Pohled na spoušť a zkázu zachycenou na záběrech oživil nepěkné vzpomínky. Třeba na večer, kdy se do Štěchovic nesmělo, ona byla doma sama, protože manžel zachraňoval Kamýk – a někdo bouchá na okno. Co je – nejde snad někdo krást? Nakonec to byl vzkaz z práce. „Ředitel vodních elektráren po mně chtěl, abych nazítří přišla i já,“ řekla pamětnice Deníku.
Vzpomínky zůstávají živé
„Výstava je krásná, ale vzpomínky trochu zabolí,“ konstatovala Maria Müllerová, jež teprve na výstavě viděla, jak vypadal její zaplavený dům i auto ze vzduchu. Předtím to vše zažívala v bezprostředním kontaktu: voda z Vltavy se valila s takovou vehemencí, že zahnala i vodu z Kocáby. A tekla k domu, u něhož ona vykoupila podíly ostatních členů rodiny a jen krátce předtím ho zrenovovala, aby měl tatínek kde trávit důchod. Před stoupající vodou chtěla ujet autem a zachránit, co se dá – a nakonec byla ráda, že utekla po svých.
„Nedokázala jsem nastartovat – ale ne že bych byla tak vyděšená, řekla Deníku. „Kamarád mi to auto prodal den předtím: s vybitou baterkou,“ vybavuje si přesně všechny souvislosti i po dvaceti letech. Co šlo, vynosila do prvního patra, kde uložila na skříň i želvy a ptáky. Všechna zvířata povodeň přečkala, i když dům byl vážně poškozen. Sama vzala psy – vzpomněla si i na jejich očkovací průkazy – a utíkala s nimi přes most, který už zalévala voda. „Trochu mi tam ty moje psí holky pomohly, jak mě táhly,“ vybavuje si dramatické momenty.
Jiní na tom byli stejně bídně. Třeba ředitelka mateřské školy Jaroslava Marková mohla v nejvypjatějších chvílích spočítat svůj aktuální majetek rychle: jedno tričko, jedny džíny – obojí na sobě – a občanka v kapse. Voda tehdy zaplavila většinu městyse: i školku i jejich dům. Když začala ustupovat, ona organizovala práce ve školce a manžel doma. A oceňuje obrovskou vlnu solidarity, kdy pomáhali hasiči, armáda, farní charity, záchranáři, dobrovolníci… Byla jich spousta, potvrzuje starostka Kateřina Rožníčková (za STAN). „Jména všech neznáme – a vlastně ani přesný počet,“ připomněla, že tehdy byly jiné starosti než vést evidenci. Zrodila se ale i přátelství, která přetrvala dodnes.
Překonávat bylo třeba těžké chvíle
Těžká doba neodtekla s velkou vodou. Provázela odstraňování následků. Právě Müllerová vzpomíná, co vše bylo třeba zvládnout – i na to, jak tatínek situaci nedobře nesl. A netají hrdost nad tím, že se jí podařilo dát dům do pořádku. Jak tehdy v roce 2002, tak i pak v roce 2013, kdy se přihnala další velká voda: už ale méně ničivá. Před 20 lety to ale to ale bylo skutečně náročné. Místním tak přišli na pomoc i odborníci. S mladou psycholožkou, Helenka se prý jmenovala, se Müllerová podle svých vzpomínek spřátelila. A doba to byla taková, že ani profesionální pohled nestačil. „Zasáhlo ji to tu tak, že jsem nakonec povzbuzovala já ji – a to nejsem psycholog, ale molekulární mikrobiolog,“ řekla Deníku.
Deník vzpomíná na ničivé povodně, které zasáhly Česko před dvaceti lety. Jak katastrofa zasáhla do života Středočechů a Pražanů? Čtěte zde.
Štěchovičtí dodnes oceňují, jakou oporu našli v novém duchovním správci. Farář Paweł Adam Dębek přišel na zdejší faru měsíc před povodní: 1. července 2002. Místní tak poznával – a oni jeho – za skutečně vypjatých okolností. Nejen když organizoval pomoc a ubytovával dobrovolníky – nebo místním zaručoval, že tihle lidé jim přijeli nezištně pomoci; nepřicházejí je okrást. Stál po jejich boku i ve chvílích, kdy přišel podpořit ty, jejichž domy se nevyhnuly zbourání. Stejně jako později, kdy se na faru přestěhovala část školy. Za to, co tehdy vykonal, ho jmenovali čestným občanem městyse.
Farářem je zde dodnes – a při vzpomínkové akci na povodně před kostelem patřil k hlavním organizátorům i hlavním postavám. Osobně také obohatil nabídku občerstvení, když pro účastníky akce naložil okurky rychlokvašky. Konzumenti je s úsměvem hodnotili jako „boží“ nebo „božské“, – a nejen prý proto, že šlo o okurky od faráře. Jaký je tedy recept na chutný výsledek? „Jsou jen se solí a pepřem," řekl Dębek Deníku.
Co u vás rozhodne komunální volby? Zapojte se do velké ankety Deníku ZDE.
