Zeptám se přímo, proč zrovna Afrika a proč Tanzánie?

Byl to můj první pobyt v Africe a bylo to kvůli tomu, že jsem v Africe ještě nebyl. Tak jsem se rozhodl, že když mám tu příležitost se tam dostat, tak tam pojedu a zbourám pár mystifikací, které má celá moje rodina o Africe. Třeba, že všude tam je ebola, že všichni černoši jsou nebezpeční, že běloch tam nepřežije a že tam nic není.

Podařilo se?

Ano, je tam spousta věcí, jsou tam hodní lidé, ebola je na druhé straně kontinentu a tam, kde jsem byl já, prostě není.

Taková cesta musí být vcelku drahá. Dokázal jste ji zaplatit ze svých zdrojů a nebo vám někdo přispěl?

Bohužel jsem si všechno musel financovat sám, rodiče právě z výše zmíněných důvodů řekli, že tohle rozhodně podporovat nebudou, a že nebudou platit za to, že se jim syn nevrátí.

Co ta ebola? Nyní jsou ji plné média. Nebál jste se přeci jenom, že by se k vám mohla dostat?

Na ebolu jsou tam zaplacení lidé, kteří měří speciálními termovizemi, ti chodí volně po městech, na všech letištích a na všech přechodech jsou kontroly, takže je nemožné, aby se tam s ebolou někdo dostat.

Jak to vypadalo v Česku?

Vracel jsem se v září a na pražském letišti ještě žádné kontroly nebyly.

Byl to první delší pobyt za hranicemi?

To ne, mám zkušenosti z Evropy, tedy z Itálie, Řecka, Chorvatska, Francie, Německa, Slovenska a Polska. Říkal jsem si, že pokračovat v Evropě můžu i s rodinou. Teď rodinu ještě nemám a můžu si vzít batoh a riskovat. Teď riskuji jenom svůj život a neriskuji, že někdo bude bez příjmu, jen kvůli tomu, že je vázaný na mě. Mám zodpovědnost jen za sebe. Loni jsem byl na měsíc v Číně, předloni jsem byl zase na cestě s bráchou. Na další roky bych rád naplánoval Ameriku, a pak bych ještě rád pokračoval, ale to nevím přesně jak. Chtěl bych cestovat dokud to půjde. Do Chorvatska se s dítětem jet dá, ale do Jižní Ameriky i s manželkou, to už bych o ně měl strach.

Kdy vás cestování chytlo?

Cestovat jsem začal v sedmi letech, kdy mě mamka posílala na tábory. Jezdil jsem na čtrnácti denní nebo třítýdenní pobyty do Beskyd, do Krkonoš atd. Před sedmnácti lety jsem začal chodit do skauta, takže jsem pravidelně jezdil na tábory. S tím, že pak jsem nějaké tábory i pořádal. Rodiče mě vedli k tomu sednout na vlak a jet třeba do Jihlavy nebo Krkonoš. Projít se a jet zpátky. Teď jsem jen trošku zvětšil rádius.

Jak jste tedy cestoval po Africe?

Letěl jsem do Vídně, z Vídně do Etiopie, z Etiopie do Tanzanie, na osm dní jsem pak jel do Keni, pak jsem se vrátil zpět do Tanzanie na letiště a jel jsem stejnou cestou zpátky. Procestoval jsem celou severní část Tanzanie, Zanzibar, Dar es Salaam. Tanzanie je rozdělaná na dvacet pět kantonů, projel jsem severní část, tedy třináct kantonů, od Zanzibaru po Nianzu, což je svahilsky Viktoriino jezero. V dané oblasti se hodně o domácnost starají děti. Dvanáctiletá holčička se stará například o chod rodiny, všichni to berou jako samozřejmost. Osmiletý kluk osekává keře, zametá atd. Tam je to takhle nastavené. Děti chodí do školy i pracují, tady se děti flákají. Starší lidé jsou tam uctívaní. Je to tam opačně než u nás. Jednou jsme seděli u stolu a byl tam osmiletý a patnáctiletý kluk, přišel starší muž, oba kluci vystřelili a ukázali mu, že ta židle je volná. Tak to tam chodí.

Potkali vás nějaké trable na cestě?

Musel jsem se třeba nechat očkovat, mezi Keňou a Tanzánií. Přišel jsem na hranici a ptali se mě, kde mám mezinárodní očkovací průkaz. Říkají tomu žlutá karta. Říkám jim, že jsem ho nechal doma. Hrozili mi, že mě bez něj pošlou zpět do Mombasy, ale mě už za dva dny letělo letadlo ze Zanzibaru. Musel jsem se tam dostat. Očkování bylo divoké. Bylo to ve stanu, ve vedru a venku stáli ozbrojení vojáci. Původně chtěli 70 tisíc tanzanských šilinků. Tolik jsem ale neměl, jen posledních 46 tisíc, a tak jsme se chvilku hádali, ale pak se nechali umluvit na 46 tisíc a vystavili mi tu žlutou kartu a já jsem mohl pokračovat dál, ale už bez peněz.

To šlo, cestovat bez peněz?

No na poslední trajekt jsem dal poslední peníze, co jsem měl. Byly to nějaké arabské a pak českou dvoustovku, z té měli obzvlášť radost. Vysypal jsem ještě keňské a tanzanske šilinky. Paní u přepážky volala řiditeli a ten řekl, že to takhle můžeme udělat, ale mít za den takovéhle dva, tak by prý byli proděleční. No a pak už jsem byl úplně bez peněz. Pak jsem dva dny žil naprosto bez financí v Zanzibaru. Byl jsem na večerním trhu, kde byli kluci a prodávali mořské plody. Pomáhal jsem jim se stánkem a díky tomu mě nechali u sebe přespat. Když jsem měl hlad, tak jsem ji to řekl a oni mi něco vždycky přinesli. Takže já jsem se stravoval podstatně lépe než za celou dobu, co jsem peníze měl. Mezi sebou se takto chovají normálně.

Jak to vypadalo před tím, když jste ještě měl peníze?

Nocoval jsem většinou v hotelu nebo u někoho zadarmo. Když jsem u někoho byl delší dobu, tak jsem třeba platil benzín. Často mě místní zadarmo živili, ukazovali mi okolí a zadarmo jsem i spal, tak jsem alespoň zaplatil ten benzín.