Jak jste se o atentátu dozvěděli?

Dozvěděli jsme se o tom z televize. Dívali jsme se v pátek večer a náš program byl náhle přerušen a pak jsme zůstali před televizí až skoro do rána a postupně se seznamovali s místy, kde došlo k atentátům, a s tou hrůzou okolo.

Jak jste tuhle šokující informaci vnímali?

Ze začátku to bylo jako nějaký černý policejní fejeton, nemohli jsme uvěřit, že je to pravda.

Jak celou tu smutnou událost vnímali vaši sousedi ze Sainte-Agnès?

Zkráceně třemi slovy to byly emoce – solidarita – hrůza. Ale také fraternite – bratrství. Večer při projížďce městečkem v mnohých oknech svítily svíčky a to ukazovalo také na odhodlanost bránit naši svobodnou zemi.

Přijala radnice ve vašem bydlišti nějaká opatření, vydala nějaké prohlášení?

Celostátně byla okamžitě vyhlášena „situace urgence – pohotovost a byl aplikován i ochranný plán Vigipirate, což je například postavení ochranných barier před školami a společenskými budovami. Zvýšily se i kontroly na hranicích. Současně s tím byly všechny vlajky svinuty a v pondělí po atentátu v pravé poledne, cela Francie na minutu utichla vzpomínkou na oběti pátečních atentátů.

Jak se po tom, co se stalo a kdy se ukázalo, že nejméně jeden z atentátníků přišel jako azylant, díváte na migranty?

Na migranty? To opravdu není hezké slovo. Teroristi byli radikální extremisté. To se nesmí míchat dohromady. Ve školním sešitě mého prvňáčka jsem dnes našla větu, která podle mne vystihuje hodně věcí: Nejlepší cesta, jak se bránit proti násilí, je žít dál a bránit své ideje s respektem k ostatním.

Čtěte také: Ředitel školy: Teroristické útoky v Paříži 
mě zasáhly, strach ale nemám