V jejich životech se od té doby mnoho nezměnilo. Sympatický rakovnický hasič a letecký záchranář Václav Richter dál nosí svoji kůži na trh a farmář Pavel Choc pečuje o malé hospodářství v těsném sousedství Vltavy.

Rychlý přelet

„Zasahovali jsme v Srbsku na Berounsku. Na palubu vrtulníku bylo zapotřebí vyzvednout tři lidi včetně dítěte ze zatopeného domu odříznutého od pevniny," vypráví letecký záchranář. V průběhu záchranné akce přišla zpráva o potřebě záchrany muže na Mělnicku z domu zasaženého povodňovou vlnou. Byl předpoklad, že objekt nápor vody nevydrží…

Čtěte také: Záchranáři a ti ostatní, aneb andělé jak je neznáte

„Po dokončení evakuace v Srbsku jsme uskutečnili rychlý přelet do Kozárovic. Bojovali jsme s časem. Vodou ohrožený dům ještě stál. Kluci mě jeřábem spustili na sedlovou střechu, kterou osvětloval druhý vrtulník. Volal jsem, zda tam někdo není. Odezva žádná. Nezbylo než skočit do vody, abych zjistil, zda ten člověk není někde ve spodním patře. Vysílačka, kterou bych podal zprávu o průzkumu, nefungovala. Chlapi nahoře ve vrtulníku tím pádem nevěděli, co se dole děje. Věděl jsem, že moc času nemám. Přelet jsme uskutečnili bez doplnění paliva. Přes dveře se do bytu dostat nedalo. Vyrazil jsem skleněnou výplň. V prostoru kolem mě plavalo nádobí a různé věci. Na něco jsem šlápl. Musel jsem se potopit, abych zjistil, zda to není mrtvý člověk. Byl to jen srolovaný koberec," připomíná dramatické okolnosti.

„Za rohem místnosti jsem si všiml schodiště na půdu. Za stolem tam seděl bosý shrbený muž s rukou v sádře. Snažil jsem se z něj dostat, kde jsou další lidé. Ujistil mě, že odjeli, než voda stoupla. Sám odejít nechtěl. Mluvil o králíkárnách, které mu před očima sebral silný proud. Odchod z půdy odmítal. Nezajímalo ho, že tam umřeme spolu. Křičel jsem, že bez něj neodejdu! Odháněl mě od sebe. Nakonec ustoupil," říká hasič-záchranář a dodnes je z jeho slov patrná úleva. I po těch deseti letech. „Nasadil jsem mu evakuační trojúhelník a svedl ho po schodech k místu, ze kterého jsme mohli opustit dům. Z patálie vedla jediná cesta. Směrem vzhůru. Blikl jsem baterkou na vrtulník, aby chlapi věděli, že jsme připraveni k vyzvednutí na palubu. Třebaže muž stále opakoval, že žádný vrtulník nechtěl, když jsme spolu viseli na jednom laně nad hučící vodou, ulevilo se mu," vzpomíná záchranář Richter.

Návrat na místo

Že by se záchranáři znovu setkali s těmi, které zachránili, se běžně nestává. Ačkoliv Václav Richter během svého působení hasiče a leteckého záchranáře Letky Policie ČR působící na pražské Ruzyni nestál na straně života poprvé, na muže z Kozárovic myslet nepřestal.

„Co mě mrzelo? Že se před námi zapíral. Schovával. Myslel si, že odletíme," připomíná. „Ohrožoval tím sebe i posádku vrtulníku. Chápejte! Jsem letecký instruktor a s něčím takovým se smířit nedovedu. I proto jsem byl zvědavý, jak po povodni žije. Nezměnil názor? Po třech letech jsem se tam cestou ze školení zastavil. Chtěl jsem vědět, jak na tom je. Původní dům tam už nestál. Zazvonil jsem u vrat dvora, na kterém stála novostavba. Otevřít mi přišla manželka. Říkám, kdo jsem, co tu pohledávám. Paní mě dobrosrdečně pozvala dál. Pozdravit jsem se mohl i se synem, který se tehdy ze strachu o tátu přes hasiče snažil zajistit pomoc. Lodí to už nešlo! S panem Chocem jsem se bohužel nesetkal. Škoda; řekl bych mu, co jsem tehdy prožíval já. A tak mi nezbylo, než se rozloučit s přáním, aby na letecké záchranáře nevzpomínali ve zlém."

Muž z vrtulníku

Hledání Pavla Choce v Kozárovicích příliš času nezabralo. Stačilo se zmínit o povodni. „To bude ten, co ho zachraňoval vrtulník," ukázal mi cestu k domku na kraji obce kdosi z místních.

S vědomím, že farmář Choc záchranáře a novináře nerad, jsem zazvonila u domu s číslem 32.

Čtěte také: Pilot Vladimír Panenka: Katastrofální povodeň záchranáře prověřila

K brance dorazil chlap jako hora. S lehkou váhou záchranáře Richtera by si poradil raz dva. Prověrkou pevného stisku mozolnaté dlaně jsem prošla bez úhony. A třebaže se blížilo poledne, k mému překvapení mě farmář pozval dál. Nabídl mi místo pod pergolou. „Musím dodělat oběd pro syna, než se vrátí z pole. Po tom, co mi umřela žena, jsem na všechno sám," vzdálí se s omluvou na chvíli k plotně. Mám čas se porozhlédnout. Za plůtkem na dvoře kdákají slepice, ve voliéře opodál cukruje párek bílých hrdliček. Sluncem zalitá vesnická idyla nepřipomíná nic z toho, co se tu před deseti lety odehrálo.

Pojď s námi!

V hrnku poctivého kafe, které mi přinese, stojí lžička. Podá mi cukr a bez reptání uvolní stavidlo zadržovaných vzpomínek: „Ten rok nám byl čert dlužen. Sklidili jsme mraky obilí," konstatuje. „Příroda si to všechno vzala. Představte si! Koupil jsem lis na slámu a na poli jsme postavili stoh jako když střelí. Když jsem ve čtyřech metrech skládal poslední balíky, sletěl jsem po hlavě dolů. Odnesla to ruka. Do tý doby jsem neměl nic zlomeného. Bylo to jako na potvoru těsně před tou povodní. Vody za humny bylo plný koryto. Byl to fofr, jak rychle přibývala. Že se na nás valí "velká voda", bylo zřejmé už odpoledne. Od táty jsem slýchal, že i při té největší vodě se nám přes práh nedostane. Jenže tohle bylo jiný. Začal jsem mít strach o zvířata. O králíky, slepice, odstavená selátka i vysokobřezí krávu. "Kamarádi, jde voda," snažil jsem se je přemístit na co nejvyšší místo, aby se netopili. V práci mě zastihla výzva k evakuaci. "Pojď s námi!" přesvědčovala mě žena se synem. Vyrostla u vody a neuměla plavat. Podepsal jsem, že odtud nepůjdu. S přibývajícím časem mi bylo jasné, že tohle bude zlé. Loďka, kterou k nám hasiči přijeli, přišla vhod. Převezli s ní do bezpečí i vyděšená selátka. S krávou musel kluk na vyvýšené místo přeplavat. Ze stresu se, chudák, otelila na silnici," utírá si slzy farmář.

Dramatické to ale bylo i v domě. „Z přízemí jsem narychlo vynášel věci nahoru. Zlomená ruka mi dávala zabrat. Na půdu jsem stihl vynést dva balíky vody a zásobu sušenek. Pak už jsem mohl jen čekat. Dobře mi nebylo. U sousedů v půlnoci vystoupla voda do stropu. Doufal jsem, že se to zastaví. "Kdyby bylo zemětřesení, zalezte pod klenutí sklepa. To vydrží všechno," slyšel jsem v podvědomí tátu. Co bylo dál, víte. Když pro mě přiletěli záchranáři, schovával jsem se jako kluk. Za trámem na půdě. Dům jsem opustit nechtěl. Utopilo se v něm všechno. Rodinné fotografie i doklady. Nezůstalo nám nic," pláče farmář.

Spoušť a zkáza

Co bylo potom, když to odteklo? Spoušť a hrůza, kam se člověk podíval. Celé září se uklízelo bahno. Všechno se muselo vyvézt a zlikvidovat. „Hodně nám s tím pomohli vojáci. Co náš dům, kde jsme se ženou vychovali děti? Klenby se zbortily, stropy se propadly, odklonil se štít. Statik od vojáků mi řekl: "Pane, nechte to zbourat"," zavzpomíná a odmlčí se. Při vzpomínce na demolici je naměkko. „Kam půjdeme, jsme nevěděli. Než opadla voda, přebývali jsme u příbuzných. V bytě 2+1 sedm lidí a pes. Když jsme se vrátili "domů", byli jsme odkázaní na humanitární pomoc. Pro příděly jídla a čisticí prostředky jsme si chodili k vojákům. Byli jsme za to nesmírně vděční. Někde jsme sehnali to nejnutnější. Dvě palandy, stůl a sporák. Zabydleli jsme se prozatímně ve dvoře v černý kuchyni. V zoufalých podmínkách jsme žili od srpna do Velikonoc. Manželka z toho onemocněla. Ubíjela ji plíseň, ze které dostala astma. Na Vánoce toho roku nás přijel povzbudit televizní štáb. Co pro nás bylo v té době devizou? Vážně to chcete slyšet? Suchý záchod! Co jsme dostali od státu? Sto padesát tisíc! Za to, že nás utopili," řekne bez skrupulí.

„Překvapila nás lidská solidarita, o které jsme do té doby jen slyšeli," dodá a odmlčí se. Pak mluví o krmení pro krávy a také o včelách, které syn dostal po odvysílání reportáže od dobrých lidí z Vysočiny. „Pojďte se podívat!" vede mě na malou zahrádku za domkem k úlům, v nichž tepe život. Pohodová idyla venkova. Jako kdyby se tu před deseti lety žádné drama ani neodehrálo…

On mi řekl: Bez tebe nejdu! Tak ať se zastaví…

Od nuly musel před deseti lety začínat tehdy 53letý Pavel Choc z Kozárovic. Voda mu tehdy vzala úplně všechno: dům, hospodářství i vzpomínky.„V životě jsem neměl půjčku," připomíná Pavel Choc. Bez ní bychom ale nový dům na místě původního nepostavili. Z pojistky jsme moc nedostali. A v činžáku bych žít nemohl. Ve třiapadesáti jsem začínal znova. Stavět jsme začali až na podzim a na jaře se stěhovali," provází mě s pýchou po skromně zařízeném domku. Celou dobu mluví o zesnulé ženě, která mu očividně chybí. Ze svérázného tvrdého chlapa s udřenýma rukama se na povrch dere neuvěřitelná lidskost. Před světem ukrývaná člověčina.

Na lavičce před domem mi tiše řekne: „Měl jsem ohromnou kliku. Prvně v životě jsem letěl vrtulníkem. A poprvé v mém životě byl někdo ochotný podat mi ruku. "Bez tebe nejdu!" zavelel na poslední chvíli člověk, který mi nabídl život. A já mu za to vlastně ještě ani nestačil poděkovat. Jestli ho potkáte, vyřiďte mu, aby se, až pojede kolem, zastavil na kafe." Tak končí svoji zpověď ten, co ho tenkrát v srpnu ze zaplaveného domu zachraňoval vrtulník. Pavel Choc ze středočeských Kozárovic.

Hana Křivanová