Petr Váňa- narodil se 22. dubna 1965 v Praze
- vystudoval kamenickou školu v Hořicích a dále sochařství na Akademii výtvarných umění
- vlastní ateliér má od roku 1990, je umělcem na volné noze
- od roku 2003 je prezidentem Sochařského sdružení Cesta mramoru Dobřichovice

Díky němu začalo už před deseti lety v nedalekých Dobřichovicích sochařské bienále a jeho díla i restaurátorskou práci můžou lidé obdivovat v Praze i Římě. Celkově ale působí vyrovnaným dojmem a sálá z něj nadšení pro věc.

Jak se z vás stal sochař?

Pořád jsem si doma kreslil i jako malý kluk. Moje rodiče mi říkali, ať si nekreslím, co prý ze mě bude. Trvalo to tak dlouho, až mě potom máma vzala k sochaři v Řevnicicích. Pracoval tam pan Severa a také Jiří Seifert. Maminka se s nimi radila, co se mnou, a oba dva jí poradili, ať si chodím kreslit k nim do ateliéru.

Byla to pro vás příležitost?

Postupně jsem pronikal do profesionálního světa ateliéru, což bylo nádherné. U pana Severy jsem si mohl kreslit od sedmé třídy. Mohl jsem si i modelovat. Pak mě připravoval na zkoušky. Odtud jsem šel do Hořic na střední školu. To bylo moje jedno 
z nejhezčích období života. Potom jsem šel na akademii, takže jsem teoreticky nevytvářel nic jiného než sochy.

A proč zrovna sochy?

Můj táta pracoval jako střelmistr v lomu, kde se těží štěrk. Rád jsem se za ním chodíval dívat do práce na odstřel a hrál jsem si s kamením. Nakonec už jsem u toho zůstal.

Studium na vysoké vás bavilo?

Na akademii jsem dělal státnice v roce 1989. Někdy jsme tam spali i ve spacákách a plánovali, co dál. Moc se mi tam líbilo, proto jsem si to ještě o rok prodloužil. Protože jsem ale zažil akademii šest let před revolucí, tak jsem to chtěl zažít i po revoluci v roce 1990. Věnoval jsem se dvěma oborům, a to restaurování a volné tvorbě.

Kam jste se vydal po škole?

Hned po škole jsem začal pracovat na restaurátorských pracích. Tvořil jsem kopie barokních soch. Například pro Strahovský klášter jsem těsně po akademii zpracovával dva anděly. Jsou to velké sochy nahoře na atice, když se jde do Památníku národních písemností.

Založil jste si vlastní ateliér?

Bylo to všechno složité, protože když chcete pracovat s kamenem, musíte mít zázemí. Ateliér a dílnu jsem si vybudoval postupně a začal pracovat na restaurátorství a volných sochařských zakázkách. Hlavně pro církevní prostory, zejména pro interiéry kostelů. Třeba jsem navrhoval oltář, ambon nebo presbytář.

Je nějaká známá socha, na které jste pracoval?

Máme jednu společnou práci s kameníky, se kterými jsme se potkali už na střední škole. V roce 1990 nás oslovila Společnost pro obnovu Mariánského sloupu, jestli bych pro ně restauroval sloup na Staroměstském náměstí. Udělal jsem jim kalkulaci projektu a celé stavby. Dneska už na sloupu pracujeme patnáctý rok a ještě není hotový.

To musí být náročné.

Teď pracujeme na posledním kusu. Ale je to fajn, protože se s partou kameníků cítíme jako barokní huť, kdy lidé pracovali společně. S nimi potom jezdíme mimo jiné pracovat i do města Vitorchiano v Itálii.

Proč zrovna tam?

Tam je totiž trapistický klášter nedaleko velkých pískovcových lomů. Trapisté nám věnovali tři kubíky kamene na Mariánský sloup a my jsme u nich bydleli v jejich domečku pro příchozí. Tím jsme se seznámili s italským prostředím, takže tam jezdím dál a dál a tvořím zde svoje vlastní sochy.

Máte tam svůj vlastní ateliér?

Ano, jezdím do oblasti kolem Pisy, kde jsou oblasti bílého mramoru. Vezmu si kámen, vysochám si sochu přímo zde a sem si ji už vezu hotovou.

Sblížil jste se 
s tamními trapisty?

Trapisté jsou velmi uzavřená společnost. Tím, že jsme pracovali na Mariánském sloupu, tak to pro ně byla srdeční záležitost. Tato komunita, která přijela z Vitorchiana, si začala stavět 
v Čechách u Poličan nový klášter. Dělal jsem pro ně ústřední sochu panny Marie, kterou nazvali Naše paní nad Vltavou. Sekal jsem ji v Itálii z bílého mramoru. Stojí na žulové vlně a měří dohromady tři metry.

Na čem pracujete aktuálně?

Teď dělám ještě jednu kopii pro Národní muzeum. Jde o sousoší géniů. Je to největší kopie z poslední doby. Má tři a půl metru. O muzeu se také pořád diskutuje a řeší jeho rekonstrukce.

Co na ni říkáte?

Stará budova nedávala další výstavní možnosti. Proti evropským muzeím, kde se dělají velké projekty, to neumožňovala. Je potřeba udělat nové velké bezpečnostní sejfy, jinak sem světová výstava nemůže doputovat. Kdyby se to podařilo, muzeum se stane kulturním centrem číslo jedna.

Sochal jste někdy i z něčeho jiného, než z kamene?

Dělal jsem i ze dřeva, ale to byla malá soška. Nakonec jsem ji rozřezal na hoblinky. Použil jsem dub, ale kámen je lepší, není tak měkký. A kámen taky potřebuje jinou technologii. Teď jsem ještě začal dělat sošky z bronzu.

Proč z bronzu?

Není to moje hlavní práce. Nevýhodou je, že sochu z kamene mám jen jednu. A když ji někam umístím, nemám nic. Jenom modely. Totiž vymodeluju šablonu, model odleju do sádry a podle toho vysekám kámen. Některé věci sekám i napřímo, nebo si udělám skicu.

Necháte si tedy dělat modely 
z bronzu?

Ano, říkal jsem si, že by to byl dobrý nápad. Když nechám daný model odlít do sádry, potom ho pošlu 
k bronzaři. Sám to nedělám. Nedávno jsem ale tvořil sochu z bronzu, která má 160 centimetrů.

Děláte i nějaké netradiční projekty?

Před dvěma lety jsem vytvořil například sochu pod hladinou, která je na dně Slapské přehrady. Kdysi, když tady nebyla přehrada, tam stála socha svatého Jana Nepomuckého. Potom postavili v padesátých letech přehradu a sochu odstěhovali.

Proč vás napadlo se do toho zapojit?

Potápěči dohledali místo, kde kdysi stávala, a chtěli ji obnovit. Prvně přemýšleli, že by tam nechali vytvořit betonovou sochu, ale z toho by vyšel takový sněhulák. Začali hledat nějakého sochaře, který by vytvořil něco přijatelnějšího.

Jak jste to pojal?

Protože to byl světec, kterého utopili ve Vltavě, tak jsem se rozhodl vytvořit ho podle své vlastní vize. Udělal jsem ho v takové pozici, že se ve vodě setkává s andělem a dotýká se jeho vlasů. Anděl má tvář ženy, protože Jan Nepomucký bránil královnu, kvůli které ho Václav IV. nechal umučit.

Bylo náročné to takto vysochat?

Ve vodě to můžu takhle rozehrát. Protože je pod hladinou, kde má voda vztlak, tak to drží. Na suchu by to prasklo. Potápěči tam dole vytvořili betonový základ a dodnes tam socha je.

Ne všichni ji ale můžou vidět?

Lidé mají možnost se k ní potopit. Ale udělal jsem sádrový model, který jsem nechal odlít do bronzu a nabídl ho sběratelům. Když to vidělo pár lidí, vznikla potom fontána v Římě se stejným motivem. V bronzu se na suchu udrží a její ruce neprasknou.

Sochařské bienále 
z místního kamene

Proč jste založil před deseti lety Dobřichovické sochařské sympózium?

V tomto údolí existuje slivenecký mramor a kámen se tu zpracovává. Říkal jsem si, že by byla škoda, kdyby tady nevzniklo sochařské sympózium, které ukáže, co všechno z místního kamene může vzniknout.

Jak to v Dobřichovicích přijímají?

Dobřichovičtí jsou úžasní a myšlenku okamžitě přijali. Bez zázemí a finanční pomoci by se to nedalo uskutečnit. Hodně mi pomohl i místní starosta. Když se tu naposled konaly volby, tak si všechny strany daly do programu podporu sympózia.

Můžete popsat průběh sympózia?

Je to bienále, proto se koná každý druhý rok. Jeden rok se sochy sekají a další se přemístí na chodník, který vede z Dobřichovic do Karlíka. Teď jich je na cestě sedmnáct a v srpnu vznikly další čtyři sochy, které jsou zatím u lávky v Dobřichovicích.

Zvládnou sochaři vytvořit za měsíc celou sochu?

Většinou někdo namítá, že za měsíc nelze vytvořit velkou sochu, ale já si myslím, že to není pravda. Celý ten měsíc práce je připravený půl roku dopředu. Sochu už mají vymyšlenou předem, kámen už je vytěžený a všechno je domluvené. Sochaři pak mají jeden měsíc na vlastní realizaci.

Jaké sochy letos obohatily sympózium?

Třeba manželé Ivana Junková a Jan Slovenčík vymysleli žraločí ploutev. Je to zajímavý projekt, dokonce i trochu diskutabilní. Chtějí ji totiž umístit do Berounky. Myslím si, že je to i dobrý nápad, protože tady voda stoupá a klesá. Může se stát jakýmsi vodočtem a bude to i lákadlo. Není to úplně jednoduché sochu do vody dosadit, ještě jednáme s povodím.

Řešili jste i nějaký nečekaný problém?

Sochař Jaroslav Hanák, původem z Moravy, si vybral kámen, na kterém byl umístěný ještě další. A když se to připravovalo, tak jsme zjistili, že jeho kámen má prasklinu. Okamžitě jsme to řešili. Našli jiný kámen, který byl ale o hodně větší. Ve fabrice nám ho sice nařízli, ale zdrželo to jeho práci.

Mohl byste vyzdvihnout sochu z loňských ročníků?

U zámečku, kde se konalo první sympózium, zůstala socha Pilgrimage od japonského autora Osamu Ishikawa. Původně ji projektoval na cestu do Karlíku, ale všem se natolik líbila, že vzniklo obrovské hnutí, aby tu zůstala. Nechali jsme ji tady, upravila se tráva okolo i část navigace.

O sochy se ale musí někdo starat?

Loni, když tu byla povodeň, tak voda podemlela přední blok japonské sochy. Museli jsme ji rozebrat, vybetonovat základy a znovu složit. Fascinující je, že se město o sochy stará. Někde podobné akce končí, protože 
o ně nepečují. Sochy sice vypadají nezničitelně, ale jsou zranitelné v tom, když je někdo nemá rád, zarostou křovím, zmizí a nikdo o nich už neví.