Městské útulky mají finanční problémy. Pomáhají jim dobrovolníci

Menší záchytná stanice v Dobříši má maximální kapacitu šest psů. Díky štědrým dárcům si může dovolit například renovovat kotce.

„Náklady obce na základní režii kotců jsou 200 tisíc ročně. Náklady na krmení pak zhruba 60 tisíc ročně. Tyto náklady ale reálně neplatíme, dostáváme je jako sponzorské dary od dobrovolníků," vysvětlila Lucie Nitkulincová ze Záchytných kotců Dobříš.

Sponzorské dary rádi uvítají

Od sponzorů dostávají pamlsky, piškoty, hračky nebo vodítka. Nechybí ani deky nebo oblečky. Z peněz, které stanice dostává od města, platí elektřinu, odvoz odpadu, ošetření psů a plat správkyně.

Větší útulek s kapacitou třiadvaceti míst se nachází v Poděbradech. Město přispívá na jeho provoz 800 tisíc korun ročně. „V Poděbradech bylo v roce 2013 umístěno do útulku asi 150 psů. Propagací a nabídkou se je daří udat novým majitelům. Vše se zvládá," pochvaloval si velitel městské policie Miloš Dlabal.

Podle něj mají štěstí, protože útulek provozují manželé, kteří pro pejsky obětují všechen svůj čas a úsilí. S provozem po finanční stránce problém nemají.

V Benátkách nad Jizerou se o psi stará Správa městských lesů. Jejich roční náklady se pohybují v desítkách tisíc. V nedaleké hájovně se o psi starají pracovníci této správy. Problém nastává, pokud se do stanice dostane ne zrovna roztomilý pejsek, ale rozběsněný dobrman, kterého personál nedokáže zvládat. „Někdy musíme zvolit odchytovou službu a psa třeba uspat za asistence policie," argumentoval ředitel Karel Bendl.

Psi se pak na náklady města převáží do útulku v Lysé nad Labem. Tam jim musí zaplatit vstupní poplatek čtyři tisíce korun. A to bez ohledu na to, že si pro něj někdo druhý den přijde.

Pro malé obce jsou psi drazí

Psí útulek Aura je v Sadské v provozu od roku 1999. Město na ně ročně počítá s částkou asi dvě stě tisíc korun. „Útulek zvládáme financovat díky příspěvkům občanů a právnických osob. Jsem přesvědčena, že město bude péči o zvířata vždy více či méně dotovat," uvedla starostka města Sadská Cecilie Pajkrtová.

Řešení finanční situace vidí starostka Sadské například v tom, že do budoucna se zřídí záchytné kotce i v menších obcích. To si ale nemyslí Pavla Dorničová z Nadace na ochranu zvířat.

„Větší města podle našich zkušeností zvládají útulky financovat. Problém bývá u menších obcí, které mají omezenější rozpočet. Často nemají svůj útulek a mají smlouvu s některým z blízkých útulků, kam zvířata posílají," sdělila Pavla Dorničová.

Může se stát a také často dochází k tomu, že se obce snaží vyhnout placení za umístění zvířat a péči o ně řádně nezajistí.

Levnější alternativu spatřuje Lucie Nitkulincová v domácích depozitech. „Jsou to občanská sdružení, zabývající se ochranou týraných a nalezených zvířat, kteří by byli schopní i ochotní se o psy postarat," objasnila.

Pokud obec podpoří sdružení zejména v začátcích, je to levnější řešení než například převoz nalezených zvířat do nejbližšího útulku. Na Dobříši takto funguje sdružení Pesoklub.

Když nejsou na psi peníze

V městském útulku v Kralupech nad Vltavou pracuje dobrovolnice Dana Bočková. „Setkala jsem se s případem, a ne jedním, kdy starosta dal pokyn k zastřelení psa. Když se to nepovedlo, stejně se dostal do útulku," popsala Dana Bočková. V některých obcích, které si nemůžou dovolit financovat psa navíc, řeší problém tím, že zvíře odvezou za hranice obce.

Pavla Dorničová je naprosto proti utrácení často i zdravých psů. „Je to porušení zákona na ochranu zvířat. Pokud o něčem takovém v některých obcích uvažují, je to jednoznačně nelegální a vystavují se možnosti postihu. Je povinností obce se v rámci svého rozpočtu o zvířata postarat," řekla.

Podle správkyně v Dobříši není cesta utrácení psů tou, kterou bychom se jako vyspělá země měli vydávat. „Zaměstnanci útulku by měli více inzerovat své svěřence a spolupracovat s dobrovolníky. Svou roli v přeplněnosti útulků mají i množitelé a chovatelé takzvaných psů bez papírů, kteří každoročně produkují velké množství štěňat, a útulkoví psi pak zůstávají v přeplněných útulcích i roky," infomovala Lucie Nitkulincová.

Řešením podle Dany Bočkové z Kralup i podle Cecilie Pajkrtové ze Sadské je čipování psů. „Pomocí čtečky je možné majitele dohledat. Správný chovatel je nešťastný, když se mu jeho zvíře ztratí," řekla starostka Pajktová. Čipování psa a jeho registrace umožní daleko lepší systém vyhledávání a pomůže to snížit náklady.

Pracovníci shání další peníze na útulek motáním šperků

Útulek v Kralupech nad Vltavou na Mělnicku sponzoruje městský úřad roční částkou 500 tisíc korun a jeho provozovatelkou je Monika Kolková (na snímku). Využívá ho například i městská policie, pokud najdou zatoulaného psa, i lidé, kteří si potřebují jen psa na určitou dobu takzvaně odložit.

Jednou z dobrovolnic je také Dana Bočková, která poskytla Deníku rozhovor.

Jsou finance dostatečné, které útulek dostává od obce?

Na měsíc vychází zhruba 42 tisíc korun a z toho se platí mzda zaměstnance, benzín, péče i žrádlo pro psy. Na všechno, co stavíme a upravujeme, si sháníme peníze sami.

Jak vystačíte s penězi?

Vznikla taková fáma, že městské útulky jsou bohaté. Ale naše náklady jsou sedmdesát tisíc. Co nemáme od města, sháníme sami. Teď tu máme psa po amputaci, takže musíme přeskupit výdaje a někdy to jde i z výplaty. Jsme také odkázáni na dárce.

Jak sháníte peníze jinak?

Hlavně je získáváme od dárců. Chceme dělat naši práce lépe a standardy rostou, takže sháníme peníze vlastními prostředky. Za tři a půl roku jsme dávali dohromady peníze tím, že jsme motali šperky. Potřebovali jsme vnitřní prostory hlavně na zimu. Když je mínus pětadvacet, tak jsme nechtěli dát do boudy psy, kteří jsou staří, nemocní nebo zvyklí na byt.

Uspořádali jste i nějakou sbírku?

V roce 2008 smetl útulek orkán Ema. Pár dobrovolníků nám ze začátku pomáhalo. Otevřeli jsme i veřejnou sbírku, ale peněz se sešlo málo a nebylo z toho možné nic postavit. Pak jsme od města obdrželi povolení, že můžeme využívat budovu, kterou zlikvidoval orkán. Budujeme to kousek po kousku, aby pejsci mohli být vevnitř.

Jak se angažujete ve zlepšení situace?

Starala jsem se o weby asi dvaceti útulků a snažila jsem se dělat legislativní změny. Vyjednávala jsem i se starosty. Ozval se mi jednou pán, že pět hodin jezdí s pejskem, kterého našel poraženého u silnice a nechce ho přijmout ani útulek ani starosta. Ten tvrdil, že ho raději hodí do sklepa.

S tím se setkáváte často?

Setkala jsem se s tím například na Chebsku. Starostové se k povinnosti postarat se o zvíře otevřeně postavili. Stěžovala jsem si na konkrétního starostu na kraji a doufala, že mu poručí, co je jeho zákonná povinnost. Odkázali mě na ministerstvo, odkud se mi už vůbec neozvali.

Jak by se měly obce zachovat?

Třeba je vyzýváme, aby si dali na webové stránky ztráty a nálezy. Neznamená to, že provozují útulek. Když se třeba pes dostane na záchytnou stanici a nikde o tom nenapíšou, tak páníček svého psa ani nemusí najít. Je to v zájmu obce o tom informovat. Někdo se pak může zastydět, že jeho pes je neustále zveřejňován na webových stránkách.

Nějaké další opatření obec udělat nemůže?

Obec neumí pokutovat majitele. Kdyby si udělali vyhlášku se systémem pokut, tak by si lidé uvědomili, že je pro jejich kapsu lepší postavit plot nebo kotec. Je proti zákonu, když se psi potulují. Je to obecné ohrožení na silnici nebo na železniční trati. Pes může někoho napadnout nebo lovit zvířata.

Jaké vidíte řešení problému?

Každý, kdo si pořídí psa, musí respektovat zákon a očkovat ho, starat se o něj. Usnadnilo by nám to povinné čipování a registrace čipů. Na Slovensku musí psa zaregistrovat veterinář. Pomohlo to i v Německu. Počet regulovali řízenými kastracemi psů, kteří procházeli útulkem. Takový postup bych propagovala i tady. Obce také musíme seznámit s jejich pravomocemi.

Na Slovensku jsou na tom psi o dost hůře?

Vznikla taková móda, že si dovezeme psa ze zahraničí, protože na Slovensku se utrácí a v Rumunsku je vzteklina. Nám tím odpadávají sponzoři a lidé, kteří si brali starší psi na dožití. Jsou to laskaví lidé, ale teď se ujímají psů ze zahraničí. My jich ale taky máme hodně.

V čem je tedy problém?

Lidé, kteří dováží psy ze Slovenska, tak nabízí psy s tím, že jinak budou utraceni. Jenže je to těžká konkurence. Dojedou si tam, vyberou si nejhezčí psy a ještě za něj požadují tisícovku. Tady bereme každého. Všechna zvířata trpí, ale nechci být tlačená do toho, že musí psa udat, jinak ho utratí. Buď jste řezník, nebo zachraňujete zvířata.