Nikdy nebudu donášet a už mi takové nabídky nedávejte

Anna Šestáková je nejstarší laureátkou v historii Cen Paměti národa, která se píše už od roku 2010. Narodila se v roce 1918, kdy vzniklo Československo, a její příběh je opravdu velmi „československý“.

Anna se narodila v roce 1918 v západoslovenském městě Myjava. Do války rodina žila v Košicích, později přesídlili do Bratislavy. Zde se setkala s moravským inženýrem Ervínem Šestákem, vzali se a vychovávali spolu tři malé děti.

Jednoho dne v září roku 1951 Ervín Šesták nepřišel domů z práce. Anna a děti žily několik dní v nejistotě. Pak k nim přišla domů nezvaná návštěva. „Legitimovali se, že jsou ze Státní bezpečnosti, a říkali mi: ,Váš muž je u nás. Dopustil se protistátní činnosti. Máme venku dvě auta, v jednom pojedete s námi vy a ve druhém vaše děti. Tento byt musí zůstat prázdný."

Po manželově zatčení internovali Annu s tchýní a dětmi ve vile za městem. Estébáci Annu ujišťovali: „Nebojte, všechno bude v pořádku. Vrátíte se domů a občas nám povíte, co se povídá mezi vašimi známými a kolegy…“ Pamětnice se proti tomu rázně ohradila. Řekla, že nikdy nebude donášet na rodinu ani přátele a ať už jí takové nabídky nedávají.

Ervína Šestáka ve vykonstruovaném procesu „Ing. Šesták a spol“ odsoudili ke čtrnáctiletému trestu. Odvolací soud v Praze dokonce stanovil trest smrti, dostal doživotí. Rodina se po letech vyhnanství a odloučení nakonec koncem padesátých let šťastně sešla v Bratislavě.

Našel doma lístek a vyrazil do hor

Na Slovensku se v roce 1930 narodil i další laureát – Pavel Eli Vago. Většinu svého života však prožil v Izraeli tak jako mnoho našich židovských spoluobčanů, kteří měli to štěstí, že přežili nacistické masové vyvražďování. Ale zároveň často přišli o mnoho svých blízkých. Eli po válce z rozbořené Evropy odjel, aby mohl budovat nový židovský stát. Na Slovensko ale nikdy nezanevřel a pravidelně se tam vrací. A Slováci na jeho počest pořádají každoroční memoriál, kterým chtějí připomenout jeho strastiplné putování slovenskými horami v letech války.

Spolu se sestrou Esti se museli skrývat dvakrát. Jednoho dne roku 1942 doma našel lístek od rodičů s instrukcemi. Spolu se sestrou Esti vyrazili do hor, aby unikli odvodu do transportu. Bylo mu tehdy dvanáct let. Říká, že v horách neměl strach z divočiny, čeho se bál, byli lidé.

Oba sourozenci však po měsících ukrývání skončili v koncentračním táboře v Seredi, kde přišli o maminku. Dočasné vysvobození jim v srpnu roku 1944 přineslo Slovenské národní povstání. Němci ale záhy odpor potlačili a transporty se rozjely nanovo. Vagovi našli útočiště ve středoslovenských horách, kde se několik židovských rodin až do osvobození skrývalo v lesní chatrči u osady Hronček.

Dělala spojku partyzánům, její rodinu za to nacisté povraždili

V roce 1930 se narodila i další laureátka – Marie Henzlová. Pochází z Bukové na Boskovicku a během válečných let celá její rodina pomáhala partyzánům. Čtrnáctiletá Marie jim dělala spojku. Dne 7. listopadu roku 1944 si však pro rodiče a starší sourozence přijelo gestapo. „Přišly jsme do kuchyně a všeci chlapi už leželi na zemi. Všechny nahnali do náklaďáku. A mě poslali z chalupy pryč, abych šla k nějakým příbuzným.“

Marie se bezprostředně po zatčení snažila rodiče podporovat, doručit jim do vězení jídlo, sama čelila výslechům. Tatínek zemřel na zápal plic a vysílením v kamenolomu v koncentračním táboře Flossenbürg. Bratra Tomáše utloukli bachaři během pochodu smrti. Z celé rodiny přežili jen pamětnice a starší bratr Josef.

Po válce se Marie vdala a založila rodinu, s tragickými událostmi z let války se však potýká dodnes. Má osvědčení válečného veterána, ale o jakoukoli pozornost nestojí. I proto ji bohužel v Národním divadle při udílení Cen Paměti národa nepřivítáme. Ale snad jsme jí to aspoň trochu vynahradili před několika týdny během návštěvy v jejím domku na kraji Boskovic, kde dnes žije. Cenu Paměti národa jí tam předal ředitel Post Bellum Mikuláš Kroupa. „Paní Marie se neusmála… Ale řekla, jak moc je to pro ni důležité,“ napsal.

Pět let za jednu schůzku a jeden dopis

Další laureátka, Marie Susedková (* 1930), žije jen o pár kilometrů dál ve vsi Rozstání uprostřed Drahanské vrchoviny. I ji trápí různé neduhy, ale do Národního divadla na udílení ceny přijet chce a kolegyni Jitce Andrýsové, která se o ni stará, už volala, že má pro ni nachystané její oblíbené banány v čokoládě. Vzpomínky Marie Susedkové jsou ale hořké.

Na jaře roku 1951 pracovala v mlékárně v Rozstání a ráda chodila cvičit do Sokola. Až do chvíle, kdy si pro ni přijeli brněnští estébáci. Odvezli ji na vyšetřovnu v Příční ulici. „Jednomu z vyšetřovatelů se říkalo ‚Dlouhý Honza‘ a ten se vztekl a o půl druhé v noci mně takovou vrazil, že mi vyrazil dva zuby a posunul sanici. Bylo to pořádné chlapisko a pořád řval, že lžu.“

Marie tehdy nic neprozradila, ostatně neměla co. Následující měsíce prožila v neblaze proslulé věznici na Cejlu. Nakonec ji zařadili do vykonstruovaného procesu „Jan Hudec a spol“ Na lavici obžalovaných seděli její sousedé a přátelé. A čím se ve skutečnosti Marie „provinila“? Tím, že s oním Janem Hudcem dva roky předtím zprostředkovala schůzku, o kterou ji požádal její bratranec s kamarádem. A pak jim předala jeden dopis.

Marii soud vyměřil pětiletý nepodmíněný trest. Skončila v pracovním táboře ve slovenských Sučanech a z té doby má doma dodnes schované památky – básničky a kresby, které psala na toaletní papír. Na svobodu se dostala na podmínku 9. prosince roku 1953.

Pátý laureát přijede z Ukrajiny

Pro lidi z Post Bellum se letos na konci února změnil svět. Aktuální ruská agrese na Ukrajině těm tisícům hodin vyprávění, které jsme dosud zaznamenali, dala nový význam. Ale ještě než vypukla válka, vybudovali jsme na Ukrajině tamní pobočku Paměti národa, a tak jsme díky získaným zkušenostem mohli jako jedna z prvních českých organizací začít statečným Ukrajincům efektivně pomáhat.

Ještě předtím jsme ale zaznamenali řadu příběhů tamních pamětníků. Mezi nimi i vyprávění Myroslava Marynovyče (* 1946), který se stává pátým letošním laureátem Ceny Paměti národa.

V listopadu roku 1976 se tento absolvent polytechniky ve Lvově stal jedním ze zakladatelů Ukrajinské helsinské skupiny. Několik mladých lidí na západní Ukrajině chtělo (podobně jako u nás signatáři Charty 77) hájit svá práva, jejichž zachovávání tehdy deklarovaly i totalitní státy komunistické východní Evropy.

Po několika výsleších na KGB v dubnu roku 1977 Myroslava Marynovyče zatkli a obvinili z „antisovětské agitace a propagandy“. Odsoudili ho k nejvyššímu možnému trestu – sedm let v pracovním táboře a následovat mělo pět let ve vyhnanství.

„Byl jsem připravený a věděl jsem, že budu zatčen. Jen jsem nevěděl, kdy přesně k tomu dojde. Jakmile jsem byl zatčen, řekl jsem si: Aha, takže to vypadá takhle. A to bylo celé. Když se za mnou zavřely dveře do cely, v tu chvíli se zpřetrhaly všechny vazby, všechny moje sociální role, a já jsem pochopil, že teď má význam pouze to, co dává smysl mně samotnému.“

Svůj trest si odpykával v táboře BC-389/36 v Permi. Od dubna 1984 žil ve vyhnanství ve vesnici Saralžyn v Kazachstánu. Na rodnou Ukrajinu se směl vrátit až v roce 1987.

Michal Šmíd