Za celkem slušný výsledek to považuje vedoucí družstva požárního sportu Pavel Říha, který je vedoucí pracoviště integrovaného záchranného systému a služeb územního odboru Kutná Hora. Při soutěžení jim také pomohlo, když jim na mistrovství svoji mašinu půjčili dobrovolní hasiči ze Zibohlav. Ta jejich měla „pomalejší vodu".

Můžete zhodnotit vaše umístění na mistrovství?

Vždycky se pereme o šesté místo s Prahou, Jihočeským, Jihomoravským a Ústeckým krajem. Letos nám šesté místo uteklo možná nepovedenou štafetou, protože se nám nepočítal druhý lepší pokus. Měli jsme rozběh s Královehradeckým krajem, který vytvořil český rekord, takže byli před námi. Když zahasili káď, náš člověk nic neviděl. Proběhl kádí a nepovedlo se. Nevadí, víme o rezervách.

Proč se vám nedaří umístit do první pětice?

Požárnímu sportu vládnou týmy Moravskoslezského kraje, Plzeňského kraje, Hradeckého kraje a Kraje Vysočina. Jsou to top týmy a my zatím na ně nemáme, protože mají hodně odchovanců z Fakulty bezpečnostního inženýrství z Vysoké školy Báňské, kde se tomuto sportu věnují. Jsou to studenti prezenčního studia a hasiči z nich čerpali i do příslušníků HZS. Do první pětky patří i Zlínský kraj, kde je velká tradice dobrovolného hasičství.

Jak to vypadalo na mistrovství?

První den v pátek jsme soutěžili na výstavišti, kde postavili kolegové ze Záchranného útvaru cvičnou čtyřpatrovou věž. Je to velice atraktivní i pro diváky. Tam jsme si kladli vysoké cíle, že se nám budou počítat časy kolem patnácti vteřin, ale to se nám nakonec nepodařilo. Ale někteří kluci si tu udělali osobní rekordy, jeden z nich zaběhl i „čtrnáctku". Vcelku se dařilo. Počítali jsme ještě se dvěma časy, ale zaúřadovala nováčkovská daň a smůla na oba pokusy.

Kolikrát jste to běželi?

Museli jsme dát dohromady osm závodníků. Z krajské soutěže jsme měli zraněného jednoho nováčka, tak nám museli vypomoci další postupující, kteří už s námi byli na několika mistrovstvích. Nechtěli jsme po nich nic extra, aby si nedělali nervy, a nakonec týmu pomohli.

Co se dělo v sobotu?

Běh na 100 metrů s překážkami a štafeta čtyři krát sto metrů s překážkami. Na stovkách se nám začalo mimořádně dařit, všichni dávali první pokusy. Měli jsme radost, že se můžeme už jenom zlepšovat. Po prvních pokusech nám chyběly jen tři desetiny, abychom se srovnali s loňským rokem, kdy jsme skončili šestý na domácím mistrovství.

Tak to byl úspěch, ne?

To ano. Rok předtím jsme skončili dvanáctí. Kluci říkali, že jdeme letos obhajovat šesté místo, ale já jsem si říkal, že se spokojíme se sedmým, že by si také pořádající Jihočeši mohli polepšit. Ve stovkách jsme jim to nandali a měli jsme historicky nejlepší součet. Bohužel, pak při štafetě náš závodník neviděl na hořící káď kvůli rozptýlenému prášku ze sousední štafety a nepodařilo se mu zahasit, jak bychom potřebovali. Přitom jsme to poctivě trénovali, ale stalo se. Je to sport.

Jak jste se připravovali na požární útok?

Ještě týden před republikou jsme měli v pátek a v sobotu soustředění, kde jsme nacvičovali štafety a potom požární útoky na hřišti v Zibohlavech, kde je pěkný areál místního SDH. Už druhý rok nám umožňují nacvičovat požární útoky. Mají elektronickou časomíru, to je velká výhoda, časy jsou pak přesné. Jsme klukům ze Zibohlav za jejich pomoc vděčni.

Dařily se vám tréninky?

Asi po dvou pokusech se strojníkovi nezdálo, že se céčka plní pomaleji. Když jsem si měřil mezičasy na Velké ceně generálního ředitelství v Odoleně Vodě, byly zhruba o půl vteřiny horší. Říkal jsem si, že to musí klapnout vzadu, dobrá voda a pak náš obvyklý čas 23 vteřin uděláme. Oprava by na poslední chvíli byla složitá a drahá, ale na tréninku byl zrovna jeden dobrovolný hasič, který se stará o zibohlavskou mašinu a nabídl, že nám ji půjčí.

Změnil se vám čas?

Kluci ji vyzkoušeli a dostali se pod 22 vteřin, takže nám řekl, ať si ji půjčíme na mistrovství. Je to neuvěřitelné prostě půjčit stříkačku, toho si moc vážíme. S touto mašinou se nám podařilo udělat náš nejlepší útok s časem 23,18 vteřiny a hned prvním pokusem. Ačkoliv jsme byli spokojeni, tak to v útocích stačilo na páté místo. Bylo smutné, že jsme nestáli na bedně, ale v závěru nám to hodilo sedmé místo. Mohli jsme skončit i šestí, ale osud to namíchal takto.

Jak to vidíte příští rok?

Zlepšení na stovkách a na věžích dává perspektivu do dalších roků. Také počítáme s tím, že se dá dohromady i nováček, který se před tím zranil. Vyhrál krajskou soutěž na stovkách, ale na mistrovství nemohl zaběhnout očekávaný čas.

Kdo všechno se u vás věnuje požárnímu sportu?

Skoro každý územní odbor, ale soutěží se účastní ti nejlepší. Podle mého názoru požární sport není moc oblíbený u profesionálních hasičů. Spíše je to srdcová záležitost a věnuje se tomu jen pár lidí. Není to jen o tom nabouchat v posilovně několik hodin, nebo někde něco naběhat. Je potřeba u toho přemýšlet, šikovnost a souhra celého týmu.

Ne každý hasič by to zvládl?

Kdokoliv z hasičů, který se tomu nevěnuje, půjde na věž, vyleze pomalu. Možná bychom se i smáli, jakým způsobem. Je to o cviku a podpoře nadřízených, což nám ve Středočeském kraji nechybí. Krajský náměstek nás také silně podporuje, protože donedávna sám aktivně závodil, a ví, o čem to je.

Máte dobrou partu?

Baví nás to, jsme z různých územních odborů Středočeského kraje. Scházíme se zhruba za měsíc, měsíc a půl na soustředění. Každý má svůj tréninkový plán, který připravuje trenér Radek Vyvial, mimochodem čtyřnásobný mistr republiky ve výstupu na cvičnou věž, dokonce i mistr světa v požárním útoku. V Kutné Hoře máme tři mušketýry, kteří trénují spolu. Každý hasič by měl věnovat dvě hodiny denně fyzické přípravě. Kluci toho využívají, někdy i druhý den ráno před předáním služby jdou na lehký trénink.

Také trénujete?

Já netrénuju, nemám na to buňky. Prý každého hned chválím a to není dobře. Sestavuju papíry, aby je nadřízení uvolnili, objednávám materiál, jdu i závodit, když je potřeba. Když se sem Radek Vyvial přestěhoval, tak jsem vyhrožoval, že se do toho také pustím, a on na to, že takových kecalů už slyšel… Povídal jsem, že v září se sejdeme v Krchlebech na věži. Tak jsme se sešli a odtrénovali pak spolu několik zim.

Jak vypadá vaše soustředění?

V Příbrami trénujeme v zimě v tělocvičně, kde mají krytou věž. Tam se sejdeme v listopadu a dáme si tam do těla. Švihadlo, starty, přeskoky, opičí dráhy. V dubnu tam jedeme znovu, kdo jak se zlepšil. Není to zadarmo, stanoví se strop, a když to někdo nezvládne, tak platí do kasy.

Je to hodně motivační?

Stejné je to i u mistrovství. To se také plánuje, každý řekne, za kolik odběhne a jaký bude útok. Když se trefí, neplatí nic, za desetinku koruna, za osobní rekord je padesát. Letos jsme za osobáky vybrali hodně, takže motivaci máme.

Sledujete i dobrovolné hasiče v kraji?

Po očku. Byli bychom rádi, kdyby mladí kluci, kteří jsou u dobrovolných hasičů, k nám chodili na výběrová řízení na profesionální hasiče. Jsme rádi, když umí požární sport, jenže musí mít také řidičský průkaz C a mít zájem i o normální hasičinu. Podobnou politiku měly už ostatní kraje dávno. Kolikrát jsme probírali, že mladí lidé, kteří se k hasičům dostanou, nemají zájem o požární sport. Takže objížděli soutěže a ptali se, jestli by je nelákalo stát se hasičem z povolání.

Hasiči ale nesoutěží jen v požárních útocích?

Hasiči se účastní soutěží TFA neboli Nejtvrdší hasič přežívá. Tato soutěž je náročná na sílu a vytrvalost a hodně se to přibližuje skutečným podmínkám fyzické zátěže u požáru. Dále se organizují soutěže ve vyprošťování osob v havarovaných vozidlech. Všechny tyto sporty jsou dobré pro výkon služby profesionálního hasiče.

Čtěte také: Hasiči Středočeského kraje se umístili na mistrovství ČR sedmí