračoval dál Autoklub Škoda. Já jsem přišel až v roce 1959 jako člen. Pak to byl Svazarm a pod ním to bylo schované. Co bylo ale krásné v té době, po druhé světové tam byli ve výboru ředitelé a profesoři průmyslovky, jako Miloslav Vigner, Pavel Svítil. Nebo tam byli závodníci Bobek, Fousek, Netušil.

A co bylo po revoluci?

Po revoluci se to přejmenovalo a vznikla samostatná jednotka. Začal jsem být ve výboru a zvolili mě předsedou. je to asi tak třicet let. Ale všechno to děláme zadarmo, děláme to srdíčkem.

Koho všechno sdružujete?

Klub má pod svoji patronací dobrovolníky, kteří chtějí něco dělat. Máme třeba dva minikárkluby. Pomáháme jim řešit peněžní otázky a reklamu, zkrátka žijí s námi. Pak tam máme skupinu, které říkám Klub rádiem řízených modelů. Máme i silný Klub karavanistů, kteří mají svojí základnu v areálu na Křenku, to je u Staré Boleslavi. Máme skupinu lidí, kteří se zabývají historickými vozy, především tisícovkami MBX.

Jaká je historie setkání Škoda Tour?

Do revoluce je pořádaly Automobilové závody národního podniku Mladá Boleslav a Motokov a jmenovalo se to pořád jinak. Tenkrát to dělal František Brodský, který byl vedoucí propagace. Požádal nás jako Autoklub, jestli bychom udělali nějakou sranda rallye.

Pak se to transformovalo?

Od revoluce VW nemělo zájem tohle podporovat, ale nakonec se do toho dali Dánové a Němci, kterým se nelíbilo, že na fanoušky kašlou. Došlo to až do toho roku 1994, kdy pak předseda přišel k nám do Autoklubu, ať si to vezmeme na starosti, že Škoda nám to bude garantovat.

Takže jste sjednotili i název Škoda Tour?

Ano, od té doby to děláme my. Sehnali jsme putovní půlmetrový pohár, ten cestuje po Evropě, takže nyní ho měli Rakušané, kteří jej předali Norům, odtud si ho vezmeme my a předáme ho Angličanům. Škoda Auto se nám snaží pomáhat a v zahraničí nám pomáhají veteránkluby a škodakluby dané země.