Z rukou primáře transfúzního a hematologického oddělení Nemocnice Rudolfa a Stefanie Benešov Vladimíra Boučka, ředitelky oblastního spolku Českého červeného kříže Benešov Renaty Šimonové a zástupců zdravotních pojišťoven převzal na půdě benešovského špitálu Zlatý kříž druhé třídy za 120 bezplatných odběrů krve.

Stal se tak prvním a zároveň zatím jediným držitelem tohoto ocenění na Benešovsku.

V kterém roce jste daroval krev poprvé?

Začátky dárcovství krve pro řadu mužské populace této republiky začaly na vojně. A já nebyl výjimka. Jako voják jsem daroval krev poprvé, což bylo 15. září 1971 v Olomouci, a bylo to 450 mililitrů krve.

A naopak. Kdy jste daroval krev naposledy?

2013.

Jak jste se vůbec k dárcovství krve dostal?

Důležité je najít v sobě tu sílu začít. Na vojně se mnou byli kluci, kteří už krev dávali v minulosti, a já jsem si řekl, že půjdu s nimi a zkusím to také. Pamatuji si doby, když byla v Benešově transfúzka plná mužů v zelených uniformách, kteří tam chodili pravidelně. Byli v podstatě takovou jistotou.

Jak dlouho trvá jeden odběr?

U zdravého člověka kolem čtyř minut, zejména u kuřáků či nějak lehce zdravotně postižených dárců to trvá i deset minut.

Koukám, že máte u sebe několik průkazů bezpříspěvkového dárce krve. Kolik jich máte celkem?

Osm. V sedmi z nich je vždy zapsaných zhruba po šestnácti odběrech, v tom osmém pak posledních pět.

Jakou máte krevní skupinu?

A1 Rh+, která je pro východoevropské národy typická.

Kde všude jste krev daroval?

V podstatě pouze v Olomouci, to když jsem byl na vojně a potom v Benešově. I když s tím Benešovem to není tak jednoznačné. V době, když jsem se vrátil z vojny, v Benešově ještě žádná transfúzní stanice nebyla. To jezdily autobusy různě po obcích a městech až Prahy, ve kterých se krev odebírala. Já v té době bydlel v Radošovicích, kam jezdily většinou tři autobusy, u kterých se sešlo třeba i dvě stě lidí. Takže jsem dával krev i tam. A chtěl bych zdůraznit, že velkou a nezapomenutelnou práci v tom odvedl doktor Radko Kolev. Ten intenzívně propagoval dárcovství krve.

Jak často může člověk krev dávat?

Minimálně po deseti, dvanácti týdnech.

Proč už teď krev nedáváte?

Protože se domnívám, že ta hranice 120 odběrů je pro každého člověka téměř limitní, a také, s přibývajícím věkem se zkrátka množí zdravotní nebo psychické problémy. Vždycky se jednalo takzvaně o plnou krev. Nešlo tedy o případy, kdy se berou pouze krevní destičky, krevní plazma a podobně.

Pamatujete si, kdy jste získal bronzovou plaketu doktora Jana Janského?

To bylo za deset bezpříspěvkových odběrů krve, takže to bylo 9. července 1980. Záměrně říkám bylo, jelikož bronzová medaile se už nedává.

Stříbrnou?

Ta je za dvacet odběrů a ten jsem měl 8. května 1985.

Zlatou?

Na tu jsem tehdy zafinišoval. Řekl jsem si, že když mi bude čtyřicet let, měl bych dosáhnout i čtyřiceti odběrů. Takže to jsem dokázal 20. března 1990.

Zlatý kříž třetí třídy?

Ten je po osmdesátém odběru, a ten jsem dovršil 14. prosince 2005.

Sto dvacátý odběr jste měl 20. března 2013, ale Zlatý kříž druhé třídy jste dostal až po více než roce a půl. Proč?

Asi na mě zapomněli. Výnos o udělení tohoto vyznamenání, o čemž museli rozhodnout v Praze je z 3. března 2014. Ta prodleva je zaviněná zřejmě kvůli složitému papírování. Ještě bych chtěl ale říct, že kromě plaket a křížů se dávali také odznáčky Vzorný dárce, což bylo za tři odběry a za šest pak Zasloužilý dárce. Ale úplně nejvíc si vážím této skleněné červené kapky krve, kterou dostane každý byť za jeden pouhý odběr.

Vaše manželka někdy krev darovala?

Ta má O Rh+, ale nikdy krev nedarovala. Maximálně, to je asi šest let, co byla na operaci levého kolene a to si dávala autotransfúzi. A to na ní zanechalo takový dojem, že řekla, nikdy více. Mám ale syna Jana, který má za sebou už odhadem osmdesát odběrů.

Syn chodí darovat krev také do Benešova, jmenuje se jako vy, nepletou si vás?

To se stalo mnohokrát.

Říkal jste, že jste chodil darovat krev pravidelně čtyřikrát do roka. Stalo se někdy, že vás vyzvali mimořádně, že potřebují krev?

Ne. Áčka mají vždy dost.

A že by se stalo, že vás odmítli, že mají buď dárců, nebo krve dost?

Jednou mne odmítli, že neteče voda nebo něco takového, takže je transfúzka z technických důvodů zavřená. A podruhé brali jen pětašedesát dárců, a i když jsem chodíval vždy brzy ráno, už jsem byl pod čarou. Pamatuji si, když přišlo v jeden den 118 dárců. To bylo po zemětřesení v Jerevanu a to pokud se nepletu bylo v roce 1988. Ale to mě vzali.

Zhruba půl druhého roku jste už krev nedával. Kdyby teď zavolali s tím, že vás jednorázově potřebují, šel byste ještě?

Asi ne. Jednak beru léky na krevní tlak, sice ne mnoho, ale beru, a hlavně. Už je mi čtyřiašedesát, a domnívám se, že mám tedy už právo na klid.

Máte spočítáno, kolik jste celkem za svůj život daroval krve?

Bezmála padesát litrů.

Vy sám jste někdy transfúzi krve potřeboval?

Zatím nikdy.