Deník s Pavlem Rychetským, signatářem Charty 77, bývalým vicepremiérem a ministrem spravedlnosti, hovořil těsně předtím, než si zvolíme prezidenta České republiky.
Nacházíme se v politicky neklidné době, máme vládu bez důvěry, trestně stíhaného premiéra, zemi rozdělenou prezidentskou volbou. Co by mělo být kotvou, která by držela společnost pohromadě?
Možná se ode mne očekává odpověď, že je to ústava a náš ústavní systém, ale mám-li být otevřený, tak spoléhat se pouze na ně je falešné. Mnohem důležitější jsou instituce, které má ústava podpírat. Ale ani instituce nejsou v každém čase a zejména v nečase, v jakém žijeme, dostatečnou jistotou pro dodržení elementárních lidských povinností a závazků. Chceme-li být společností, která se nestydí, společenstvím hrdých lidí, tak se nemůžeme opírat o takové berličky, jako je národovectví, ale o obecné lidské hodnoty.
Jenže právě vlastenectví, ba nacionalismus, ve sněmovních i prezidentských volbách vzývala téměř každá strana či kandidát. Jako by ani jiné téma, jímž by mohli oslovit voliče, neexistovalo.
Můj už zesnulý přítel, polský disident Jacek Kuroň, před třiceti lety vyslovil neuvěřitelně přesnou prognózu, když řekl, že poslední fáze komunismu je nacionalismus. S velikou trpkostí sleduji, že v systémech, které nemají stabilní a dlouhodobé základy fungování demokratického právního státu, tedy v postkomunistických zemích střední a východní Evropy, při populistickém oslovování veřejnosti nejvíce zabírá nacionalismus. Živnou půdou pro nejrůznější politické subjekty se v posledních letech stává právě primitivní podoba národovectví, nacionalismu a nestydím se říct i xenofobie, odporu k lidem jiné barvy pleti či vyznání. Je svým způsobem ostuda a hanebnost, že kulturní národ s ohromnou tradicí je schopen poklesnout až na tuto úroveň.
Národ, nebo ti, kteří za něj mluví?
Většinová politická reprezentace mluví vždy tak, jak si myslí, že bude vyslyšena. I v českém národě, který byl v minulosti centrem prolínání nejrůznějších kultur, české, německé a židovské, což mu velmi prospívalo, dokázala naprosto hloupě, nesmyslně a zároveň vypočítavě probudit xenofobní nálady. Velice mě mrzí, že se nenašla žádná část nejen politické, ale ani kulturní elity, která by se proti tomuto směřování dokázala jasně vymezit.
Není strach a zjednodušené ztotožnění migrace s islamismem logickou reakcí na to, co se poslední tři roky v Evropě děje, tedy na terorismus, který má za sebou desítky mrtvých v Paříži, Manchesteru či Berlíně? Jak na to měli politici reagovat, aby tyto emoce zvládli, ale nezpronevěřili se základním lidským právům?
Nemíchal bych do toho džihádismus a islamismus jako takový. Všemu musí být předřazen základní princip humanismu a lidství. Je to vlastně paradoxní, protože právě my, Češi a Slováci, jsme po Mnichovu v roce 1938, po únoru 1948 nebo po okupaci v roce 1968 byli ohroženi natolik, že mnoho lidí našlo útočiště před terorem a nesvobodou v jiných zemích, jež nám do značné míry otevřely náruč.
Až na to, že tito emigranti zcela akceptovali tamější zákonodárství, pravidla, způsob života. Toužili se začlenit do společnosti, která je přijala, a v mnoha směrech ji obohatit.
Ano, ale my přece vůbec nevíme, jestli lze ty, kteří utíkají do Evropy, paušálně klasifikovat jako islamistickou, antievropskou a antidemokratickou skupinu. To přece vůbec není pravda, dokonce je to absurdní. Speciálně Sýrie byla velice ekumenická země, v níž existovala silná křesťanská komunita, s vyspělým vysokým školstvím, takže odsud k nám mohla přijít řada vzdělaných a kultivovaných lidí, nejen lékařů a inženýrů. A co stovky zcela opuštěných dětí z africké Eritreje v bývalém záchytném táboře u Calais, které vůbec netuší, že existuje nějaký islám? Zjednoduším to. Stav, kdy se za pomoci mainstreamových médií a politické reprezentace šíří v naší zemi xenofobie, averze až nenávist k jakýmkoli uprchlíkům, je pro člověka uvažujícího v kategoriích naší humanistické civilizace nepřijatelný. Když jsem zhruba před rokem zaznamenal slova tehdejšího ministra vnitra Chovance, že do voleb nepřijmeme ani jednoho uprchlíka, tak jsem se styděl.
To ale říká i současný prezident Zeman.
Styděl jsem se za ta slova proto, že ministr vnitra nemohl vědět předem, kteří uprchlíci budou mít podle mezinárodního i našeho azylového práva nárok na ochranu. To není politické rozhodnutí. My jsme se zavázali, že budeme poskytovat útočiště tomu, kdo k nám přichází a je ohrožen na životě nebo zdraví svém či své rodiny, a to bez ohledu na rasu, vyznání a národnost nebo státní příslušnost. Tuto povinnost nemůžeme odmítnout politickým výrokem. Jakkoli se nechci vyjadřovat k probíhající prezidentské volbě, otevřeně říkám, že u všech kandidátů mě překvapilo, že nenašli odvahu vyslovit veřejně jiné stanovisko než to obecně sdílené: uprchlíky nechceme a nepřijmeme. Svým způsobem jde o projev zbabělosti, protože nevěřím, že by to kterýkoli z nich, prezidenta Miloše Zemana nevyjímaje, myslel opravdu vážně. Všichni vědí, že je elementární lidskou povinností, která je spojena s křesťanskou láskou k bližnímu, pomáhat bezmocným. A mimochodem, kdyby islámský stát nebo některá jeho teroristická odnož připravovala útok na našem území, jistě by nevypravila své komando složitou cestou na různých kocábkách přes Středozemní moře, záchytné tábory a dnes již téměř nepropustné hranice. Takoví teroristé by pravděpodobně přicestovali zevnitř EU (např. z Francie či Německa), a nikoli pěšky přes Balkán.
Proč ale Evropská unie nepřistoupila jako celek k nějaké promyšlené a hlavně efektivní akci, která by zastavila nekontrolovaný migrační proud a pomohla především tam, odkud ti lidé i z ekonomických důvodů prchají?
Evropskou unii považuji za jedinou možnou kotvu integrity a společné budoucnosti evropských národů. Na druhé straně EU prokazatelně selhala. Nejen tím, že na tak masivní exodus vůbec nebyla připravena, ale hlavně v tom, že je sem ve skutečnosti přilákala.
Máte na mysli její politiku v minulých letech?
EU po desetiletí spolu s ostatními představiteli euroatlantické civilizace, zejména USA, nejenže předváděla svůj model lidského a politického uspořádání jako optimální a vzorový, ale dokonce se ho snažila vyvážet do zemí, které ho nebyly schopny vůbec pochopit, natož akceptovat. Tím, že jsme v nejrůznější podobě zapříčinili rozvrat jejich systémů, jsme miliony uprchlíků přilákali na vějičku naší civilizace. K nám neprchají teroristé. Je všeobecně známo, že téměř za všemi útoky v Evropě nestáli uprchlíci, ale druhá nebo třetí generace emigrantů. Jinak řečeno, jejich agresivita nemá náboženský podtext – tihle lidé toho o islámu příliš nevědí. Skutečnou příčinou terorismu je pocit totálního osamocení ve společnosti, do které byli jejich předci přijati a oni nejsou schopni se s ní sžít.
Poradí si s tím evropské země, aniž by musely popřít ideje, na nichž unijní společenství vzniklo?
Celoživotně jsem nebyl příliš velký optimista, jsem spíš skeptik, ale jsem přesvědčen, že to zvládnou, budou-li ctít základní princip svého společenství, a tím je solidarita. Pokud chce naše republika čerpat miliardy ze společných fondů EU, ale přitom není ochotna projevit alespoň minimální sounáležitost s nárazníkovými zeměmi, jako jsou Itálie, Řecko a balkánské státy, pak skutečně do Evropy nepatří. A to by byl náš konec.
Premiér Andrej Babiš dlouhodobě opakuje, že je absurdní chtít od nás a dalších zemí projevy účasti, ale nijak přitom nezakročit proti pašeráckým gangům, které ve spolupráci s místními úřady dotčených států z té situace těží. To jako argument neberete?
Selhání EU není jen v tom, že vývozem svého ideologického pojetí společenského uspořádání po desetiletí lákala migranty, ale i v řadě jejích dalších kroků. Jeden z nich je systém kvót, neboť je absurdní si myslet, že je možné svobodným lidem nějakou aritmetickou metodou přidělovat státy, do nichž by se povinně měli uchýlit. Stejně absurdní je těm státům přikazovat, kolik běženců jsou povinny podle stejné metody přijmout. Selhání EU je tudíž mnohonásobné.
Jak k němu došlo?
Nemyslím, že jeho příčinou je degenerace společenského uvědomění, ale naprostá nepružnost rozhodování. EU je složitý mechanismus, který může fungovat ve věcech, které nevyžadují okamžité řešení. Jenže uprchlická krize přišla náhle poté, co ztroskotalo tzv. arabské jaro. V tu chvíli byla EU povinna najít schůdnou cestu, jak jednak zúžit proudy uprchlíků, jednak pro ně najít velice rychlý způsob aklimatizace a integrace. Prvotní představa, že to mají zvládnout nárazníkové země, byla hodně sobecká, ale následný totální obrat k jakémusi aritmetickému přerozdělování cestou kvót byl ještě hloupější.
