„Dotisk se chystá v říjnu,“ upozornil Pražák z Modřan, který však plánuje změnu: chystá se přesídlit do oblasti Jílového u Prahy. Právě tu zná jako své boty nejenom coby aktivní tramp, ale i zájemce o historii tohoto hnutí.

Když tedy v neděli 19. března, den po otevření nové expozice Tramping stále žije v jílovském muzeu, provázel účastníky putování za historií Posázavské stezky, posluchači si sotva mohli přát zasvěcenějšího společníka. Ani zábavnějšího: projevil se jako vypravěč, který umí zajmout.

Třeba zrovna povídáním o sportu na osadách kolem Sázavy. Sportovním aktivitám se zde daří dodnes, kdysi však právě trampové patřili k průkopníkům sportování. Stoprocentně to platí třeba o někdejším pražském obchodníkovi a všestranném sportovci Emerichu Rathovi, v jehož prodejně si pořídila své vybavení spousta trampů, skautů i turistů. Tomu byla v sobotu 25. března  odhalena v Lukách pod Medníkem pamětní deska – mimo jiné jako připomínka toho, že zde u své chaty, kde pobýval v letech 1946–1953, vybudoval pozoruhodné venkovní sportoviště přezdívané Rathův ranč. V poslední době o něm bylo slyšet hlavně v souvislosti se smutným kulatým výročím: 24. 3. 1913 nepřežili lyžařský závod v Krkonoších Bohumil Hanč a Václav Vrbata. S nasazením vlastního života se o záchranu Hanče snažil právě Rath, jenž předtím ze závodu odstoupil kvůli prudké změně počasí.

Leopold Firt s manželkou v elegantním dvouválcovém voze Tatra, 20 léta 20 století, snímek z archivu rodiny Firtových.
Zlatý kluk citlivý: památník na Strži vzpomíná na Čapkova lékaře a přítele

Mezi trampy nebyl Rath zdaleka jediným účastníkem mezinárodních závodů i olympiád. K mimořádné zdatnosti se propracovali třeba ti, kteří sobotu co sobotu táhli svou kánoi, zhruba padesátikilovou keňu, na koníčkovací šňůře proti proudu Sázavy možná i desítky kilometrů. Pak se na osadě do noci zpívalo a juchalo, po pár hodinách spánku se účastnili dalšího programu a odpoledne vyjeli po proudu k domovu. Úctyhodným sportovním výkonem byl ale třeba i počin party, která si dřevo na stavbu chaty koupila na pile o něco výš proti proudu – a transport vyřešila originálně: vyrobila vor, na němž proplula peřejemi. Jindy se podařilo projet po řece, který tehdy ještě zamrzala, v zimě malým náklaďákem.

Legendární odjezdy z Braníka

Typickým dopravním prostředkem býval vlak, k čemuž Tony ocitoval slova herce, komika (a také trampského muzikanta) Jaroslava Štercla. Podle nich by tohle cestování bývalo mohlo být pro dráhy zlatým dolem, kdyby se ovšem konduktér do přeplněného vagonu vůbec dostal. A když už se to povedlo, kdyby kovbojové, často s kolty níž než pod normálem a s Bowieho nožem v kanadce, byli ochotni platit nebo nechali koupit jízdenky svoje squaw. Průvodčímu pak nezbývalo než poslouchat písničky a nenarušovat pohodu cestování výzvami k placení…

Jiný Šterclův text odjezd z nádraží v pražském Braníku popisuje slovy: „Dovnitř jste byli vtlačeni hrnoucím se davem. Lidé obsadili úplně všechno. Služební vůz, záchody, žebříky na střechy vozů i střechy samé. […] Před prvním tunelem bylo třeba zastavit a sundat trampy ze střech, aby někdo nepřišel o hlavu…“ Není to nadsázka, potvrzují Tonyho slova. „Z branického nádraží takto odjíždělo až neuvěřitelných 30 tisíc lidí, které se dařilo naložit, jak se jen dalo: k osobním vlakům byly připojovány i dobytčí vagony,“ řekl Antony.

Parní vlak čtyřkolák.
Párou Prahou. České dráhy připravily na Velikonoce okružní jízdu metropolí

Některé souvislosti dokážou překvapit. Proč třeba existují vyhlídky, ze kterých není nic moc vidět? Za to může někdejší rozmach chovu ovcí v Austrálii s dodávkami laciné vlny. Přinesl konec pasení ve zdejším kraji – a na původně holých kopcích vyrostly lesy.

První chatě v Clubu Údolí Ticha pojmenované Psinec nedali název nadšení pejskaři, kteří by s sebou brali „ven“ i své chlupáče, ale nedostatek materiálu: velikostí „bouda“ připomínala spíš prý boudu pro psa. Jedné osadě zase dala jméno kniha Karla Maye. Když se se její zakladatelé dohadovali o možných názvech vypůjčených z mapy amerického kontinentu, jeden z nich se šel vykoupat a zachytil knížku, kterou Sázava unášela. Ještě ve vodě ji náhodně rozevřel – a bylo rozhodnuto.

Především však Tony může nabídnout spousty zajímavostí o jednotlivých chatách a jejich někdejších uživatelích. Znáte třeba píseň Osvobozeného divadla o babičce Mary? Tak ta není vymyšlená: ona opravdu žila a pobývala zde. A kousek od vlakové zastávky Petrov u Prahy je zase k vidění chata, které kdysi patřívala Jestřábovi – spisovateli a skautskému vůdci Jaroslavu Foglarovi. Vlastnil ji třicet let. „Za tu dobu už se něco napíše – asi tam tedy vzniklo mnohé z toho, na čem jsme vyrůstali,“ míní Antony.

Zná i odpověď na otázku z publika, kdo tam jezdí dnes: koupil ji, a to přímo od Jestřába, historik (a také banjista a přední osobnost skupiny Taxmeni) Jaroslav Čvančara, někdejší člen Foglarova oddílu Dvojka s přezdívkou Jáček. „Je v dobrých rukou,“ poznamenal Tony k vlastnictví chaty.

Chata, kde býval hrdina Pěstí ve tmě

Účastníky putování „po stopách vyprávění Boba Hurikána" (někdejšího propagátora a pak i historika trampingu, sportovce a spisovatele Josefa Peterky, který pojmenování Zlatý kaňon vymyslel ještě jako 13letý skaut) nicméně Antony zavedl k bližší obhlídce jediné chaty. Ta působí dojmem, že pokud nynější majitel přijíždí, tak sotva jednou za uherský rok.

V chatě Cansas pobýval Vilém Jakš, jemuž se později za druhé světové války staly osudnými lety ve službách britské RAF nad Biskajským zálivem. Létal jako palubní střelec v bombardéru Liberator a když byl jeho stroj sestřelen, nikdo z posádky nepřežil. Z té doby jsou známa jeho slova, že po válce nechce vidět pohromadě více vody, jež kolik jí je v Sázavě tam, kde míval chatu. Předtím se ale proslavil jako boxer v amatérském i profesionálním ringu, dodnes obecněji známý i díky filmu Pěsti ve tmě. Na tuto dráhu se možná dal právě díky vyjížďkám k Sázavě poté, co se z rodného Brněnska přestěhoval ke strýci do Prahy.

Nový pěstounský sklad Charity Hvězda, která působí v Horoměřicích na Praze-západ, vznikne v části rušeného učiliště ve Středoklukách.
Budova bývalého učiliště dá prostor dobré věci: skladu, který pomáhá pěstounům

Jeho životopis připouští různé varianty: možná začal boxovat už jako člen Sokola v Bratčicích, kde vyrůstal. Trampové ale mají jasno: když Vilda přišel do Prahy, o trampingu nevěděl nic a o boxování už vůbec ne. Noví kamarádi ho pozvali k Sázavě, kde se nadchl pro vyjížďky do přírody i pro boxování. Když se stavěla jedna chata, její základy posloužily jako provizorní ring. K zápasu nastoupil i Vilda, který se utkal s jakýmsi řeznickým pořízkem. A i když nikdy předtím neboxoval, přihlížející zaujal tím, jak pracoval nohama a dokázal soupeři vzdorovat. Nebyl to sice pohádkový začátek, řezník se po chvíli naštval a unfair ranou pěstí ho poslal zemi a do bezvědomí – což ale Jakše neodradilo. Naopak: pustil se do tréninku, načež absolvoval i utkání, jež vstoupila do sportovní historie - jak v Praze, tak v Paříži.

V červenci na festival i pro poučení

Na nahrávky Tonyho vyprávění a představení původní podoby expozice o trampingu z jílovského muzea se mohou těšit návštěvníci festivalu Třebsínské zvonění. Tam vše bude k vidění 1. července. Mimochodem – jak připomíná starosta Kamenného Přívozu Radek Vokál (Přívozáci), podle svých slov první starosta obce, který je současně tramp, Posázavská stezka se začala budovat v době, kdy Evropa umírala v zákopech první světové války (1917). „A Češi si stavěli turistický chodník. To nás vystihuje – a proto ji mám tak rád,“ poznamenal.