Dvacet let zastával různé veřejné funkce na obecních úřadech. Byl starostou a místostarostou Jíkve. 
V listopadu 1989 pracoval 
v tiskárně v Praze a při tom studoval. Dnes spravuje pozemkovou knihu katastru nemovitostí a vykonává duchovní činnost.

V aule jeho rodinného domu v Jíkvi jsme si dlouze povídali o věcech nadpozemských i světských a část našeho rozhovoru nyní nabízíme čtenářům Nymburského deníku.

Pojďme se vrátit do listopadu 1989, co se tehdy podle vás vlastně stalo?

Při děkovné mši za svatořečení Anežky Přemyslovny, která se za přítomnosti tisíců občanů konala v katedrále svatého Víta 25. listopadu 1989, pronesl Václav Havel, že svatá Anežka měla na vývoji listopadových událostí podíl. Podle slov kardinála Tomáška se staré proroctví, které říká, že „v Čechách nastane mír a pokoj i blahobyt, až bude Anežka prohlášena za svatou", naplnilo. Skutečně krátce na to, kdy se naši vyslanci vrátili 
z kanonizace z Říma, ze začaly odvíjet události tím směrem, který sice dnes už má asi jinou podstatu, než co jsme si představovali, ale přesto směrem správným.

A že se to proroctví nepodařilo naplnit dříve?

Pro beatifikaci je nezbytné, aby se nalezl nějaký ostatek. Jenže my dodnes nevíme, kde je Anežka pochována. Nakonec v Římě usoudili, že stačí prokázaný zázrak, aby mohla být Anežka prohlášena za svatou. To je velmi náročný a složitý proces. Uvědomme si, že 
o kanonizaci Anežky se snažila již Eliška Přemyslovna či Karel IV.

Jak události listopadu 89 vnímal Vatikán?

Byl ve střehu. Ta politická změna byla samozřejmě důležitá i vzhledem k možnostem studia bez perzekucí. Podle mě se vše připravovalo velice rafinovaně. Jan Pavel II. spolupracoval s Gorbačovem a Evropa se připravovala na změnu systému. Už to, že se na trůně, na papežském stolci, objevil poprvé v historii Slovan, nebyla náhoda. Bylo to Boží řízení prostřednictvím politických tahů. A tak se i stalo.

Jak vy konkrétně jste prožíval období revoluce?

Události listopadového týdne jsem prožíval velmi intenzivně. Po práci jsme vždycky šli na Václavské náměstí. Národ byl tehdy nadšen. V pondělí 20. listopadu ráno při cestě do práce jsem potkal studentíka, jak rozdává letáky. Byl samozřejmě vystrašený, protože nevěděl, komu leták dává. Nebylo ještě zřejmé, že se to zase neotočí. Nebylo jisté, že nebudou použity zbraně, násilí. Tehdy jsem při studiích pracoval v tiskárně a hned jsme ty letáky nabouchali do horké sazby a začalo se tisknout. Ředitelka tiskárny byla velká soudružka, ale nijak nezakročila. Tuto dobu považuji za nejsilnější. Národ držel velice při sobě. Právě tyto aktivity pokládám jako sametové.

Co jsme tedy podle vás sametovou revolucí získali?

Velký dar – svobodu. Jenže mnoho lidí to pochopilo jinak a vydalo se špatným směrem. Pokud nebudou ve společnosti brány na prvním místě hodnoty, které nejsou z tohoto světa, ale mají společnost oslovovat, nebude se nám dařit lépe. Nepokradeš dnes nikomu nic neříká. Společnost je i otupělá množstvím negativních informací v médiích, kdy převažují zprávy o vraždách a násilí. Bohužel mravní a morální kodex chybí i těm nejvyšším, kteří odpovídají za chod tohoto státu. Co dáváme za vzor našim dětem? Nemůžeme se pak divit, když nám odpovědí, že když tak mluví prezident, mohou tak mluvit také… Ale dnes je svoboda také náboženská a to je důležité, to v minulém režimu prakticky nebylo.

Když byli komunisté tak vysazení proti náboženství, že církve rovnou nezakázali?

Ono to úplně nešlo, ale ponižovat a potírat se komunistům dařilo dobře. Připomeňme si padesátá léta, kdy byli kněží zavíráni a posíláni do dolů a kamenolomů. Někteří kněží prožili koncentrák a po změně režimu byli zavřeni zas. Byla to doba hrozná. Víra a náboženství bylo potlačováno. Byly zakazovány poutě. Třeba učitelé, kteří byli věřící, nemohli přijít do kostela ve své obci, nebo v místě, kde učili. To by pro ně znamenalo konec ve školství. Jezdili tak na mši třeba do Prahy, nebo do míst, kde je neznali. Tehdejší svaz mládeže posílal velice rafinovaným způsobem na bohoslovecké fakulty svoje lidi, kteří měli za úkol být rušivým elementem. Bohoslovci museli po dvou letech přerušit studia a nastoupit na dva roky na základní vojenskou službu, což pro některé znamenalo, že se ke studiu zpět už nevrátili. Na druhou stranu, když byla víra takto důsledně potírána, chodilo do kostela daleko více lidí, než dnes. Ale stávali se i takové paradoxní situace. Když jsem byl na vojně v Příbrami, přišel za mnou jeden voják z povolání, že by chtěl pokřtít syna. Jenže to by pro něj znamenalo, že by ho hned z armády vyhodili, tak jsem mu doporučil, ať jedou někam daleko, kde ho nikdo nezná. Nebo dodnes mi volá, tehdy tuším major, který mi říká, že na tu dobu rád vzpomíná a pamatuje si, jak jsem chodil na Svatou Horu při vycházce, což bylo pro vojáka nepřijatelné.

Církve byly za komunismu nějak řízeny?

Církve spadaly pod úřad při ministerstvu kultury. Existovalo sdružení katolických kněží „Mír na zemi" a to byli prorežimní kněží, to byla ostuda církve. Páter Plojhar byl dokonce ve vládě, v Olomouci biskup Vrána, který komunistům všechno řekl, prostě udával. A na okresních národních výborech seděli církevní tajemníci, kovaní komunisti. A ti měli naprostý přehled o bohoslužbách. Sledovali, kam se sjíždí hodně lidí. V Činěvsi byl bezvadný páter František Lukeš, který potom šel do Poděbrad. Na jeho bohoslužby se sjížděli lidé ze široka daleka a už tam stáli donašeči, kteří zapisovali čísla aut.

Jak tedy bohoslužba probíhala? Kněz přece nemohl na rovinu říci, co si myslí?

Musel používat metafory a náznaky. Lidé byli také vnímavější a tu myšlenku si v tom našli. Páter Lukeš byl opravdu vynikající, sjížděli se za ním osobnosti.

Dá se tedy říci, že církev za komunistů lidem pomáhala, třeba jen duševně?

Vrátím se k děkovné mši z listopadu 1989, kdy kardinál Tomášek prohlásil, že církev je na straně národa. Církev vždy byla na straně národa, to je třeba si uvědomit.