„Jsem poněkud v rozpacích, protože si nejsem dostatečně vědom důvodu, proč bych o sobě měl hovořit,“ řekl Luboš Dobrovský se svou typickou skromností, když v roce 2014 vyprávěl svůj příběh. „Když se zpětně dívám na celý svůj život, mám silný dojem, že jsem o situace svého života nijak zvlášť neusiloval. Mně se můj život více méně stával…“ 

Ve skutečnosti byl jeho život už od dětství těsně provázán s dramatickými událostmi československé historie. Jeho otec Ludvík Hammerschlag byl židovského původu. Na začátku druhé světové války, když malému Lubošovi bylo sedm let, se s manželkou naoko rozvedl, aby rodinu ochránil před nacistickým pronásledováním. V červnu 1942 musel nastoupit do transportu do Terezína a v září následujícího roku jej s tzv. transportem Dm poslali do koncentračního tábora Osvětim. 

Luboš v té době žil s matkou ve vesnici Ohrada. „Dozvěděli jsme se, že táta pojede na Východ transportem, který měl jet kolem naší louky. Několik nocí jsme na té louce dlouho do noci čekali, až ten vlak pojede,“ vzpomíná Luboš Dobrovský. Až do osvobození společně s matkou živili naději, že se otec vrátí. „Téměř do konce války jsme o něm pořád měli nějaké informace, podle nich byl naživu. Potom zprávy chodit přestaly.“ Od otcových spoluvězňů se dozvěděl, že Ludvík Hammerschlag věznění v Osvětimi přežil, ale s největší pravděpodobností zahynul při spojeneckém bombardování transportu, ve kterém ho převáželi do jiného koncentračního tábora.

Vykázán ze Severní Koreje i z KSČ

Lubošova matka se po válce znovu provdala za plukovníka Josefa Dobrovského, jehož jméno přijala nejen ona, ale i synové. „Můj obdiv k mému nevlastnímu otci je dodnes téměř nekonečný. Byl to člověk statečný, který se po roce 1948 dostal do konfliktu s komunistickým vedením armády. Byl to on, kdo ve mně probudil zájem o armádu,“ říká Luboš Dobrovský. Uvažoval o studiu na vojenské akademii, jeho zájmy však zhatila politika. Když byl Josef Dobrovský kvůli svým postojům odvolán z Generálního štábu československé armády, dostal se do nemilosti i jeho nevlastní syn. Mohl sice odmaturovat, vojenská kariéra ale nepřipadala v úvahu.

Luboš krátce pracoval jako učitel na základní škole a po základní vojenské službě nastoupil studium bohemistiky a rusistiky na filozofické fakultě. Po absolutoriu našel uplatnění v Československém rozhlasu, kam nastoupil v roce 1958. Zde se mu otevřel nový svět. S osobnostmi, jako byl Jiří Dienstbier, Karel Jezdinský nebo Jan Petránek, vedl inspirativní diskuse a pod jejich vlivem kriticky vnímal stav společnosti a nutnost reforem. Působil jako „ambulantní dopisovatel“ v zemích východního bloku – podle potřeby vyjížděl do Polska, Maďarska, Rumunska, ale i do Severní Koreje, odkud byl vykázán za údajné propagování mírového soužití s jihokorejskými sousedy. Pod vlivem kolegů z rozhlasu také roku 1967 vstoupil do KSČ: „Mně se do toho zprvu nechtělo, ale zapůsobila moje důvěra v tyto lidi a moje zkušenost, že oni skutečně pracovali ve prospěch postupné změny situace.“

Už jako člen KSČ dostal nabídku pracovat jako dopisovatel v západním Německu. Chystal se k odjezdu do Bonnu, ještě předtím ale dostal nečekané pozvání „na kávu“ do kavárny Demínka. Tam na něj čekal příslušník Státní bezpečnosti. 

Luboš Dobrovský se druhý den se dozvěděl, že do Německa nepojede, ale místo toho bude vyslán do Moskvy. 

Tato zkušenost se nakonec ukázala jako zásadní, v Sovětském svazu totiž byl také během srpna 1968. „To, co jsem měl příležitost zažít v Moskvě v době, kdy tam byl internován Alexander Dubček s dalšími tehdejšími představiteli, na mě udělalo ten nejhorší dojem. Měl jsem dobré informace o jejich selhání,“ konstatuje. 

Brát režim za slovo, to byl jen trik 

Po návratu do Československa byl vyloučen z KSČ, opustil redakci rozhlasu a ještě nějaký čas pracoval v redakcích literárních časopisů Listy a Plamen. Zde se mimo jiné seznámil s Milanem Kunderou a zblízka sledoval jeho polemiku s Václavem Havlem týkající se jeho eseje Český úděl. „Musím říci, že moje vidění dění, které se stalo okupací, bylo v plné shodě s hodnocením Havlovým, a v zásadním rozporu s hodnoceníml Kunderovým,“ říká Luboš Dobrovský. 

S rozbíhající se normalizací mu však nezbylo nic jiného než pracovat manuálně. Řadu let se živil jako myč oken a výloh pro legendární podnik Úklid, který zaměstnával mnoho disidentů, intelektuálů a kněžích. Při tom Dobrovský vydával samizdatové časopisy a překládal z ruštiny a polštiny. 

Vzhledem k prostředí, v němž se pohyboval, mu přišlo zcela přirozené, že v prosinci 1976 podepsal Chartu 77. Její smysl spatřoval v přinucování režimu k dodržování svých vlastních závazků ohledně lidských práv: „Ten trik byl v tom, že jsme brali režim za slovo. Charta není nic jiného než‚braní za slovo‘,“ vysvětluje. „Ale kromě toho tam byli podepsáni lidé, se kterými jsem chtěl mít cosi společného.“ 

Podpis Charty na něj upoutal pozornost Státní bezpečnosti, která se snažila o jeho očerňování: stále chodily kontroly, jestli umyl dobře výlohy, jednou byl dokonce obviněn z podvodu, že mu podnik údajně proplatil více výloh, než kolik jich skutečně umyl. Naštěstí mohl u soudu předložit potvrzení o provedené práci, takže soudce překvalifikoval trestný čin na poškozování plánovaného hospodářství a odsoudil ho „pouze” k podmíněnému trestu.

Dál se cítit slušným člověkem

Listopad 1989 přinesl do jeho života zásadní změnu. Na přelomu let 1989 a 1990 působil krátce jako mluvčí Občanského fóra. Záhy ho oslovil nový ministr zahraničí a jeho starý přítel Jiří Dienstbier a přizval jej ke spolupráci na ministerstvu zahraničních věcí, kde působil nejprve jako mluvčí, později jako náměstek. Účastnil se složitých jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa, která se podařilo zdárně uzavřít. V říjnu 1990 byl jmenován ministrem obrany, později působil jako kancléř prezidenta Václava Havla, v letech 1996 – 2000 zastupoval Českou republiku jako velvyslanec v Ruské federaci.

Luboš Dobrovský zemřel 30. ledna 2020 a svou roli v československé a české historii shrnuje velmi skromně: „Nikdy jsem neměl pocit, že to, co dělám, je odboj. Jsem do té míry sobec, že všechno, co jsem dělal, jsem dělal kvůli sobě. Nebojoval jsem vlastně proti režimu, ale za záchranu svého ducha. Mě to uspokojovalo, přinášelo mi to pocit, že moje existence má smysl. Choval jsem se tak jen proto, abych se dál mohl cítit slušným člověkem. Nebyl jsem ani oběť, ani hrdina.“

Barbora Šťastná