Krizový štáb při povodních je pružnější než před deseti lety

Jaká je přesně vaše pozice 
u středočeských hasičů?

Pracuju na krajském oddělení krizového řízení. Zabezpečujeme činnost krizového štábu krajského úřadu. Jsem vedoucí stálé skupiny hejtmana Středočeského kraje. V rámci toho jsem byl 
i při všech povodních od roku 2002.

Za co jste byl konkrétně navržen na cenu?

Povodně v tom také sehrály určitou roli. Byl jsem navržený už před třemi lety, protože pracuji pod krizovým štábem a dělám práci navíc. Bylo to takové vyvrcholení mé práce.

Jak loňské povodně začalo?

Jako první vždycky vyjedou hasiči, k nim se připojí záchranka a policie. Loni to bylo tak, že náš ředitel aktivoval štáb řízení. Krizový štáb velitele a hejtmana je přibližně z devadesáti procent stejný. Takže jsme se sešli už v neděli, stavěli jsme směny a předpokládali jsme, že vyhlásí stav nouze.

Co přesně jste měl za úkol?

Jako vedoucí pracovní skupiny krizového štábu jsme zabezpečovali jak hasičské záchranné jednotky, tak požadavky obcí třeba vůči armádě. Takže její nasazení, materiál proti povodním, vyváželo se velké množství oblečení, zabezpečovali jsme repelent na komáry.

Můžete popsat náročnost takového nasazení?

Štáb zasedá čtyřiadvacet hodin denně a zpracovává požadavky obcí s rozšířenou působností za celý kraj. Jsme takovým prostředník, který to řeší. Od nás jdou potom požadavky na státní hmotné rezervy, policii a k tomu jsou ještě další úkoly na veterinární správu, hygienu. Krizový štáb má krizovou linku, takže nám volali lidé, jestli můžou projet silnicemi nebo jak bude narůstat voda.

Takže děvče pro všechno?

Je to pomoc lidem, kteří potřebují. Jsou tam zástupci krajského úřadu, složek, které potřebujeme, a od nich jsme schopní získat informace. Takže taková služba pro veřejnost.

Jde hodně o komunikaci?

Je pravdou, že nám se teď sešel rozumný tým lidí, se kterými jsem zažil už povodně v roce 2002. S nimi se také pravidelně střídáme. Skoro všechny znám a oni ví, co chci od nich. Je to výhoda, když se lidé nemění a zůstává to stabilní.

Co takové dlouhodobé nasazení udělá s člověkem?

Je to spíš na psychiku. Prvních deset dní je to pohoda, pak se objevuje ponorková nemoc. Jsme na malém prostoru. Čím více je nestandardních věcí, co se řeší, tak to více ubírá na energii. Někteří to potom hůř nesou a únava se projeví. Pak nastávají vrčivé způsoby práce.

Dá se to řešit?

My jsme si domluvili nepsanou zásadu, že když někdo něco chtěl, tak to nedělal ve stresu. V klidu si sedl nebo si zařídil něco jiného. Věděl, že tam jen nepiju kafe, ale že něco řeším. Když máte třísměnný provoz, tak se po devíti dnech třikrát otočíte. Skoro dva dny jste ve štábu, pak den spíte, tak se projeví fyzická únava. Je to spíš ponorková nemoc. Ze začátku se řeší jenom povodeň, a jak voda opadá, tak se začínají řešit věci, které štáb běžně neřeší.

Co se děje, až voda opadne?

Začínají se shánět mechanizační prostředky, komunikujete s dodavateli, kteří nejsou vždycky ochotní. Obec má potom požadavky, které chce splnit nejlépe hned. Myslí si, že štáb na zahradě bazar, který vyprodává. Můžeme s tím hýbat, jak chceme. Ale je to třeba řešit standardními způsoby, že máme a vyřídíme, ale nebude to zítra ráno. Je to o komunikaci, přesvědčit lidi, že pro ně uděláme maximum, i když to nemůžu udělat jako zázrak.

V čem byly výjimečné loňské povodně?

Povodně jsou vždycky stejné. Ale loňské ukázaly, že zkušenosti z předchozích let máme a systém máme připravený. Pokud by tam nebyli neukáznění lidé, tak by následkem přímé povodně nikdo neumřel. Materiální škody byly letos poněkud nižší. Bylo vidět, že povodeň neprobíhala tak jak v roce 2002, nebyla toho rozsahu,
i když byla velká.

Myslíte?

Praha se uchránila. Já osobně říkám na úkor toho, že se zrychlil tok a tam dole to bylo jiné. U vody platí, přiteče, odteče a jde o to, jak lidé dokáží rychle reagovat. Větší problém je s bleskovými povodněmi, protože se objeví tam, kde obvykle není. Byli jsme třeba v Zákolanech, kde starosta nemohl pochopit, že najednou má ve vsi čtyřicet centimetrů vody, byť se to přehnalo během půl hodiny.

Čas na to nemá vliv?

Je jedno, jestli to tam máte tři dny, nebo hodinu. Bláto musíte vyškrabat, všechno vyčistit. Nábytek natáhne do sebe vodu. Myslím si, že lidé na to byli více připravení loni a je vidět, že mají lepší psychickou odolnost, jsou na to zvyklí. Ví, že to přišlo. Když je někdo hodně šikovný, tak to vynosí nahoru do prvního patra.

Proč byly povodně v roce 2002 tak ničivé?

Bylo to těsně před vzniknutím krajů. Okresní úřady věděly, že skončí a předávaly působnosti. Systém integrovaných záchranných složek teprve začínal, všechno bylo živé. Myslím, že se povodně řešily složitěji, než dnes. Když požádám, aby pro obec dovezli pět tisíc pytlů, tak oni ten servis zařídí. Z mého pohledu jsme daleko funkčnější a pružnější, než jako to bylo před deseti lety.

Jak to vidíte teď na jaře?

Předpovídat povodně je jako věštit z křišťálové koule. Loni už dávno zima skončila, hory odtály a bylo to perfektní. Pak začalo pršet a druhé června jsme vyhlásit třetí stupeň. Ale myslím, že dneska předpovědní služba má určité předpoklady, jak se to bude vyvíjet. Je důležité, aby nám řekli, jestli je to přechodné.

Proč lidé zůstávají v záplavových oblastech?

Česká republika je poměrně malý stát, máme velkou zalidněnost a hodně známých a příbuzných. Český člověk se nestěhuje jako třeba 
v Americe. Počká do poslední chvíle u svého majetku a pak ho to vyplaví. Jakmile voda opadne, tak se vrací zpátky, aby mohl obnovovat. Nečeká na to, že přijde někdo jiný a pomůže mu. Začnou hned vysušovat a hlídat svůj majetek. Někdo tam třeba při povodních i spí. Museli jsme za asistence policie také násilně evakuovat.

Vzpomenete si na nějakou složitou situaci?

Na krizovém štábu nejsme vystaveni extrémním situacím. Není to, jako když se velitel rozhoduje, jestli nechá hráz, nebo budou evakuovat lidi. U nás jsme ale bojovali 
s komáry, dnes už se nad tím pozastavuji s úsměvem. 
V den, kdy jsme to řešili, tak nás Mělník bombardoval, že chce okamžitě postřik. Krajská hygiena se bránila, protože to nešlo.

Co jste s tím dělali?

Musely se splnit podmínky, jestli jsou larvy už vylíhlé, a musel se dodržet ohled na ochranu životního prostředí. Nakonec to dopadlo tak, že se nestříkalo. Den jsme neřešili nic, než jen komáry. Mělník už tlačil i přes hejtmana. Ale když životní prostředí vysvětlilo, jaké to bude mít následky, tak to sami uznali a upustilo se to. Není tak jednoduché vysvětlit, že něco nelze udělat.

Co vás na práci nejvíce baví?

To, že je to pokaždé jiné. Kolegům říkám, že připravujeme plány a krizové situace. Když to pak přijde, tak je to nejméně ze 60 procent improvizace. Plán by měl pomoci, aby si člověk udělal obrázek. Je to taková záloha, když nemůžu něco najít. Telefonní kontakty, zdroje. Není čas vytáhnout šablonu a začít se podle ní řídit.

Které věci jsou nejdůležitější?

Většinou jsou tu chlapi, kteří tu pracují třicet, čtyřicet let. Skupiny lidí drží hodně při sobě. Když jsou na sebe zvyklí, tak to nechtějí moc měnit. I když je někdo připravený sebelépe, tak je lepší vědět, s kým do toho jde. Zažil jsem toho dost, ale musí na to být povaha. Je to nebezpečné a k tomu jsou aspekty lidí, které zachraňují, třeba když se brání.

Kdo se hodí na krizové situace?

Kluci v zásahu jsou fyzicky zdatní a odolní. Říkalo se, že nejlepší hasiči byli ti, kteří byli vyučení ještě v dalším oboru, jako plynař, elektrikář a topenář. Věděli, na co sáhnout. Dneska má většina střední školu. Jestli je to dobré, nebo ne, to nevím. Do krizových akcí by měli jít lidi, kteří nepodléhají emocím.

Jste s kolegy spíše kamarád?

Určitě, někdy si myslím, že jsem spíše takový taťka. Občas si nechají poradit nebo se někdy přijdou zeptat, jak bych to dělal já, což mě těší. Dokud chodí a ptají se, tak to znamená, že něco vím. Až se přestanou ptát, tak to může znamenat, že nemám žádný cíl. Mám dobré vztahy s hasiči. Ctím uniformu.

Napadlo vás někdy, že tohle budete dělat?

Nenapadlo. Já jsem byl 29 let v uniformě u záchranného útvaru, takže jsem zažil, když jsme řešili povodně v roce 1997. Představu jsem o tom měl. Když pak útvar končil, tak mi jeden známý říkal, ať nastoupím v Kladně. Měl jsem to o to lehčí. Ten rok byly povodně 2002 a dostal jsem se do krizového štábu.

Byla to velká změna?

Zásadní. Na vojně platilo, že se vydal rozkaz, který se poslechl. Bylo to jednodušší, lidé fungovali na jiné bázi a vztah měli jiný.

Proč jste šel k vojákům?

To je dávná historie. Nastoupil jsem na střední vojenskou školu. Asi proto, že můj strýc byl voják. Když jsem byl malý, tak už to byl starší pán. Uniforma se mi líbila, ale asi to nebylo hlavní.

Nechybí vám uniforma?

Teď uniformu nenosím a je to pohodlnější. I když paradox je, že v krizovém štábu máme uniformy, i když jsme občané. Je to kvůli tomu, abychom se rozpoznali.