Josef Kubíčekse narodil 5. ledna 1981
v Brandýse nad Labem. Vystudoval Střední průmyslovou školu chemicko-technologickou, následně pak ve slovenském Bzenci Vyšší odbornou školu. Vrcholem jeho studia je Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. O pivovarnictví se zajímá už dlouhá léta. Po stáži v ukrajinském Charkově, kde by měl působit do 14. dubna, se chystá na další misi, tentokrát do jednoho čínského pivovaru.

Nedávno jsem četl článek z jednoho nejmenovaného magazínu, kde se autor zabýval informačním tokem ve starověku.

Nejčastějším zdrojem informací z dalekých krajin byly přístavy, ve kterých se pohybovali námořníci, kteří se po dlouhých plavbách většinou chodili zkulturnit k holiči. Holič byl zdrojem informací a hned potom, co námořníka obsloužil, tak se šel na místní tržiště pochlubit s informacemi, které od námořníka získal. Často se tito holiči předháněli s tím, kdo bude mít žhavější novinku.

V Charkově, v posledních dnech, co se tu děje, radši do centra ani nechodím, navíc mi to ani není doporučeno. Jelikož jsem tady již druhým měsícem a je mi 33 let, začal jsem se již vzhledem ke Kristu přibližovat. Rozhodl jsem se tedy jít se projít po zdejším obrovském sídlišti se zastávkou na sebezkulturnění.

S překvapením jsem narazil na salón s vysokou kvalitou, kde byla recepce s velmi dobře anglicky mluvící recepční. Můj ruský jazyk ještě není tak dobrý, takže to byla docela dobrá výpomoc, i když po chvíli jsme stejně sklouzli 
k ruštině.

Připadá mi i hloupé mluvit anglicky v zemi, ve které aspoň trochu znám jazyk, jímž lidé hovoří. (Na východě Ukrajiny se spíše mluví rusky, samozřejmě ukrajinština zde není potlačena a je také používaná - tyto jazyky jsou si hodně podobné jako čeština 
a slovenština.) Navíc už se mi do mojí angličtiny pletou ruská slovíčka.

Když jsem dosedl na křeslo, přišla ke mě kadeřnice. Jakmile zjistila, že také „panimaju po russky", tak z ní spadly rozpaky a rozhovor mohl začít. Během stříhání jsem se dozvěděl mnoho zajímavých novinek, co se děje v Charkově.

Že městem projely už tanky (naštěstí jen ukrajinské), že zde probíhá mnoho demonstrací nejen na hlavním náměstí (to že se tady střílelo, to jsem věděl). Že poměr lidí, co chtějí k Rusku a kteří chtějí zůstat v Ukrajině, je poměrně vyrovnaný a že lidi jsou už nejspíše smíření s tím, že by se východ Ukrajiny případně připojil k Rusku, i přestože mnoho lidí chce, aby Ukrajina zůstala celistvá. Ruštině v televizi rozumím jen trošku, čtu spíše české deníky a tam všechny informace nejsou, tak to byl dobrý zdroj informací 
o aktuálním dění ve městě.

Oprava „Tesla úderem"

Jelikož jsem cizinec a ještě 
z EU, tak se také zajímali, jak se nám žije po vstupu do „Sajůzu" (rusky unie). Dále jsme se bavili, jak jsme si kulturně dost podobní - například také znají opravu „Tesla úderem" a že 
v Čechách na návštěvě se vůči nám cítili moc příjemně atd.

Navíc co jsem zde za tu dobu 
v Charkově postřehl, krásu Prahy a dalších českých měst tady mnoho lidí respektuje 
a kdo u nás již byl, Čechy (samozřejmě včetně Moravy) se jim hrozně moc líbily. Mnoho lidí by se k nám ještě rádo přijelo podívat. V souhrnu, byla to velmi zajímavá výměna informací, stříhání jsem si opravdu užil.

Svůj pobyt na křesle jsem si nakonec pak ještě omylem prodloužil o cca půl hodiny svojí neznalostí ruštiny. Když se mě kadeřnice ptala, zda chci „pakrášlit", tak jsem jí logicky odpověděl „ano, chci krásný". S vidinou, jak mi to posléze bude slušet, jsem na její další větu - otázku s úsměvem na tváři jen přikyvoval slovy „dada".

Najednou mi začala dávat na hlavu nějakou tekutinu, předpokládal jsem, že to je gel. S překvapením jsem zjistil, že to je barva - naštěstí podobná mé přirozené barvě vlasů. Nakonec mi to všichni jen chválili - takže jsem byl ve finále i rád.

Mnoho lidí zde se také bojí, že Ukrajina se stane „zadnicí" Evropy a toho mnoho radikálů využívá. Pojďme to my všichni Evropani ze „Sajůzu" změnit, ať se ti lidé tady nemusí tak cítit.

Čtěte také: Ukrajinský deník (3.): Nikdo tady nechce válku a všichni se jí bojí