Jak povodeň loni vypadala?

Na několika místech na Mělnicku byla voda jen asi o devětadvacet centimetrů níže než v roce 2002. Loňská povodeň se tomu hodně přiblížila a následky měla hodně podobné. Díky moderní a inovované technice z evropských fondů byl daný zásah mnohem efektivnější a rychlejší. I následky škody jsme dokázali odstranit poměrně rychle.

Co se změnilo od roku 2002?

Máme mnohem větší kapacitu velkoobjemových čerpadel, kterými jsme odsávali velké laguny. Tím jsme umožnili lidem, aby se mnohem dříve vraceli do svých domů. Nasadili jsme extrémní množství techniky.

Jaká byla vaše role při povodních?

Moje úloha byla na začátku na krajském ředitelství, kde jsme řešili celkové nasazení techniky v kraji. Osobně si myslím, že by si toto ocenění zasloužili i náš náměstek, který koordinoval práci po celém kraji. Já jsem se poté, co se Mělník ukázal jako nejhorší, přesunul na místo a celé oblasti velel.

Zvolil jste specifickou strategii?

Rozdělil jsem celý sektor na čtrnáct úseků. Na každém jsme měli jednoho profesionálního velitele, který komunikoval s jednotkou, s obcí a jejich starosty. Koordinoval jsem nasazení všech sil a prostředků, požadoval si techniku a vyčleňoval objekty k demolicím.

To muselo zabrat hodně času?

Asi měsíc jsme pracovali, abychom odstranili následky povodní co nejdříve včetně demolic, které jsou vždycky nepříjemné. Nicméně i s podporou posttraumatického týmu a našich psychologů je velmi efektivní, pokud se demolice udělá co nejrychleji, aby se lidé v domě už nezdržovali, ačkoliv mají tendenci se tam pořád vracet.

Byla práce na povodních náročná?

Fyzicky i psychicky velmi. Občas se každý velitel dostane do situace, kdy stojí proti všem. Někdy se musí prosadit a někdy i zvažuje správnost svých rozhodnutí. Povodně znamenají být prakticky šestnáct, osmnáct hodin na nohách v terénu, v komunikaci, v rozhodování a v řešení. Všechno zahrnuje následky pro jednotky i pro občany.

Dá se mluvit o permanentním nasazení?

Je to skutečně tak, že celý červen to bylo praktické nasazení denně v terénu, v kanceláři, ve vrtulníku. Tam byla i neocenitelná pomoc dalších složek, jako policie, odborníků jako například hydrobiolog.

Pamatujete si na těžká rozhodnutí?

Měl jsem minimálně dvě těžká rozhodnutí. Řešili jsme v Hoříně odstranění protipovodňových zábran. V protipovodňové zdi byla díra, která byla zatarasená zábranami. Voda ale tlačila zevnitř a zábrana nešla jednoduše vyndat. Problém byl v tom, že se tak zdržela voda v obci déle, než měli obyvatele v úmyslu. Takže všichni včetně samosprávy uvažovali o tom, že hliníkovou zábranu poškodí.

V čem byl problém?

V té době nebyly náhradní, takže vláda vydala nařízení, že se odstraněné zábrany nesmí poškodit a musí se dát znovu nasadit. Rozkázal jsem našim příslušníkům, aby zábranu vyndali nedestruktivním způsobem tak, abychom ji mohli znovu použít. Ale bylo to s vědomím, že jde o nasazení života.

Stalo se něco?

Když tu zábranu vyndávali, hrozilo jim, že je silný proud strhne, což se nakonec stalo. Naštěstí si poradili, jak potápěči i hasiči. Například včas vyskočili mimo proud a nikdo se nezranil. Z obce se povedlo dostat vodu rychleji, ale bylo to s nasazením života.

Zmíníte i druhé rozhodnutí?

Při akci jsme zvažovali, jaký systém vlastně nastavíme. Aby se nám nestalo, že v jedné obci budeme mít pomalu vymalované domy a v druhé nebudeme mít ještě odčerpanou vodu. Stál jsem hodně proti všem, než jsem se rozhodl, že chci mít čtrnáct úseků a v nich čtrnáct velitelů profesionálních hasičů ze všech koutů republiky.

Dopadlo to dobře?

Osvědčilo se to jako dobrý model, veleli našim dobrovolným jednotkám, nasazeným jednotkám i svým lidem. Najednou přijelo třicet až padesát lidí včetně velitelských kádrů, kteří ač neznali oblast, komunikovali se starosty.

Co je důležité, aby se velitel mohl správně rozhodnout?

Vždycky nejtěžší je získat informace. Každý zásah je specifický a má svoje odlišnosti. Nedá se říct, že každá dopravní nehoda je stejná. Velitel má vždy základ toho, jak by měl postupovat, a pak to přenáší na konkrétní situaci.

A v případě povodní?

Záleží na tom, jak velké dané území je. Loni zabíraly více než jeden okres. Je potřeba si všechno zmapovat, aby měl člověk dostatek informací a dělal adekvátní rozhodnutí. Uděláte ho podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je lepší jakékoliv rozhodnutí, i když se do budoucna ukáže jako špatné, než žádné.

Existují nějaká specifika v rozhodování?

Každý náš zásah má jednoho velitele zásahu, jednu odpovědnou osobu, který má velké pravomoce, ale také velkou odpovědnost. To si myslím, že je správné, protože se ukázalo jako kámen úrazu, když se dohadovali lidé se stejnými kompetencemi, o tom, co se má udělat.

Získal jste také ocenění za další povodně v kraji. Můžete je porovnat?

Vezmu si například povodně v Liberci a u nás. My víme několik dní dopředu, že k nám přiteče voda. Minimálně šest osm hodin dopředu tušíme, v jaké výši. Mnohem delší je potom průběh povodně a likvidace následků, protože voda zůstává několik dní, kulminace trvá několik hodin. V Libereckém kraji byla extrémně rychlá povodeň.

Jak se to projevuje?

To, co přiteče z hor, zvedá rychle hladinu. Voda s sebou přinese kameny velké jak auta. Nechápete, odkud se berou. Z klidné říčky, která má dvacet centimetrů vody a tři metry na šířku, se stane dravá třistametrová řeka, která přiteče a během několika hodin odteče.

Vzpomenete si na nějaký zásah?

V jedné obci, která je osm kilometrů dlouhá, byl tenkrát středověk. Nebylo tam nic. Všechny mosty byly poškozený, kromě jednoho. Všechny lávky byly ztržené. Na celých osmi kilometrech bylo obtížně se dostat na druhou stranu a zpátky. Nefungovala elektřina, plyn, voda, všechno bylo odpojeno.

Proměnil se přístup hasičů od roku 2002?

Mění se zkušeností. První velké povodně, které měly výrazný následek i v legislativně a podpoře hasičského sboru a stmelení všech složek, byly v roce 1997. Je o tom celý balíček zákonů, díky kterému si myslím jsme na špičce ve světě.

V čem vidíte dnes výhody?

I díky Integrovaným operačním programům máme moderní techniku, kterou jsme v roce 2002 neměli. Máme daleko více čerpadel. Přístup hasičů je stejný, protože většina hasičů jsou srdcaři, snaží se pomáhat. Nemají problém s tím nastoupit do režimu osmačtyřicet hodin v práci, čtyřiadvacet doma. Pokud je potřeba, klidně jsou první tři dny v práci všichni.

Narážíte i na nějaké problémy?

Například v Mělníku v 2002 bylo téměř měsíc asi osmdesát lidí. Loni to nebylo o nic jiné. Hasiči z daného území vytváří podporu pro ostatní, protože oblast znají, ale přímo nezasahují. Pak mají problém s tím, že vlastně nic nedělají, ale oni vytváří nejdůležitější práci. Do terénu lidi sehnat můžeme. Lidé, co umí sednout do vrtulníku a navést na důležité oblasti, ti jsou jen ze stanice.

Jaký význam mají ocenění?

Pro mě osobně je to těžké a nikdy to neberu jako ocenění své, ale jako ocenění všech. Všech hasičů, kteří tam byli. Pokud někdo takové ocenění dostane, tak právě díky práci a zkoordinování všech lidí.

Jak jste se dostal k hasičům?

V roce 1994 jsem mluvil s kolegou na Mělníce, který dělal u hasičů. Tenkrát jsem sháněl práci a kolega mi říkal, ať jdu k hasičům. Tím, že jsem byl potápěč, tak jsem měl blízko k vodě. Říkal jsem si, že budu dělat něco, co mě baví, a budu mít zajímavou práci. Od té doby se mi v práci líbí.

Co jste si vzal z každé části profese, kterou jste si u hasičů prošel?

Každý pohled je jiný. Člověk pracuje s tím, co ví, co má, a je pravda, že jako hasič jsem měl jinou zkušenost než ze současné pozice. Důležité je nezapomínat, jak jsem to vnímal jako hasič. Ne vždycky je možnost zohlednit potřeby všech kluků.

Jaká je vaše náplň práce?

Mělo by to být skloubit systém výjezdu, techniky, vybavení a taktiky nasazení jednotek v rámci Středočeského kraje. Jsme největším krajem a máme tu dvaatřicet stanic, 756 výjezdových příslušníků. Tím pádem je tu obtížné nastavit jednotná pravidla. Snažíme se to sladit, vytvořit maximální podporu pro všechny, vnímat jejich potřeby.

Stíháte to?

Je pro nás obtížné objet všechny stanice během jednoho týdne. Pokud se tam chceme podívat, promluvit s kluky. Před Vánoci jsme všechny stanice objížděli s náměstkem, na každé jsme se zdrželi jen půl hodiny a měli jsme co dělat.

Jaké projekty máte na starosti?

Máme za sebou dva úspěšné projekty. V prvním se nám podařilo nakoupit moderní techniku za osmdesát milionů korun. V druhém nazvaném Živelná pohroma jsme získali techniku za 27 milionů korun, která se hodně osvědčila při povodních.

Kolik máte k dispozici technických zařízení?

Máme více než 160 aut v provozu, více než 60 nákladních aut, z toho asi 170 kusů motorových pil. To všechno je technika, kterou musíme udržovat provozuschopnou, mít pro ně pohonné hmoty. Takže u nás je to hodně složité.

Proč?

Totiž úsporným opatřením předchozí vlády náš kraj přišel více o pětinu svého rozpočtu, v době, kdy se zvyšovaly ceny energií a náhradních dílů. U nás situace byla velmi složitá například z pohledu investic, které se saturovaly díky evropským fondů. V provozu jsme si opravdu sáhli na dno. Jsem rád, že se nám povedlo nepropouštět.

Je těžké získat si respekt?

Pokud ho člověk má, je to velmi těžké, ale ještě těžší je si ho udržet. Udržet si ho v nějaké rovině. Jet několik let v pracovní době čtrnáct hodin se dá, ale deset dvacet let je velmi složité a nasazení může být extrémní, ale těžké ho udržet.

Čtěte také: Středočeši vévodili anketě Hasič roku díky zvládnutí povodní