„Jedním z advokátů při procesu byl doktor Karol Štěpánek-Stome, který pronesl vynikající závěrečnou řeč. Vybral si příklady sprostých slov ve světové literatuře, třeba z Haškova Švejka, nebo z díla francouzského spisovatele Rabelaise. Citoval také Lenina, který napsal v dopise příteli Zamjatinovi, že buržoazní zákonodárství je na hovno.“ Tak vzpomíná advokát Milan Hulík na proces se skupinou The Plastic People of the Universe, jejíž členové byli obviněni z výtržnictví mimo jiné právě kvůli používání vulgarismů v textech. Před soudem za ně bojovalo hned několik obhájců, o odsouzení však bylo rozhodnuto už předem.

Role advokátů před rokem 1989 byla mimořádně složitá. Pracovali v systému, kde o skutečné nezávislosti soudů nemohla být řeč. V padesátých letech advokát ani nemohl být přítomen u výslechů a u soudů hráli hlavní roli prokurátoři. Ale v době normalizace se komunisté snažili zachovávat navenek zdání právního státu, a tak obhájci v politicky motivovaných procesech mohli alespoň občas dosáhnout částečného snížení trestu.

Proč zrovna na práva?

Co v té době mladé lidi motivovalo hlásit se na právnickou fakultu? Často to byl zájem o humanitní studium, které je ale prakticky zaměřené, anebo pocit, že s právnickým vzděláním budou mít pestré možnosti volby povolání. Dagmar Lastovecká, pozdější soudkyně Ústavního soudu ČR, měla vzor ve svém otci, právníku Zdeňku Kesslerovi, který byl v padesátých letech z politických důvodů vězněn. Na čerstvě obnovenou brněnskou právnickou fakultu navíc nastupovala v roce 1969, v době, kdy ještě přetrvávala uvolněnější atmosféra Pražského jara.

Už od druhého ročníku se ale poměry ve škole začaly měnit: „Profesory, kteří přišli v roce 1968, povyhazovali. Někteří spolužáci už na fakultě vstupovali do KSČ. To bylo zklamání, rozčarování.“ Jeden profesor, který se ke studentům choval přátelsky, přisedával si k nim v menze a dával se s nimi do řeči, podle ní na své žáky donášel Státní bezpečnosti.

O deset let později, v roce 1978, nastoupil na pražskou právnickou fakultu pozdější předseda Nejvyššího správního soudu ČR Josef Baxa. Atmosféra i obsah výuky byly už úplně jiné: „Trvale přítomný marxismus, dějiny mezinárodního dělnického hnutí, vědecký komunismus, marxistická filozofie, politická ekonomie… Vzít vážně všechno, co jsme se tehdy učili, by znamenalo z toho zblbnout.“

Když roku 1984 nastoupil jako mladý trestní soudce u Okresního soudu v Plzni, brzy se dostavilo další rozčarování: „Celkově jsem měl v té době pocit ne snad, že by se soudili nevinní, ale že před soudem nestojí ti nejtěžší viníci. Konal se například monstrproces s kuchařkami z jídelny, které si nosily domů kastrůlky s jídlem. Ale skutečná ekonomická kriminalita s mnohem větším dopadem jako by neexistovala.“

Obžaloba není v souladu se zákonností. Ani s tou socialistickou

Nevinní se ovšem v době normalizace ocitali před soudem často. Šlo o příslušníky undergroundu, disidenty, signatáře Charty 77, jejichž politická obvinění byla obvykle maskována jako pobuřování, výtržnictví, rozvracení republiky, případně jiné kriminální delikty. Role advokátů v jejich procesech byla velmi důležitá. Nemohli sice svým klientům zjednat spravedlnost, lavírovali v rámci komunistického právního systému, mohi ale alespoň poukazovat na to, když komunisté porušovali své vlastní zákony. Advokát Milan Hulík, který obhajoval mnoho disidentů, vysvětluje: „Nemohl jsem před soudem solidarizovat s disidenty, ale upozorňoval jsem, že obžaloba není v souladu se socialistickou zákonností.“

K jeho klientům patřil Petr Cibulka, Petr Uhl, František Stárek či Charlie Soukup: „Nejraději jsem měl Frantu Stárka. Nikdy nezapomenu, jak se ho při procesu předseda senátu ptal, jestli uznává svou vinu. Franta mu odpověděl: ‚Já neuznávám vůbec fašistickou příslušnost tohoto soudu.’“

Perzekvované osobnosti obhajovali před soudem i další advokáti, k nimž patřil například pozdější ombudsman Otakar Motejl, Jiří Machourek či Ján Čarnogurský a další, jejichž osudy zachytila kniha Petra Tomana a Ondřeje Šebesty Advokáti proti totalitě.

S disidenty se v soudní síni se na začátku soudcovské kariéry setkal i Josef Baxa.

V plzeňském HiFi Clubu na náměstí Republiky se konala performance na motivy desky Franka Zappy Joe´s Garage, v níž účinkovali undergroundoví umělci Vladimír Líbal a Heřman Chromý. V jednu chvíli se na scéně objevili nazí, za což byli obviněni z výtržnictví. „Po výslechu svědků jsem usoudil, že to nepatří před soud ani do trestního práva. Je to otázka umělecké kritiky a vkusu. Pasovat na to paragrafy je naprosto mimo mísu. Takže jsem je zprostil obžaloby,“ říká soudce. Teprve dodatečně se prý dozvěděl, že Vladimír Líbal a Heřman Chromý jsou také signatáři Charty 77 a že celý případ měl i politické pozadí. „Nikdo mi neřekl, jak mám rozhodovat, ale panovalo asi povědomí, že mají být odsouzeni. Městský prokurátor si na mě stěžoval a předseda soudu mi naznačil, že to nebyl úplně obvyklý případ,“ vysvětluje.

Advokáti disidentů se ocitali pod silným tlakem Státní bezpečnosti, která je vnímala jako další potencionální zdroj citlivých informací o nepřátelích režimu. „Při jednom z výslechů mi major Státní bezpečnosti vyhrožoval, že bych se taky jednou mohl probudit a nebýt advokátem,“ vypráví Milan Hulík. „Odpověděl jsem mu, že jsem vyučený zedník, mám stavební průmyslovku a vždycky se nějak uživím. Ale že se může taky jednou stát, že se probudí on a už nebude majorem. Zeptal jsem se ho, jaké umí řemeslo. Mlčel.“ Policejní psycholog pak do spisu napsal, že je bezpředmětné vyvíjet na Milana Hulíka existenční nátlak a vyhrožovat mu, že ztratí advokátskou práci.

Vyhoďte ho z advokacie!

Na samém konci osmdesátých let se možnosti obhájců přece jen rozšířily. Milan Hulík se při procesech s disidenty zaštiťoval například zmínkami o Alexandru Solženicynovi nebo držiteli Nobelovy ceny míru Andreji Sacharovovi, který se stal v Sovětském svazu z disidenta poslancem Všesvazového sjezdu lidových poslanců a vůdcem legální opozice. Čím dál častěji narážel na nejistotu soudců, kteří tušili, že totalitní režim brzy zanikne, ale přesto se neodvážili rozhodovat proti pokynům shora. Když se s jedním z nich potkal po vynesení rozsudku na toaletě, soudce se mu omlouval: „Nezlobte se, pane doktore, já jsem musel.“

Přesto ještě v létě 1989 mu akutně hrozilo, že přijde o práci. Dozvěděl se, že na sněmu pražské advokacie si ho vzal na paškál Miroslav Štěpán, městský tajemník KSČ a jeden z nejmocnějších komunistických funkcionářů v Československu: „Vláďa Cilínek mi prozradil, že Štěpán chtěl, aby mě vyhodili z advokacie,“ uvádí Milan Hulík. „Štěpán říkal, že doktor Hulík si pouští pusu na špacír a v závěrečných řečech kritizuje socialismus.“ Ještě sedmnáctého listopadu 1989 měl ve vězení čtyři nebo pět klientů. Ti si ale na svobodu museli počkat už jen několik dní či týdnů.

Česká justice stála před novou etapou a velkým úkolem v podobě soudních rehabilitací politických vězňů z uplynulých čtyřiceti let.

Post Bellum