Jaká je vaše funkce v SK Kapři?

Jsem vedoucí sportovního klubu, manažer PR, trenér, tahoun, pro některé plavecký taťka a zpovědnice.

Jak dlouho se této činnosti věnujete?

Letos oslavíme patnáct let.

Co bylo impulsem k tomu začít pracovat s dětmi s handicapem?

Náš syn Adam, který se narodil s postižením páteře. Před léty jsem pracoval jako plavčík v bazénu v Jindřichově Hradci a přemýšlel jsem jak naučit Adama plavat. Chodil tam pravidelně trénovat pán na vozíku, tak jsem s ním dal řeč. Odkázal mě na občanské sdružení Kontakt bez bariér, které se touto problematikou zabývá a pak už to šlo rychle. První kurzy v Praze, Strakonicích, založení střediska v Jindřichově Hradci pod tímto sdružením. Nábor plavců. Po několika letech jsme se osamostatnili. Činnost vedeme pod sdružením Otevřená OKNA, dříve jsem používali název Občanské sdružení Okna.

V Kutné Hoře jste poprvé, nebo jste zde již byli vícekrát?

Kdepak do Kutné Hory jezdíme mám dojem třetím rokem. Je vidět, jak se Petra Hnátová (pozn. red. vedoucí sdružení Cesta životem bez bariér) se svým týmem zdokonaluje a mají to vymakané. Všechno má pěkně svůj řád a vojenský pořádek. To Petře rád říkám, samozřejmě s nadsázkou. Petra je prý vždycky strašně nervózní a nerada mluví, řekl bych, že rok od roku je upovídanější na bazénu při moderování. Má můj obdiv.

Co vás na práci s handicapovanými nejvíce baví a co naopak ne?

Myslím, že to musíte dělat srdcem a mít v sobě cit pomáhat, dělat radost, někdy být i přísný, tvrdý trenér, ale mít i pochopení, že ne vždy má každý dobrý den, ale že přijde i den „blbec". Dělám to rád. Takovou činnost nejde dělat s donucením. Mělo by to jít přirozeně zevnitř. Asi víte, jak to myslím.

Jak jste se seznámili s Petrou Hnátovou a její činností?

S Petrou jsem se seznámil v Jihlavě na plaveckých závodech SK Vodomílek. Slovo dalo slovo a spolupráce byla na světě. Máme s Petrou hodně společného.

Máte handicapované fyzicky, ale i mentálně. Je nějaký rozdíl v práci s nimi, například něco je obtížnější?

Ke každému plavci se musí přistupovat individuálně s citem a trpělivostí. Záleží na rozsahu tělesného a mentálního postižení. Měla by tam být vzájemná souhra a důvěra mezi plavcem a instruktorem. Pak jde všechno lépe.

Co osobně tato práce přináší vám? Naplnění, radost či satisfakci?

Neberu to jako práci. Této činnosti se věnuji ve svém volnu. Je to pro mě radost, pocit vnitřního naplnění. Beru od svých plavců energii, ale vracím jí i zpět. Asi nekrásnější pocit, je když je vidím šťastné a spokojené. Snažíme se, aby poznali nebo zažili všechno jako jejich zdraví kamarádi. Jsem přesvědčený, že mnohdy zažili víc a hlavně to neberou jako samozřejmost.

Byl někdy okamžik, kde jste si řekl, že to nemá smysl a že se na to třeba „vykašlete"?

Ano i takové chvilky už byly. Myslím, že to měl občas každý ve svém životě. Ale pak stačí přijít na bazén, tam na mě čekají děti, dobrovolníci a rodiče a vše je zase OK.

Prozradíte nám své nejbližší plány do budoucna?

Letos nás čekají Gladiátorské hry, devátý ročník plaveckých závodů, které se konají 25. dubna. Potom přípravný víkend na letní tábor v květnu, letní desetidenní tábor na téma Gladiátoři, ten bude v červenci. Samozřejmě i pravidelná výuka na bazénu třikrát týdně od září až do června. Chybět nebudou ani školení s dobrovolníky. Dobrovolníkům bych chtěl zvláště poděkovat, protože bez jejich pomoci by vůbec tento program nebylo možné realizovat. Jsou to studenti ze Střední zdravotnické školy a Gymnázia v Jindřichově Hradci. Navíc, bez tolerance a pomoci mé rodiny, která je také aktivně zapojená do těchto aktivit, by to nešlo.