VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Dlouholeté kronikářce se zhoršil zrak. Hejtman jí přijel poděkovat za práci

Žehuň - Ludmila Tvrdíková vedla místní kroniku 55 let. Nyní, ve svých 87 letech, už se naplno této činnosti kvůli špatnému zraku věnovat nemůže. „Lékař mi dovolil pracovat pouze hodinu denně, ale já to stejně tak trochu porušuju," přiznala žena, která se v Žehuni na Nymbursku narodila a má k obci silnou citovou vazbu. Za její příkladnou práci pro obec jí v pátek přijel poděkovat hejtman Miloš Petera.

6.2.2015
SDÍLEJ:

Hejtman Miloš Petera předal kronikářce Ludmile Tvrdíkové ze Žehuně Čestný list a věcný dar.Foto: Deník/ Miroslav S. Jilemnický

Spolu se starostou Žehuně Karlem Horákem jí hejtman předal pamětní list a věcný dar.

„Velmi si vážím záslužné práce paní kronikářky Ludmily Tvrdíkové a děkuji jí za vše, co pro své spoluobčany dosud vykonala a jistě ještě vykoná. Prostřednictvím kronik předává paní Tvrdíková poselství budoucím generacím o naší době. Přeji Ludmile Tvrdíkové spoustu dalších listů v kronikách popsaných pokud možno samými příjemnými informacemi," řekl hejtman Miloš Petera.

Ludmila Tvrdíková55 let je neuvěřitelně dlouhá doba. Vybavíte si nějakou událost, případně více situací, které jste do kroniky zapisovala s nějakou emocí a nebylo to třeba až tak jednoduché?

Já jsem přebírala kroniku 
v roce 1959. Protože mi bylo řečeno ředitelem školy: Soudružko, nemáte žádnou funkci, nejste ve straně, devět let kroniku nikdo nepsal, budete ji psát vy. Předchozí kronikářka dopadla jaksi neslavně. A ty začátky byly opravdu velmi těžké. Jak jsem řekla, kronika nebyla devět let předtím psána, a ty roky bylo třeba nějak zachytit. Tak jsem nejprve psala zpětně. Vlastně jsem dohromady zachytila historii Žehuně za 64 let. Manžel lezl po půdě obecního úřadu, v Nymburce a v Lysé v archivu, samozřejmě také v poděbradském muzeu, takže materiály sehnal. A navíc to bylo těžké, protože v té době člověk nemohl psát tak, jak by chtěl psát. Takže se ledacos muselo kamuflovat.

Začátky musely být tedy opravdu zlé…

Ano. Pak výrazným okamžikem byl rok 1987, kdy Žehuň slavila 850 let své existence. K tomuto výročí jsem napsala sborník. Ale přeskočila jsem rok 1968. O tom jsem taky příliš nemohla psát, muselo se nějak mlžit. A pak přišel rok 1989, který jsme zažívala velice emotivně. Jak to všechno dopadlo, z toho už jsem tak nadšená nebyla. Ale to se mi tehdy podařilo zachytit i náladu ve škole, náladu ředitele, náladu kolegů. To byl opravdu pro mě zásadní moment. Ale jinak bych nic zvláště nechtěla nadřazovat, protože to všechno tvoří život a je to jeden celek. Jelikož jsem patriotka, prožívala jsem všechny události a vždycky jsme si přála, aby Žehuň byla obec na úrovni. Ačkoliv někdy jsem měla pocity velice nedobré, abych tak řekla.

Ale vy jste pozitivně naladěný člověk, zdá se mi…

Já jsem měla štěstí, že jsem se obklopila dobrými lidmi, kteří byli pozitivně ladění. 
A ti, kteří pozitivně naladěni nebyli, ty jsem se snažila upozaďovat. Měla jsem štěstí, že na koho jsem se podívala, byl mým žákem, protože jsem velice dlouho působila na místní škole. Mezi svými žáky jsem si našla i pozdější spolupracovníky. Když jsem v roce 2000 začala psát kroniku digitálně, tedy na počítači, tak jsem si vždycky řekla nějakému žákovi. 'Podívej, tebe jsem 
v první třídě naučila gramotnosti, naučila jsem tě číst, tak ty mě prosím tě zase zasvěť do gramotnosti počítačové.' Ale obecně se obklopuji mladšími lidmi. Já jim ukazuji, že 
i v 87 letech se dá žít pozitivně, i když někdy to dá velkou fušku. Ale tak nějak si ty síly předáváme.

Už jsme zmínili, že vy přestáváte psát žehuňskou kroniku kvůli zhoršujícímu se zraku. Máte vychovanou nástupkyni, nebo jak to bude dále s místní kronikou?

To je právě to nejhorší. Nejprve jsem dva roky přesvědčovala, a další dva roky vychovávala svoji nástupkyni. Byla jsem si vědoma toho, že kronikářství v Žehuni byla doména kantorů. První kronikář Johan Přibyl psal kroniku německy, což jsem přeložila. Ten byl mým vzorem. Potom to byl řídící František Šorm, taky kantor, který dělal také jako kantor všechno možné, včetně například hraní na varhany. Pak to byla paní učitelka Jiřina Kvasničková, kterou jsem osobně znala 
a které jsme si velice vážila. 
A přebírat kroniku po ní nebylo lehké. No a nyní jsem si vychovávala nástupkyni, také kantorku, byla to paní učitelka z mateřské školy Marta Jiroudková. Bohužel se rozhodla, že v tom pokračovat nebude.

Co se stalo?

Tak byly jsme ve velice dobrém vztahu, při oslavách mi pomáhala. No ale nakonec se zkrátka rozhodla, že ona dál kroniku psát nebude. Nechci to dopodrobna rozebírat, mě to velmi zasáhlo, tehdy, když jsem se to dozvěděla, stoupl mi tlak na 200 na 126 a v noci jsem si musela zavolat pohotovost. To mám v sobě takovou zodpovědnost. Uvědomila jsem si, když tehdy devět let kroniku nikdo nepsal, co to bylo za práci to zpětně dopsat. Nakonec mi vyšel vstříc pan starosta, který to rozhodl takto. 
I když si neumím představit, že každý pan zastupitel povede jednu kapitolu. Pan starosta osobně zemědělství, kdo dělá sport, povede sport. Ale někdo to musí přece koordinovat. Ale já mám nyní dovoleno dělat jednu hodinu denně na počítači. Přiznávám se, že to příliš nedodržuji.

Takže prozatím budou vést kroniku zastupitelé a do budoucna se kronikář hledá, rozumím tomu správně?

Ano, přesně tak. Měla jsem z toho několik těžkých nocí. Dneska ráno jsem se hned šla podívat se na počítač, trochu si zacvičit a zjistit počasí, to jsou takové mé pravidelné ranní úkony. A pak, vědoma si sice toho, že už nejsem kronikářka, ale ještě jsem dopisovala nějaké poznámky, neboť každý z občanů Žehuně může napsat k údajům v kronice své poznámky, nebo svůj názor. Tedy i já. V těchto svých poznámkách chci tak nějak kulantně osvětlit, proč jsem kroniku a její psaní opustila a jak to celé dopadlo. Já mám veliké štěstí, že se snažím žít pozitivně a pozitivními lidmi se nabíjím. A říkám si: Nakonec jsi šťastný člověk!

Vy jste se v Žehuni narodila a téměř celý život tady žijete. Nicméně vaše rodina žila také nějaký čas na východním Slovensku, je to tak?

Ano. Můj tatínek se narodil roku 1896, byl četníkem, dostal umístěnku v první světové válce a dostal se na východní Slovensko. Takže jsme žili nějakou dobu tam. Moje maminka ze Žehuně pochází, žila v čísle popisném 11, což je dnešní kulturní dům, žil tam také první lékař v Žehuni. Já jsem jako dítě jezdila do Žehuně vždycky na prázdniny. Jak dnes říkám, já mám vlastně dva domovy.

Ale narodila jste se v Žehuni…

Ano, když jsem se měla narodit, a to se stalo 23. dubna 1928, tak z východního Slovenska, kde to bylo do nemocnice 15 kilometrů a do ní by se tehdy maminka ani nedostala, tak jela porodit do svého rodného domu, kde právě tehdy už sídlil lékař, náš rodinný přítel. A ještě vám řeknu perličku, jak jsme odjížděli později ze Slovenska. To bylo 15. března 1939, když se vytvořil Slovenský štát a když mě děti vyprovázely ze školy voláním Češi peši do Prahy! a Židi do Palestiny!, za mnou letěly kameny, naštěstí mě žádný netrefil. Tam už stálo stěhovací auto, které tatínek objednal 
z Brna, protože byl prozíravý a věděl, co se stane. My jsme měli už několik týdnů zabalené věci. Doběhla jsem domů kolem cikánské kolonie a vyjížděli jsme z východního Slovenska směr do Žehuně. A pak si to pamatuji naprosto přesně. Přijížděli jsme od Hradce Králové, pak od Městce Králové tady k Žehuni. Nad Choťovicemi vycházelo nad rybníkem slunce, jeli jsme celou noc, bylo to 16. března ráno. 
A já si tehdy řekla: Konečně jsi doma! Tady jsem chodila do Obecné školy, pak do Měšťanské školy ve Velkém Oseku 
a v roce 1943 jsem nastoupila do Lindnerova státního koedukačního učitelského ústavu v Kutné Hoře. Kutná Hora je městem mého mládí a studentských lásek. V roce 1947 jsem maturovala a umístěnku jsme dostali podobně jako všichni, kdo neměli nějakou protekci, do pohraničí, konkrétně na Chomutovsko. Kundratice 
v Krušných Horách. Dneska už neexistují, je to tam všechno poddolováno. Takže dva roky jsem žila v pohraničí a moje studentská láska se snažila dostat mě zpátky sem, takže v roce 1949 jsem se vrátila zpátky. Učila jsem 
v Jestřabí Lhotě na Kolínsku. Můj drahý nastoupil na dva roky na vojnu a pak jsme začali učit v Opolanech, kde jsme i bydleli. Ale v roce 1952 jsem se dostala na školu do Žehuně a už jsme byli zpátky. Takže já učila dva roky v pohraničí, dva roky v Jestřabí Lhotě, dva roky v Opolanech, no a od roku 1952 až do roku 2005 tady v Žehuni. Můj služební výkaz by byl poměrně jednoduchý.

Ludmila Tvrdíková se narodila 23. dubna 1928 v Žehuní v čísle popisném 11. Dětství strávila na východním Slovensku, kam byl během první světové války přidělen její otec, který byl četníkem. Po vyhlášení Slovenského štátu musela rodina 15. března 1939 Slovensko opustit a vydala se do matčina rodiště – Žehuně. Ludmila zde vychodila Obecnou školu, měšťanku pak navštěvovala ve Velkém Oseku. V roce 1943 nastoupila do Lindnerova státního koedukačního učitelského ústavu v Kutné Hoře. Odmaturovala v roce 1948, umístěnku na pak dostala na sever Cech, do pohraničí. Po dvou letech se vrací a začíná učit v nedaleké Jestřabí Lhotě. Po dvou letech se přemísťuje do Opolan, aby v roce 1952 natrvalo zakotvila v milované Žehuni. Na místní škole učí od roku 1952 až do roku 2005, tedy neuvěřitelných 53 let. 55 let vede místní kroniku, ve které zachytila celkem 64 let místního dění. Stále píše poznámky do místní kroniky a studentům pomáhá například se seminárními pracemi.

Autor: Miroslav Jilemnický

6.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Petr Gazdík.
5

Babiš přemlouval STAN ke spolupráci. Podle Gazdíka ale marně

Sledování výsledků parlamentních voleb ve štábu ANO, 21. října v Praze. Brabec
56

Jednání za hnutí ANO povedou Babiš, Faltýnek i Brabec

Schwarzenberg: Lidé očividně raději slyší sliby než pevní postoje

Čestný předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg označil výsledek voleb za prohru, kterou přisuzuje tomu, že strana neuhnula ze svých principů.

Přibývá krádeží drahých kol na objednávku, potvrdily pojišťovny

Hodnota ukradených kol klientů pojišťoven v Česku v letošním roce vzrostla. Častěji se kradou dražší, předem vytipované bicykly, na něž se soustředí organizované skupiny zlodějů, vyplývá z ankety ČTK mezi tuzemskými pojišťovnami.

Praha volí jinak než zbytek země. Potvrdí se to i letos?

Obyvatelé hlavního města v minulosti hlasovali výrazně „pravicověji“ než lidé z ostatních regionů. Očekává se to i tentokrát, jak potvrdila také naše předvolební sonda. Praha je tradiční baštou pravice a liberálně orientovaných stran. Minulé parlamentní volby v roce 2013 opanovala v hlavním městě TOP 09. Hlasovalo pro ni přes 23 procent voličů, zatímco na celostátní úrovni jen 12, což stačilo na republikové čtvrté místo.

AKTUALIZOVÁNO

Letošní volby do Sněmovny nejsou podle Zemana zásadní ani zlomové

Letošní volby do Sněmovny nejsou zásadní ani zlomové, to je jen reklamní kampaň, řekl dnes prezident Miloš Zeman novinářům po odevzdání hlasu v základní škole v pražských Stodůlkách. Zopakoval, že sestavením vlády pověří vítěze voleb. Svůj hlas dal zřejmě Straně práv občanů (SPO), kterou před lety zakládal a která dřív nesla jeho jméno ve svém názvu. Zemana do volební místnosti doprovodila jeho manželka Ivana.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení