Těším se, co si dobrého koupím. Při pohledu na kolemjdoucí si uvědomuji, že jsem asi jediná, kdo se na farmářské trhy vydal s igelitkou. Všichni ostatní jsou totiž vybaveni zcela jinak mají proutěné košíky či látkové tašky.

Co znamená obrovská fronta?

První dva stánky, které míjím, voní masem. Sortiment stejný, ale každý je jiný. U prvního dlouhá fronta, u druhého skoro nikdo. Proč, ptám se? Má jeden lepší šunku? Čerstvější maso? Tak na tuhle otázku jsem odpověď nedostala. Ale fronta patrně značí, že tenhle prodejce je oblíbený.

Otáčím se a srážím se se zhruba čtyřicetiletou paní Boženou, která má v rukou košík plný zeleniny. „Pro maso sem chodím každou sobotu a vím, že šunka a uzeniny jsou vždy čerstvé a kvalitní. Musí se však přijít hned na sedmou. Později je tady už velká fronta. Také vám doporučuji zelináře, u kterého je zrovna mnoho lidí, jelikož má nejlepší ovoce a zeleninu. Nakupuji ji jedině tam," upozorňuje návštěvnice trhu na své favority.

Kontrolní ochutnávka byla nutná

Hned za řezníkem je pekařství, kde prodává matka s dcerou sladké zákusky, buchty a koláče. Je mi hloupé se jen tak vyptávat, a tak si kupuji ořechový rohlíček a pár koláčů a vyptávám se prodávajících, odkud jsou a jak se k pečení a k trhu dostaly. Zdeňka Mašková, maminka, říká, že mají rodinnou pekárnu v Březové. Na trzích vidí šanci, jak své výrobky dostat mezi více lidí.

Zatímco dcera obsluhuje další zákazníky, Zdeňka Mašková mezi počítáním peněz a koláčů vysvětluje, jak je možné na trhu nabízet svůj sortiment. „Trhy v Říčanech jsme si našly na internetu, zavolaly jsme jejich organizátorce a přijela se k nám do pekárny podívat a ochutnat pečivo. Moc jí chutnalo, a tak nás přijala," popisuje paní prodavačka.

Nějak jsem se povídáním zapomněla a uvědomuji si, že jsem „způsobila" frontu, proto se vydávám k dalšímu stánku. Vůně koláčků se pro tuto chvíli ale nedokážu zbavit. Hned vedle je další prodejce se stejným sortimentem. A zase to tady krásně voní.

Jídlo trhům vládne

Najednou si uvědomuji, jak je svět malý. Kamennou prodejnu tohoto prodejce totiž znám. Navštěvuji ji při cestě na chalupu do Jizerských hor, své zázemí mají v Tanvaldě a ve Smržovce. Prodejce se se mnou ale nechce vybavovat, chápu, musí obsluhovat a ne si povídat.

Nevadí. Těším se na můj oblíbený dědečkův rohlíček, který byl vloni vyhlášen potravinou severočeského regionu. Záhy jsem zklamaná. Rohlíčky nemají. Tak si aspoň kupuji chleba a dvě housky.

Míjím stánek se sýry a salámy a přistupuji k tomu s mléčnými výrobky z bio farmy Vavřinec. „Farmu vlastní můj známý a já mu vypomáhám. Když mi nabídl, že bych mohla jezdit na farmářské trhy, byla jsem moc ráda, protože vše se u nás na farmě dělá ručně a je to velmi namáhavá práce. Tohle je mnohem příjemnější, odpočinu si a ještě si popovídám s lidmi," vysvětluje mi prodavačka. A do tašky ukládám mléko a dva jogurty. Igelitku s mléky, jogurty, chlebem a koláči už sotva vleču.

Za vlastní tašku můžete dost ušetřit

Popocházím k dalšímu stánku, kde postarší pár prodává výrobky z ovčího a kravského mléka. Zkusím se poptat, aniž bych si něco vybrala, taška už je totiž poměrně těžká.

Příjemná paní se se svým kolegou rozhovoří, i když tuší, že nejsem kupující. „Naše výrobky jsou ze Slovenska a rozvážíme je po trzích po celé České republice. V současné době jezdíme na trhy do Příbrami, do Kladna, do Poděbrad a do Děčína. Někdy musíme stihnout i tři trhy za víkend," popisuje mi honičku Hana Valášková.

Je to stánek, u kterého vydržím snad nejdéle. Možná i kvůli vstřícnosti dvojice. Ke stánku přichází postarší muž, kupuje si kefír a máslo. Paní Hana vkládá věci do igelitové tašky a přitom v legraci spílá známému zákazníkovi, že nemá svoji tašku. „Vyřiďte vaší ženě, ať vás kouká na trh příště pořádně vybavit. Mohl byste ušetřit, kdybyste si vždycky u mě nemusel kupovat tašku," směje se prodavačka.

V tu chvíli na mě dýchá domácí atmosféra trhu, kde se lidé s prodavači už znají a chodí si pro osvědčené výrobky. A i tady to dopadá jako jinde. Zase kupuji. Neodolám ovčímu jogurtu.

Tašku mám tak těžkou, že musím jít nákup odložit do auta. Jakmile otevírám kufr, okamžitě u mě zastavují dvě auta, která chtějí zaparkovat na mé místo. Parkovacímu stání se v Říčanech nedostává. K jejich zklamání vyprazdňuji tašku, zabouchávám kufr a jdu zpět na trh. Naštvaní řidiči musí hledat dál.

Jak rozpoznáte dobrého zelináře?

Musím k zelináři. Přece mi ho doporučila paní Božena, napadá mne. Čtyři stánky s ovocem a zeleninou. Kam se dát? Mám jasno. Tam, kde je fronta. Cítím to jako záruku a ke všemu si ve frontě odpočinu.

Fronta je hodně dlouhá. Přicházím na řadu a i přes mnoho práce je prodavač velice milý, ale čas na povídání se mnou nemá. Odkazuje mne na přítelkyni, která si se mnou ochotně povídá. „Můj táta je pěstitel zeleniny a máme pozemky v Ovčárech u Mělníka. Nepěstujeme samozřejmě všechnu zeleninu, ale co nemáme, tak nám dodají naši sousedé nebo známí. Na oplátku jim dáváme naši zeleninu. Vždy však bereme zboží pouze od lidí, které známe," opakuje mi Jana Svačinová, co už jsem slyšela hned od jedné z prvních zákaznic.

Do Říčan se dostali kvůli nepoctivému prodejci, který prodával překupovanou zeleninu z velkoskladů, a organizátorka za něj sháněla jiného zelináře. „Nemáme sice úplně bio výrobky, ale používáme co nejméně chemických postřiků, protože dáváme zeleninu i našim příbuzným pro děti," uzavírá povídání dcera ovčárského farmáře.

Už toho mám dost

Procházím trhem tři hodiny a začínám zjišťovat, že je zde příjemně, ale cítím, že už jsem unavená. Ještě jeden stánek, vydrž! přikazuji si. A zase pekařství. Ta vůně pečiva je neodolatelná. A pekařka Vendula Šikolová je šikovná. Alespoň mi tak připadá. Rychle a zajímavě mluví a je velmi milá.

Napadá mne, že paní Vendula by mi dokázala prodat snad i moje boty. Přitom je na trzích takřka zelenáč, začátečník. Jezdí na ně teprve od ledna. V Říčanech je podruhé, před týdnem, kdy tu měla premiéru, podcenila množství zboží. „Už v deset dopoledne jsem měla stánek doslova vymetený. Nevěděla jsem totiž, co tu mohu očekávat," říká, nyní už vybavená, pekařka.

Její výrobky jsou neobvyklé tím, že je peče jen z žitné mouky, některé neobsahují lepek a sladí velmi málo a pouze třtinovým cukrem.

I když jsem si přikázala, že při druhém „okruhu" nebudu nic kupovat, mám zase plnou tašku. A prázdnou peněženku. Tenhle reportážní výlet mne stál tisíc korun. Kdyby mi někdo před příjezdem řekl, že tato částka se zde dá utratit, vysmála bych se mu.

Když opouštím trhy, už bych se mu nesmála. A to nejen tím, že jsem unavená. Říčanské trhy jsou místem, kde se dá dobře nakoupit. A nejen to, mnozí si tu dokážou i hezky popovídat.

P.S.: Ještě mne napadá, že jsem změnila názory na fronty. Není totiž fronta jako fronta. Zkuste si někdy v nějaké na trhu postát a popovídat s (ne)známými.