Součástí týmu bude nevidomý horolezec Jan Říha, který má sen stanout na vrcholu jedné z nejvyšších hor světa. Aby se expedice sehrála, vyzkoušeli si někteří její členové společně jiný druh sportu, Běh pro Světlušku.

Běh pro Světlušku se koná každoročně v pražské Stromovce, běhá se potmě, aby si zdraví lidé dokázali představit, jak se běhá nevidomým. Je také možnost utvořit dvojici se zrakově hendikepovaným a být takzvaným vodičem. Jaká je vaše zkušenost z letošního běhu s Honzou Říhou?

Když to mám jednou větou shrnout, normálně mi utekl slepej (smích). Ale teď vážně, původně jsem sice měl dělat vodiče Honzovi já, ale na místě jsme se rozhodli, že to bude David Knil. Ten je totiž určený jako jeho hlavní asistent při výstupu na Cho Oyu, tak aby se kluci sehráli.

A s tím útěkem to bylo jak?

Všechno to začalo tak, že Honza před závodem navrhl, abychom zašli na jedno pivko. Domluvili jsme se, že poběžíme na pohodu, takže jsem to neviděl jako problém. Opravdu jsme si dali jen jedno, ale kdybych věděl, co mě čeká, šel bych se místo toho někam rozklusat. Na startu jsme totiž stáli v čele, a David Knil to tak napálil, že jsme s Honzou jen zírali, prostě to vypadalo, že běžíme o medaile. Jenže jak jsme byli první a neznali jsme to tam, špatně jsme uhnuli a zhruba sto metrů jsme si zaběhli, všimli jsme si toho, až když hlavní proud běžel jinam. Myslel jsem, že se vrátíme, ale nenapadlo mě, že on s tím slepým nepoběží po asfaltu. Jenže David to s Honzou „krosnul" přes trávu, já jsem zůstal jen zírat a už jsem je nedohnal.

To ale nebyla vaše první letošní akce pro nevidomé, že?

Je to tak, v únoru jsem se zúčastnil akce, která se jmenovala Plavání Potmě. Organizovala to také Světluška a konalo se to na podporu nevidomého plavce Mirka Smrčky, který by rád jel na paralympiádu do Rio de Janeira. K tomu jsem se dostal díky Lucce Výborné, a byla to zajímavá zkušenost, plavat a nevidět. Měli jsme speciální zatmavené brýle a je docela těžké se v bazénu „bez očí" orientovat. Zkoušeli jsme to i s vodičem, který nám ze břehu říkal, kam máme plavat.

Chystáte se letos opět na pražský maratón?

Chystám, i když i tahle akce pro mě bude letos trochu jiná, a opět v tom hrají roli zrakové hendikepy. Poběžím totiž štafetu s klukama z kapely Chinasky, Michalem Malátným, Františkem Táborským a Štěpánem Škochem. Každý poběžíme 10 kilometrů, já těch prvních deset, a je to v rámci organizace Light for the World neboli Světlo pro svět. Ta podporuje nevidomé a zrakově postižené lidi z rozvojových oblastí. Na světě žije 39 miliónů nevidomých, 90 procent z nich žije v ekonomicky slabých regionech. Vinou nedostatečné zdravotní péče zůstávají nevidomí i ti, jejichž slepota by se dala léčit či operativně odstranit. Až osmdesáti procentům nevidomých v rozvojovém světě by bylo možné zrak vrátit. Odstranění šedého zákalu v Africe stojí pouhých 800 korun, ale nikdo jim to nezaplatí.

A jak to vypadá s vaším hlavním letošním cílem, výstupem na Cho Oyu?

V tuhle chvíli můžu prozradit, že už mámě zaplacené letenky. Odlétáme prvního září, návrat je zatím stanoven podle letenek na 20. října, ale s tím se většinou hýbe. Jede nás deset, hlavním organizačním jádrem jsem já s Honzou „Trávou" Trávníčkem a už pomalinku zařizuje na místě servis. Dalším důležitým členem výpravy bude už několikrát zmíněný nevidomý horolezec Honza Říha.

Kdo s vámi jede dál, přidá se i letos Lucka Výborná z Českého rozhlasu?

Je to tak, Lucka s námi pojede. Jede s námi opět i náš týlař Martin Havlena, který by si rád udělal výškový rekord, ne-li vrchol. Také s námi pojede Radim Mráček, to je lékař z Olomouce. V tom bude pro mě tahle expedice trošku jiná, protože ty „medicínské" věci jsem míval na starosti obvykle já, jsem takovej amatérskej doktor, ale tentokrát to budu mít snazší.

Neobáváte se komplikací, které by mohla výprava s nevidomým přinést?

Musím říct, že Honza je skvělý kluk. Je ohromně samostatný, pořád mě překvapuje. Když jsme před Během pro Světlušku převlékali za stanem do sportovního, byl převlečen stejně rychle jako já. Takže se nebojím, navíc on lezecké zkušenosti má, byl třeba na vrcholku Kilimandžára nebo Aconkaguy. Samozřejmě musí být na dohled s tím, kdo ho navádí a říká mu, kam má dát ruce a nohy. Je důležité se sehrát, proto taky v létě pořádáme tři zájezdy do Alp. V těch sedmi nebo osmi tisících na něj ten vodič totiž už nemůže mluvit, protože by to neudýchal. Musíme se všichni naučit navádět ho poklepem cepínu nebo hůlky.

Čtěte také: Horolezec Mašek: Na K2 už vládnou jiné časy, je to zkrocená hora