VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Maminka věřila, že se jí vrátím, říká Marie Šupíková z Lidic

Mšeno - Dvě lidické děti hovořily ve Mšeně na Mělnicku o tom, jak se jim ze dne na den život převrátil naruby. „Jsme lidické děti a zůstaneme jimi až do konce života," říká Marie Šupíková, která jako jedna z mála dětí přežila vypálení středočeských Lidic nacisty.

28.6.2014
SDÍLEJ:
Zvětšit fotografii

O svých životních příbězích ve Mšeně mluvily lidické děti, Marie Šupíková a Pavel Horešovský.Foto: Deník/ Jiří Říha

S dalším lidickým dítětem, dvaasedmdesátiletým Pavlem Horešovským, se ve Mšeně zúčastnila slavnostního zahájení výstavy Pocta lidickým dětem, která už patnáct let putuje po celém světě. Oba pamětníci své smutné příběhy vyprávěli při besedě mšenským školákům i seniorům. Hovořili o tom, jak se jim ze dne na den život převrátil naruby.

„V Lidicích jsem s rodiči, bratrem a babičkou prožívala krásné dětství, a to všechno najednou během jediné noci skončilo. Měli jsme první dům, když se šlo z Buštěhradu do Lidic, takže si ho nacisti vyhlídli jako své velitelství," vzpomíná na děsivou noc jednaosmdesátiletá Marie Šupíková, narozená jako Doležalová, jíž by vitalitu mohl leckdo závidět.

Právě Doležalovi byli prvními obyvateli Lidic, kteří museli 9. června 1942 hodinu před půlnocí opustit svůj dům, odkud je ozbrojení vojáci odvedli k Horákovu statku. „Byli jsme tam celou noc, zatímco přicházeli další lidé, ovšem jen muži. Když se rozednívalo, vojáci od nás odvedli tatínka. Nemohli jsme se s ním ani rozloučit, nevěděli jsme, že už ho nikdy neuvidíme," vypráví svůj příběh pamětnice, které tehdy bylo necelých deset let.

Tři dny plné naříkání a smutku

O pár hodin později už Maruška se svou maminkou seděla v nákladním automobilu, který je společně s ostatními ženami a dětmi vezl do kladenského reálného gymnázia. Na slámě v tamní tělocvičně pak strávili dlouhé tři dny plné naříkání a smutku.

„Nevěděli jsme, že už nemáme tatínky. Poté, co nás odvezli do Kladna, u Horákova statku popravili 173 lidických mužů, mezi nimi byl i tatínek," pokračuje ve vyprávění paní Marie a dodává, že v tělocvičně gymnázia přišla nejstrašnější chvíle v životě mámy a dítěte. Esesmani všem tvrdili, že ženy pojedou později do pracovního tábora a děti pošlou napřed autokarem. „Všichni se bránili. Gestapák pro výstrahu vystřelil do stropu a děti maminkám násilím vzali."

Do autobusu podle Marie Šupíkové nenastoupily jen dvě malé děti, které měly blonďaté vlasy a modré oči, což byly pro Němce znaky čisté rasy, a sedm dětí ve věku pěti měsíců. Ty vojáci nechali převézt do nemocnice v Praze. „Nejel s námi ani bratr a jeho kamarád, protože Němci zjistili, že hranici patnácti let překročili o dva měsíce. Společně s dalšími několika muži je popravili v Kobylisích. V tom se projevila ta jejich důslednost," líčí tichým hlasem paní Marie.

Z autobusů přestoupilo devětaosmdesát dětí na vlak, který je odvezl do sběrného tábora v polské Lodži. „Vzpomínali jsme na domov, nemohli jsme se pořádně umýt, chytili jsme vši a oblečení se nám pomalu začalo rozpadat." Po nějaké době se ve dveřích objevil vysoký esesman ve vysokých kožených botách a v ruce držel dřevěné ukazovátko.

Člověk úplně ztratil pojem o čase

Komu s ním poklepal na rameno, musel vystoupit z řady. Vybral šest děvčat a jednoho osmiletého chlapce, za něhož se přimluvily jeho sestřičky. V tu dobu ještě sedm dětí, mezi nimiž byla i Maruška Doležalová, netušilo, že jim poklepání dřevěnou hůlkou vlastně zachránilo život.

„Okamžitě nás odvezli do jiného tábora v Lodži, kde už byly i patrové postele i sprchy a dostali jsme náhradní oblečení. Ani ale nevím, jak dlouho jsme tam byli, člověk tam úplně ztratil pojem o čase. Až po válce jsme zjistili, že těch dvaaosmdesát dětí, co v prvním táboře zůstalo, o své mladé životy přišlo v takzvaných pojízdných plynových komorách, nákladních autech, do jejichž nákladového prostoru byl přiveden výfuk. Tu strašnou pravdu neznaly ani lidické ženy, které v koncentračním táboře v Ravensbrücku čekaly tři roky na návrat domů, na své rodiny," vypráví paní Marie.

Jednoho dne si sedm lidických dětí zavolal velitel lodžského tábora a za doprovodu německé ošetřovatelky je převezli do dětského domova u Poznaně. „Tam jsme poprvé zjistili, proč nás vybrali. Usoudili, že jsme schopny převýchovy na německé děti a rázně nám zakázali mluvit česky. Za to, že jsme občas špitali česky, jsme dostali pěkných pár facek, takže jsme si už dávali pozor. Jak čas plynul, mateřština se začala vytrácet."

Marušku si v dětském domově po čase vyhlédli starší manželé Schilerovi z Poznaně, říšský Němec z Berlína a Polka. Lidické děvče se do smíšené zámožné rodiny dostalo přesně rok po lidické tragédii, psal se 10. červen 1943. „V Poznani jsme žili až do ledna 1945, kdy německé rodiny prchaly před frontou. Dostali jsme se do malého přístavního města v meklenburské oblasti, kde nás zastihl konec války.

První cesta za maminkou do nemocnice

Po kapitulaci Německa se do Československa začaly vracet lidické ženy, které útrapy v koncentračním táboře nezahubily. Už na hranicích se dozvěděly tu hroznou zprávu, že se vrátily jako vdovy, o dětech ale nikdo nevěděl. Až později zjistily, že jich ze 105 přežilo jen 17. Devět dětí bylo adoptovaných v Německu a osm nejmenších čekalo v kojeneckém ústavu.

„V Německu všemi možnými způsoby vyzývali rodiny, které adoptovaly česká děti, aby je ve vlastním zájmu nahlásily v Berlíně. Teprve tam jsem se dozvěděla, že Lidice neexistují, že tatínka popravili a babička zemřela v plynové komoře. A maminka ležela s těžkou tuberkulózou v Krči. O osudu bratra se tenkrát ještě nevědělo," říká Marie Šupíková, která z celé rodiny nakonec zůstala úplně sama. S maminkou se ale ještě před její smrtí shledala.

„Za maminkou do nemocnice vedla moje první cesta. Převýchova se Němcům opravdu dařila, protože jsem ze sebe nevypravila ani slovo česky. Musela přijít jedna z lidických žen, která překládala, abych se domluvila s vlastní maminkou. Čtyři měsíce nato maminka zemřela."

Marušku vychovávala její teta, které se nevrátilo ani jedno z jejích tří dětí. „Mohla mě milovat, ale nebyla to máma, protože máma je jenom jedna a tu nikdo nikdy nenahradí. Musela jsem se s tím smířit. Teta mě ale vychovala a jsem jí za to vděčná," připomíná se slzami v očích pamětnice, která se do Lidic v padesátých letech minulého století vrátila. V nové vesnici, která leží nedaleko místa, kde stávaly původní Lidice, žije s celou rodinou.

Smutný příběh slyšely už tisíce lidí

„Když chodím na pietní území, kde stály naše staré Lidice, vybaví se mi ty tváře, domy, místa, kde jsem si jako malé dítě hrála, vzpomínám na spolužáky a kamarády. A snažím se vážit si života, jsem ráda, když se ráno probudím a nic mě nebolí," uzavírá svůj smutný příběh Marie Šupíková, jejíž vyprávění slyšely už tisíce lidí. A další tisíce je jistě ještě uslyší…

Pavel Horešovský, další z přeživších lidických dětí, zná vzpomínky na Lidice a svou rodinu jen z vyprávění. Není ani divu, v době tragického konce jeho rodné vesnice mu bylo teprve šestnáct dní. Až do konce druhé světové války byl jako nejmladší ze sedmi dětí v kojeneckém ústavu v Praze, kam za ním potají ještě za války jezdívala jeho babička.

„Přes nějakou paní se dozvěděla, že v Praze mají být děti z Lidic a našla mě tam. A hned po skončení války si pro mě přijeli děda se strejdou a odvezli mě do Makotřas, odkud pocházela moje rodina," vypráví a dodává, že se po měsíci setkal se svojí maminkou. „Paradoxně jsem se jí bál, protože jsem celé tři roky viděl jen bílé pláště," přiznává Pavel Horešovský, jehož život je s Lidicemi stále spjat. I on od začátku padesátých let minulého století žije v nové vesnici stejného jména.

Výstava Pocta lidickým dětem, kterou oba pamětníci v zasedacím sále mšenské radnice otevřeli, je k vidění do konce července.

Autor: Jiří Říha

28.6.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.
22

Úřad pro kyberbezpečí: Vypátrat původ útoku na ČSÚ bude obtížné

Představitelé SPD a zástupci hnutí ANO jednali 23. října v Praze o možné povolební spolupráci. Na snímku šéf SPD Tomio Okamura (vpravo) a místopředseda hnutí Radim Fiala přicházejí na schůzku do Poslanecké sněmovny.
AKTUALIZOVÁNO
9

Okamura jedná s ANO: Chceme prosadit náš politický program

AKTUALIZOVÁNO

Předsedou poslaneckého klubu STAN byl jmenován Farský

Už v neděli ustavili klub sněmovní nováčci Piráti. Dnes je následovalo hnutí Starostové a nezávislí (STAN), za předsedu byl zvolen lídr voleb Jan Farský. Místopředsedy se stali Vít Rakušan a Věra Kovářová.

Babiš pokračuje v povolebních jednáních, sejde se se Zemanem

Vítěze sněmovních voleb, předsedu hnutí ANO Andreje Babiše dnes přijme prezident Miloš Zeman. Babiš bude také pokračovat v povolebních vyjednáváních se zástupci dalších stran nové Sněmovny. Zahájil je v neděli schůzkami s KSČM, STAN a ČSSD.

Mezi Čechy mírně převažuje nespokojenost s výsledkem voleb

Mezi Čechy mírně převažuje nespokojenost s výsledky voleb, ukázal průzkum společnosti Median. Podle průzkumu většina lidí nemá obavy o budoucnost demokracie v zemi, dotázaným by ale vadilo, kdyby vládu měl vést trestně stíhaný člověk.

Babiš přemlouval STAN ke spolupráci. Podle Gazdíka ale marně

Šéf vítěze voleb hnutí ANO Andrej Babiš přemlouval hnutí Starostové a nezávislí (STAN) ke koaliční spolupráci, ale marně, řekl novinářům po dnešní zhruba hodinové schůzce s Babišem předseda Starostů Petr Gazdík.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT