Smutné poznání: většina vrahů obyvatel Lidic trestu unikla

Výsledky jeho pátrání jednoznačně potvrzují, že většina vrahů trestu unikla.

Proč Lidice

Atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha poskytl záminku pro likvidaci obce. „Nacisté si tuto obec vybrali podle několika indicií. Jednou z nich bylo odeslání Říhova dopisu z Křivoklátska, kde se několik týdnů předtím vyskytovali parašutisté," vysvětluje historik Vojtěch Kyncl. Václav Říha byl obyvatel Lidic, jenž své milence po atentátu na Heydricha v dopise napsal, že vykonal něco velkého.

Z Lidic také pocházeli dva piloti, kteří utekli do Anglie: Josef Stříbrný a Josef Horák. „Protože byli dva a atentát vykonali také dva zdánlivě podobní muži, domnívalo se gestapo, že by mohli být pachateli," dodává Kyncl. Nacisté také nedaleko Ležáků chytili parašutisty z výsadku Percentage a jeden z nich měl u sebe deník se záznamem, že má pozdravovat rodinu Horáků a Stříbrných z Lidic.

Lidice tedy byly vybrány jako cíl odplaty na základě nepravdivých domněnek a odpovědní si toho byli vědomi.

Výslechy až 
po mnoha letech

Dva roky po skončení války pykalo za Lidice jen osm či deset členů gestapa. „Dohledali jsme, co se stalo se šéfem pražského gestapa Horstem Böhmem. Ukázalo se, že na konci zimy v roce 1945 byl v Královci a zemřel při úniku z města před sovětským bombardováním," popisuje Kyncl.

Vyšetřováním v roce 1959, které se konalo v západním Německu a Rakousku, prošlo víc než dvě stě účastníků vyhlazení Lidic. V šedesátých letech pak úřady vyslechly ještě dalších dvě stě padesát lidí. Byli mezi nimi zástupci pořádkové policie, wehrmachtu i popravčího komanda.

„Mluví se o tom, že vraždila jednotka z Heydrichova rodiště. Vyšetřování ale ukázalo, že ti lidé pocházeli i ze Sudet či Vídně, takže měli blízké kontakty k českému prostředí. Jeden či dva z nich byli nalezeni, ale nebyli do Československa předáni. Podle rakouské justice byly důkazy slabé, podle československé dostačující," doplňuje Kyncl.

Heinrich Berger, člen gestapa a jeden z vedoucích organizátorů, byl vyslýchán v roce 1965 a nikdy nebyl potrestán stejně jako gestapák Paul Baehren. Další z nich, Paul Riege, byl vydán v roce 1947, ale o rok později propuštěn a vyhoštěn do západního Německa. Heinz Barth, jenž byl členem popravčího komanda, byl sice v nepřítomnosti v roce 1950 odsouzen k trestu smrti, ale dopaden byl až náhodou po 31 letech. Propuštěn z vězení byl v roce 1997 a zemřel v Berlíně v roce 2007.

Velitel kladenského gestapa Harald Wiesmann, který byl za vyhlazení Lidic také odpovědný, byl popraven v roce 1947. Karl Hermann Frank, který Lidic využil jako demonstraci nacistické síly a odplaty, byl popraven v roce 1946.

Některé zločince chtěla vláda využít jako agenty a propustila je. „Max Heinrich Rostock, který byl předán do Československa v roce 1950, byl propuštěn v roce 1960 a nasazen jako agent do západního Německa. Ale bezprostředně poté, co opustil území republiky, o něm západoněmecká služba věděla," říká Vojtěch Kyncl. Jeden z hlavních pachatelů lidických vražd v klidu dožil v západním Německu.

Antonín Nešpor: věřím, že má sestra Věnuška někde žije

Antonín Nešpor je synem Lidické ženy Anny Nešporové, rozené Horákové. Působí také jako předseda občanského sdružení Lidice. Jeho maminka i babička přežily koncentrační tábor Ravensbrück, v květnu roku 1945 obě spolu s dalšími třemi lidickými ženami utekly z transportu smrti a došly do Čech.

Do Lidic se Anna Nešporová vrátila až v roce 1952, kdy byl dostavěn její nový dům. Nacisté si účast jejího bratra Josefa Horáka a jeho kamaráda Josefa Stříbrného, kteří bojovali v Británii, vybrali jako záminku k vyhlazení Lidic, protože je mylně považovali za strůjce atentátu na Heydricha. Tato domněnka po válce v myslích některých žen z Lidic ještě přežívala.

Dětství už Antonín Nešpor trávil v obnovených Lidicích.

Je pro vás tento rok něčím výjimečný? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

OS Lidice se podařilo ve spolupráci s OS Genové sady Tachovska „vyvézt" památnou Lidickou hrušeň za hranice obce. Do Tachova na „Den pro Lidice" byla pozvána delegace Lidických žen a dětí včele s paní starostkou a dalšími lidickými občany za Oázu a OS Lidice. Koncem května jsme zasadili „dceru", tedy štěp naroubovaný rouby z naší hrušně. Tak vznikla nová tradice Posel nadějí. Název pochází od stejnojmenného díla výtvarnice Jany Jíšové, která tak nazvala svojí paličkovanou hrušeň věnovanou do hrušňové sbírky. Hrušňové roubovance budou expedovány z Tachova do míst, kde si jimi lidé budou připomínat Lidice. Význam památné Lidické hrušně se dostane do širšího povědomí obyvatel ČR a bude pohnutou historii obce připomínat, ale také fakt, že se i totální vyhlazení obce dá přežít.

Jste spokojený s informováním veřejnosti o Lidicích, myslíte, že sedmdesáté výročí vyvolalo přece jen větší zájem?

Každé kulaté výročí je v médiích prezentováno více. Sedmdesáté výročí není výjimkou. Neblahou zásluhu, že se o Lidicích v poslední době píše a hovoří více, než kdy jindy vyvolal kontroverzní projekt Rozeznění, ale k tomu bych se už nerad vracel, protože kontroverzních kauz pod jménem Lidic bylo už dost a co je nejhorší, že to dodnes žijící svědkové těžce nesou, jak se se jménem Lidic zachází.

Autoři projekt Rozeznění přepracují, budete mít šanci se na úpravách podílet?

Nechtěl bych se podílet na úpravách projektu Rozeznění, protože přepracování něčeho, co je od základu chybně pojaté je práce spíše pro renomované historiky a scénáristy, kteří udrží pietu a význam Lidic. Tak, jak bylo Rozeznění představeno občanům Lidic, se na pietní území produkovat nehodí a tedy nesmí. Jde o dílo, naplněné vymyšlenými dialogy, které se mohly, nebo také nemusely odehrát, tak jak jsou prezentovány. Jen příklad, u sousoší dětí se odehrává scéna, kdy maminka vypráví synkovi slovo od slova pohádku Boženy Němcové O kohoutkovi a slepičce. Z tohoto důvodu ani projekt rozeznění nejde předělat, ale vytvořit zcela od základu pravdivé vyprávění o Lidicích autentickými svědky za podpory dokumentárních údajů, o kterých vyprávějí ve svých textech pan Mahler, Stehlík, Motl a další renomovaní historici. V muzeu Památníku Lidice je jedinečný film Noc delší než den, který v roce 2002 předal Lidicím pan Stanislav Motl, který shromáždil velké množství výpovědí dnes už nežijících Lidických žen. Nový projekt by měl být prostředkem doplňujícím a prohlubujícím vědomosti návštěvníků o tom, co se zde stalo, nikoliv vyprávění o tom, jak se žilo ve starých Lidicích před vypálením a navíc vymyšlenými příběhy.

Jaká by podle vás byla ideální podoba pietního území?

Pietní území vypálených Lidic je od prvopočátku zachováváno tak, jak jej nacisté opustili. Veškeré poválečné snahy o exhumaci základů jednotlivých domů byly Lidickými ženami odmítnuty, až na výjimky. Základy kostela základy školy, kde ženy s dětmi prožily hrozné poslední chvíle a základy Horákova statku, kam byli nahnání muži před popravou, s tím souvisí i označení společného hrobu mužů a zeď Novákovy stodoly, u níž byli popraveni. Do pietního území byly implantovány pískovcové sochy žen v nadživotní velikosti, které zvýrazňují smutek toho údolí pohřbené vesnice. Totéž platí o bronzovém „Památníku dětských obětí války". Symbolicky došlo k navrácení dětí z Lidic do jejich rodné vsi. Na výročí by se mělo víc mlčet než mluvit. Zachovávat v údolí žalu klid a pokoj zvláště pak v nočních hodinách, přeci jen je to jeden veliký hřbitov celé vesnice, což někteří organizátoři pietních akcí na zřeteli nemají.

Který dokument z těch dosud vzniklých nebo vznikajících vás oslovil a doporučil byste ho všem lidem?

A nevinní byli vinni autorů Prokůpek - Stehlík - Štingl, který je produkován v prostorách expozice otevřené v roce 2006. Vnímavý návštěvník muzea je vtažen do děje protektorátu a prožívá vše, co vidí a slyší, podle výpovědí velmi emotivně. Nakonec celého audiovizuálního programu je celý zážitek podtržen autentickými výpověďmi svědků, kteří Lidice přežili.

Myslíte, že povědomí o moderních dějinách je dostačující?

To, co se dostane do hlav dětí ve školách, je ale občas tristní poslouchat. Myslím si, že by se mělo při výuce dějepisu podporovat hlavně vlastenectví a válečnou historii prokládat autentickými výpověďmi našich hrdinů, ať to byli legionáři, bojující za vznik naší ČSR, nebo ať to byli příslušníci branných sil ve válce proti Hitlerovi ve Francii, v Británii ale také nepotlačovat vědomosti o cestě našich z Buzuluku do Prahy. Poválečná historie je protkána rovněž činy, na které bychom neměli zapomínat, ale nikoliv je upřednostňovat před prvním a druhým odbojem. Pravdivé vyprávění o skutečnostech, které se udály v našich moderních dějinách, se dá vštípit mladé generaci jedině ve škole. Je zajímavé, si porovnat prvorepublikové vlastenectví obyčejných lidí, kteří za vlast byli ochotni dobrovolně položit život, s dnešním postojem občanů České republiky. Tenkrát se vlastenectví pěstovalo ve škole i v rodinách. Dnes, změnou hodnot života, tomu tak už bohužel všeobecně není.

Co prožíváte, když jdete po místě, kde stály původní Lidice, dnes?

Pokud někoho po pietním území provázím, tak myslím na výklad historie a události související s Lidicemi. Je rozdíl vyprávět příběh mojí rodiny dospělým nebo dětem. Když jdu po pietním území sám, jsem v duchu s maminkou a babičkou a prožívám okamžiky, jak jsme vždycky šli zapálit svíčky na hrob mužů a k bývalému pomníku nevrátivších se vojáků z první světové války, kde bylo vyjmenováno 15 mužů, mezi nimi i moji dva prastrýčkové. Dojdeme na starý nacisty rozbitý hřbitov, kde byli pochováni praprarodiče a kde jsou dnes asi v těch samých místech kopečky lomikámene. Pak jdeme ještě na nový hřbitov a tam se s maminkou a babičkou rozloučím. Cestou po pietním území myslím ale také na moji sestru Věnušku, co se narodila až po Lidicích, ale maminka se jejího návratu po válce nedočkala. Věřila až do své smrti, že někde stále ještě žije. I já věřím, že jistě někde žije a letos jí bude 19. června 70 let.