S jakými pocity jste se tentokrát vracel domů? Obě předchozí výpravy byly velkým úspěchem, získal jste spoustu fanoušků, zažil obrovské a dlouhé vypětí…

Přestože to tentokrát bylo kratší, vypětí bylo stejné a možná dokonce větší. Odjížděl jsem z Ruska se smíšenými pocity. Určitě převažuje zklamání, že jsem to nedotáhl do konce, protože s několikadenním odstupem mi v civilizaci došlo, že to bylo parádní. Úžasná příroda a moc zajímavá zimní akce. Jsem rád, že jsem si těch dvanáct dní v mrazáku odžil. Odlétal jsem sice zklamaný, ale s novou zkušeností a vlastně pozitivními myšlenkami.

Cestu vám zkomplikovala nebývale mírná zima. Jak velká byla na zamrzlém Bajkale?

Teplota byla pořád pod nulou, nejčastěji kolem deseti stupňů.

Neštval vás ten neústupný mráz, od kterého jste si pořádně neodpočinul?

Věděl jsem, do čeho jdu, takže mi nezačal nějak fatálně vadit. Příjemné to ale nebylo. Nemohl jsem jednoduše přijít domů, svléknout se do trenek a roztát v obýváku. Člověk se ale spokojí s málem, uvaří si teplé jídlo, zaleze do teplého spacáku a je mu krásně.

Výbava vám fungovala?

Kluci z Hudy sportu mi vybrali ten nejteplejší spacák, jaký se dá v Čechách vůbec sehnat. Jsou dvě základní věci, na které musí být na takové cestě absolutní spolehnutí spacák a vařič. Bez vařiče člověk nemá vodu a bez spacáku se nevyspí ani nezahřeje v nouzi.

Jak dopadl stan, který se začal v rozích trhat?

Naštěstí přestalo foukat, takže ty díry měly jen pět centimetrů. Otázka je, co by se dělo, kdybych pokračoval dál. Začal jsem ho ale stavě tak, aby pevnější stěna byla na návětrné straně, a hodně jsem ho zasypával sněhem, aby se stabilizoval. Každopádně stan byl už starý a po návratu do civilizace jsem ho na nádraží vyhodil do koše.

Je Bajkal častým cílem dobrodruhů, jako jste vy? Inspiroval jste se někým?

Je to tak. Zrovna dva dny přede mnou vyráželi přes jezero dva Češi, kteří šli pěšky. Ti cestu dokončili, ale také se museli vracet na břeh a prorážet si cestu závějemi, protože led nebyl zmrzlý.

Z vašich příspěvků bylo jasně vidět, že jezero se každých pár kilometrů zásadně proměnilo. Je to tak?

Přesně tak. Situace se měnila každou vteřinou. Každý kilometr byl jiný, a tak ani nešlo si cestu předem nalajnovat. Jih je skutečně nevyzpytatelný, během dne jsem vystřídal čtyři různé povrchy.

Čím to je, že ten sever je jiný?

Je tam větší mráz, to především. Zima tam dřív začíná a později končí. Led zamrzne a už se tolik nehýbe. Zároveň je to tam blíž k horám, což pravděpodobně ovlivňuje srážky.

Jak jste si vůbec užil svůj nový stroj. Vypadá to, že méně, než jste čekal.

Tak to rozhodně. Ale užil jsem si ho. První týden byl opravdu bídný. To jsem kolo táhnul pořád za sebou. Po týdnu se teprve objevila místa, po kterých se dalo jet. V tu chvíli jsem si to začal užívat. Dokázal jsem jet přes zmrzlý sníh a místy i přes ledové kameny. Bohužel jsem měl v plánu ujet 600 kilometrů a ve skutečnosti jsem zvládl jen asi padesát.

Napadá mě taková úsměvná otázka. Parkoval jste nějak ten svůj stroj, aby vám ho náhodný kolemjdoucí neodcizil?

Náhodný kolemjdoucí by na něm asi klidně odjel. Zajišťoval jsem ho jen kvůli tomu, aby mi ho v noci neodfouknul vítr. Kola jsem vždy propojil popruhem a ten přivrtal k ledu.

Kdy vás poprvé napadlo, že cestu možná nedokončíte?

Asi ke konci prvního týdne, když mi začaly modrat prsty na nohou a na satelitních snímcích ze severu jezera bylo vidět, že mě čeká asi 300 kilometrů ve sněhu. Při stejném tempu bych do cíle dorazil až po datu odletu. Uvažoval jsem nad možnostmi, jak tu cestu zkrátit, a kluci z Azubu, kteří mi sestavili tříkolku, zburcovali polovinu světa. Zvažovali jsme, že budu pokračovat do poloviny, doplním zásoby a dál pojedu po silnici, ale to, jak už víte, nedopadlo.

A co ty prsty? Musel jste se zbavit nehtů, jak jste zvažoval?

Ve chvíli, kdy už jsem uvažoval o tom, že vytáhnu skalpel a začnu operovat, jsem se dostal na hladší led a mohl jet. Nohy nebyly rázem tak zatížené a odpočinuly si. Dva dny nato jsem se rozhodl skončit a další dva dny jsem mířil do hostelu. Puchýř praskl, nehet se opět přilepil a nyní mám na noze takové kopýtko. Čekám, jak se zmátoří.

Zmínil jste hostel. Tam vás při návratu nečekalo úplně vřelé přivítání, že?

Dva dny před svým příjezdem jsem napsal, že přijedu ve středu večer. Nevím, jak v Rusku chápou pojem večer, každopádně jsem před hostelem, kde mi nikdo neotevřel, strávil celý den. Lidé, které jsem tam potkával, mi řekli, že den předtím se nějaké dvě turistky z Francie také nedozvonily. Jenže já měl v tom bytě krabici na kolo, povinnou registraci, bez které by mě nepustili do letadla, batoh, nabíječky. Nakonec mě jedna paní z toho domu odvedla do hotelu ve vedlejší ulici. Ubytoval jsem se a ještě ten den mi volali, že hostel je otevřený. Domluvili jsme se, že se ráno zastavím pro věci a to už proběhlo v pořádku.

Na závěr musí přijít očekávaná otázka. Má vás Bajkal napřesrok opět očekávat?

Popravdě ještě nevím. Chtěl bych to nějakým způsobem dokončit. Uvažuji i o tom, že bych to jezero přešel se saněmi. Na druhou stranu na tom už není nic zvláštního. Každoročně to přechází řada lidí. Vybavení i zkušenosti mám, takže je možné, že se v lednu podívám na předpověď počasí a do měsíce vyrazím. Pořád ve mně je to, že se to nepovedlo.

Čtěte také: 'Žďána' se vrací domů: Dělám to pro radost a ta se už vytratila