„Dodnes jsem vděčná mé paní doktorce, která trpělivě znovu a znovu vystavovala žádanky na větší a lepší ultrazvuk, než má ona sama v ordinaci.“

V únoru 2017 podstoupila kyretáž a za dva týdny přišly výsledky histologie. „Okamžik, kdy mi pan doktor sdělil, že mám zhoubný nádor – a díval se přitom z okna – mi hlava nebrala. Potřebovala jsem na vzduch, ven, pryč z nemocničního areálu,“ vzpomíná na nejhorší okamžiky svého života dnes osmačtyřicetiletá Monika.

Proč zrovna já? Jak to říct doma dětem? Rodičům? Říci jim celou pravdu? Půlku? Vůbec? V hlavě měla Monika tisíce otázek. Navíc měla v té době nemocného tatínka, a tak své mamince nechtěla ještě ona přidělávat další starosti.

Ven šla ‚jen‘ děloha, vaječníky a vejcovody

Její nádor byl dle lékařů agresivní, ale operovatelný. „Vypadalo to, že mi budou muset vzít i uzliny. Velký ultrazvuk před operací U Apolináře ale ukázal, že půjde ven ‚jen‘ děloha, vaječníky a vejcovody,“ vzpomíná Monika, která do poslední chvíle před operací jezdila do práce na kole, chodila na výšlapy a cvičila jógu.

Než došla to květnové ráno s batůžkem do nemocnice, zvládla svých ranních 10 kilometrů. „Vše šlo krásně hladce a za pár dnů jsem už byla doma. Po šesti týdnech mi pak ještě začalo na radiologickém oddělení Všeobecné fakultní nemocnice vnitřní ozařování.“

Během toho si odskočila na genetické vyšetření, kde se potvrdil Lynchův syndrom, který se projevuje vznikem mnohačetných zhoubných nádorů v mladém či středním věku, nejčastěji ve sliznici tlustého střeva a v děložní sliznici.

Veronica byla moje cesta

Jakmile se oklepala z operace, nabrala sílu a hledala možnosti, jak pomoci ostatním ženám – pacientkám a jejich rodinám.

„Co chybělo mně v době nemoci, byla možnost vzájemného sdílení. Vyhledala jsem více pacientských organizací, ale Veronica byla ‚moje‘ cesta. Nasdílela jsem svůj příběh, zašla jsem na společná letní neformální setkání pacientek, lékařů a sestřiček. Tím, že mám autentickou zkušenost s nádorem, obrací se na mě pacientky v různé fázi onemocnění – před operací, po operaci, během chemoterapie… Snažím se být nápomocna, kde je momentálně potřeba. Společná setkání nejsou jen o smutku a bolesti, ale hlavně o radosti ze života,“ vysvětluje Monika.

Studium psychologie

Syn Jakub je plnoletý, dceři Kateřině, která druhým rokem studuje psychologii, je 22 let. „Zatímco dříve o nemoci děti nechtěly příliš mluvit, nyní o rakovině mluvíme doma často. Ale spíše v obecné rovině. Dceru zajímají detaily mého onemocnění. Ve škole si vybírá předměty vztahující se k problematice psychoonkologie.“

Monika říká, že se s dětmi nebrání ale ani tématu smrti. „Děti ví, jaká mám přání… Ale věřím, že tu s nimi ještě nějakou tu dekádu budu,“ usmívá se Monika, která se snaží brát věci tak, jak přijdou.

„Samozřejmě jsou dny lepší, ale i horší. A když už je toho na mě moc, sbalím batoh a odjíždím do mých milovaných hor, kde se i velké problémy stávají menšími…“

Pacientská organizace Veronica ve zkratce:
Pomáhá pacientkám se zhoubným nádorem děložního hrdla, dělohy a vaječníků a zdravým ženám s genetickou mutací BRCA1 a BRCA2.
Pořádá osvětové kampaně napříč onkogynekologickými centry v ČR.
Vzdělává širokou veřejnost – klade důraz na prevenci: například karcinomu děložního hrdla jde téměř vždy zabránit očkováním proti HPV a včasnou detekcí přítomnosti HPV díky HPV DNA testaci.
Každé léto pořádá organizace velké neformální setkání pacientek a lékařů na Gynekologicko-porodnické klinice U Apolináře.
Roční rozpočet neziskovky je cca 0,5 milionu korun.